Současný rodinný dům po česku

Při procházce novými koloniemi rodinných domů v okolí našich měst člověk rychle pozapomene, že žije v 21. století, ba dokonce občas zapochybuje, zda jsme absolvovali století 20. Architektura pro rodinné bydlení je totiž u nás často poznamenána konzervativností, která jako by ani nezaznamenala posledních sto let výbojů, hledání nových forem a principů odpovídajících moderní době. Titulek „Moderním stavbám sluší rovné střechy – pro bydlení jsou však vhodné střechy šikmé“, který jsem objevil v jedné novinové příloze o bydlení, vypovídá o mnohém. Bezděky vylučuje bydlení ze sféry moderní architektury, jako by to byla zcela jiná oblast než stavby veřejné nebo utilitární, u nichž se naopak sledování nejnovějších trendů automaticky předpokládá. I člověk, který jako turista je ochoten obdivovat lecjakou uměleckou extravaganci světové architektury, volí tradiční jistoty, jde-li o střechu nad jeho vlastní hlavou.

Tento paradox není jen důsledkem specificky domácí situace, byť touha utéci z šedivého stereotypu panelové výstavby k opačnému extrému „malebných“ vilek, pro něž se vžil název podnikatelské baroko, sehrála svou roli. Svůj díl viny má i současná architektura. Dominance estetiky vyvolává obavu o funkčnost stavby, minimalistické tendence nebo přinejmenším důraz na střízlivý výraz, k němuž inklinuje většina kvalitnějších českých architektů, nemusí v očích klientů souznít s očekávaným charakterem domova. Překonat tuto nedůvěru mohou ovšem jen příklady dobrých realizací. A je potěšující, že jich v posledních letech přibývá. Není ovšem snadné souhrnně vyjádřit, v čem spočívá kvalita soudobého rodinného bydlení. Snad několik příkladů osvětlí alespoň základní rysy.

Dobrá architektura nezávisí na výši stavebních nákladů, ale na originalitě myšlenky. Pak i zcela neokázalá stavba může poskytnout překvapivý komfort. Potvrzuje to venkovský dům v Mořince, který architekt Tomáš Novotný „přešil“ z typické vesnické samoobsluhy postavené v sedmdesátých letech. A vlastně při tom nepozměnil její tvar ani základní dispozici, jen využil možnosti, které dávala. Zůstala zachována i nákladová rampa, využitá nyní zčásti jako terasa, i široké prolomení čelní stěny výlohami, před něž architekt nově předsadil arkýř – zimní zahradu. Vnější dojem ovšem zcela změnil obkladem z šedomodře natřených vodorovných prken a netradičními formáty oken. V interiéru, který i původně byl rozdělen jen do dvou částí – prodejní a skladové, pak maximálně rozvinul koncept spojitého prostoru; dělicí příčka prakticky zmizela, průhled je otevřen i do nově využitého podkroví.

Předností rodinného domu oproti domu bytovému je možnost kontaktu se zahradou, popřípadě s krajinou, a dobré řešení zmíněného vztahu bývá polovičkou úspěchu tohoto architektonického typu. Architekt Pavel Zykmund dostal příležitost stavět ve výjimečné poloze na svahu s dalekým nerušeným výhledem, navíc v místě s krásnými vzrostlými stromy. Dům je odpovědí na krajinu. Jeho horizontální roztažení umožňuje přímý vstup do zahrady ze všech místností, neboť dům má jediné podlaží. Střešní nástavba nad částí domu vyznačuje převýšený vnitřní společenský prostor a zevnitř umožňuje pozorovat korunu starého dubu. Ne každý rodinný dům má ovšem k dispozici celou krajinu, někdy se musí spokojit s omezeným pozemkem mezi sousedícími stavbami; o to více zaráží, jak často rodinné domy nabobtnávají zbytečnými či sotva využívanými místnostmi, zřizovanými jen jako výraz sociálního statusu, a to na úkor využitelného vnějšího prostoru zahrady.

Rodinný dům dává možnost individualizovaného řešení. Na rozdíl od katalogových domků je přímý dialog architekta a klienta cestou ujasňování představ a životních zvyklostí stavebníka i testováním nosnosti architektových nápadů. Z tohoto časově náročného setkávání může vzejít neschematické a na počátku cesty i pro klienta nepředstavitelné prostorové řešení, které přesto přesně odpovídá jeho praktickým potřebám i naladění. Architekt Jan Jehlík možná zpočátku trochu zaskočil své klienty, když půdorys domu u Přerova v přízemí proťal šikmo probíhající vstupní chodbou. Posun půdorysných os mezi přízemím a prvním patrem vyplynul z celkového vzájemného pootočení obou pater a dal vzniknout zajímavému klínovitě se sbíhajícímu obytnému prostoru, v němž část pobytová plynule navazuje na střední kuchyni a zužující se pracovní kout, zatímco ložnice v prvním patře již dodržují obvyklou pravoúhlost.

Rodinný dům je dnes také místem experimentování s ekologickým pojetím architektury, stavební úlohou, kde se hledají energeticky úsporné formy výstavby i fungování domu. Nemusí vždy jít o tak neortodoxní přístup jako u domu ze slámy Petra Suskeho (viz Vesmír 85, 242, 2006/4). Architekt Zdeněk Zavřel, jenž se vrátil po mnoha letech práce v Holandsku, kde jsou tyto eko-přístupy mnohem rozvinutější, uplatnil ve svém domě v Podještědí metody obvyklejší. Přesto však účinné, navíc spojující ohleduplnost k přírodě jako zdroji energie s citem k jejím krajinným kvalitám. Vhodná orientace domu z přírodních materiálů, rostlinný kryt střech i tepelné čerpadlo se zemním vrtem prakticky plně řeší potřebu energie a zároveň stavbu symbioticky včleňují do krajiny.