Petr Suske: Dům v kožichu a s deštníkem

Architektura má blízko k ekologii již svou podstatou. Vždyť sama je tvorbou prostředí lidského života a také vztah k přírodě – především jako ke krajině – patří k jejím důležitým východiskům. Teoretické úvahy architekta Ladislava Žáka o harmonii přírodního a vystavěného prostředí, které publikoval již krátce po 2. světové válce v knize Obytná krajina, můžeme dokonce považovat za předzvěst onoho záměrně ekologického přístupu k architektuře, jenž se ve světě začal prosazovat od šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Mocným impulzem se stala energetická krize a sílící vědomí omezenosti surovinových zdrojů; tzv. zelená architektura proto začala být spojována především s řešením této roviny ekologických problémů.

Do praxe české architektury ovšem zájem o ekologické souvislosti stavění pronikl mnohem později. K nemnoha ateliérům, které se dnes u nás takové tvorbě věnují systematicky, patří pražská Skupina ekologické architektury Petra Suskeho, Jiřího Jakeše a Michala Havelky. Jejich stavby i nerealizované projekty představují vyspělou syntézu postojů, k nimž snahy o ekologicky odpovědnou architekturu dnes dospěly. Jsou alternativou k technicistní architektuře, když často využívají starodávné technologie a materiály; nepředpokládají však alternativní způsoby života ochuzeného o moderní standard bydlení. Architekti svou odpovědnou kalkulací energetických a materiálových nákladů při výstavbě i provozu budovy stavějí meze estetické libovůli, přitom však vytvářejí působivě tvarovanou architekturu. A zachovávají kritický odstup i vůči některým eko-technologiím, které jako praktici prověřují z hlediska účelnosti a reálné ceny.

Architekt Suske strávil několik let v Alžíru a zkušenost s tamními domorodými stavbami ho inspirovala k experimentům se stavbami z nepálené hlíny, které se ostatně vyskytovaly kdysi i na českých vesnicích. Tento stavební postup uplatnil spolu se svými kolegy v roce 1997 při stavbě restaurace Hliněná bašta v Praze-Průhonicích. Hlína z tamní rušené skládky byla zpracována na místě samém bez nutnosti dopravy materiálů a – jak říká autor – nepřináší problémy ani při případné recyklaci stavby: Stačí ji znovu rozmetat po poli. Také pro vytápění se využívají ekologicky šetrné zdroje: Vhodnou orientací prosklené stěny se násobí efekt sluneční energie kombinované s tepelným čerpadlem pro využití energie podzemních vod. Pro snížení tepelných ztrát je stavba z jedné strany zasypána hliněným valem.

Pozornost vzbudil i rodinný dům v Michalovicích u Staré Boleslavi, který Petr Suske sám označil jako dům v kožichu a s deštníkem (2003). Tenké vnitřní stěny s dřevěnou kostrou vyplněnou nepálenými cihlami jsou zvnějšku tepelně izolovány běžnými balíky slámy, jen protipožárně impregnovanými. Dík jejím vlastnostem nemá dům téměř žádné tepelné ztráty, a protože opět maximálně využívá prosklenou jižní stranu k zachycení sluneční energie, prakticky by nepotřeboval další zdroje tepla, které jsou zde instalovány jen pro extrémní situace. Po většinu roku stačí sekundární teplo z provozu domácnosti (ohřev vody, vaření). A deštník z průsvitné fólie roztažený nad stavbou? Nepochybně poskytuje další ochrannou vrstvu proti dešti a sněhu. Především však použití tohoto motivu baldachýnu – dnes oblíbeného i v high-tech architektuře – nejzřetelněji ukazuje, že architekt nemínil rezignovat na architekturu ve jménu čistě energetických propočtů. Právě kontrast chlupaté pokožky domu a exaktně působící napjaté plachty patří k nejefektnějším prvkům této kompozice.

Tvorba ateliéru SEA není vždy tak nápadně odlišná od standardního stavění, byť se vždy snaží sledovat principy dlouhodobě udržitelného rozvoje minimalizací materiálových a energetických nákladů a preferencí spíše přírodních materiálů. (Zajímavý je jejich nerealizovaný návrh využít chystaný protihlukový zemní val při dálnici jako „kryt“ zapuštěných řadových rodinných domů. A vysloveně vtipný byl jejich soutěžní návrh Wellness centra s posilovnami, kde energie vyvinutá rotopedy měla být použita pro pohon dynam: Čím více cvičících, tím více by dům zářil.) Architekti však sami zdůrazňují, že respektovat principy dlouhodobé udržitelnosti mnohdy jen znamená připomenout si tradiční zásady stavění, které byly vírou ve všemocnost moderní techniky a módními trendy marnotratně odsouvány do pozadí.