Kritická infrastruktura

Za posledních několik století se lidská sídla velmi změnila. Ve středověku se vyznačovala vysokou uzavřeností a odolností. Nepřítel do nich mohl proniknout dvojím způsobem, buď je dobýt, nebo je obléhat tak dlouho, dokud obleženým nedojdou zásoby. Také obyvatelé sídla snižovali svou zranitelnost dvojím způsobem – proti dobytí stavěli hradby s bránou a padacím mostem, před obležením je chránila soběstačná kritická infrastruktura – vlastní zdroj vody, vlastní služby, důkladné zásoby potravin a paliva.

Dnes jsou metropole jiné – otevřené, neomezené hradbami a propojené centralizovanými systémy infrastruktury i obchodními vazbami. Nepřítel, který by chtěl do metropole ve svobodném světě proniknout, by nemusel překonávat překážky. Dokonce by ani nemusel vstoupit na území města. K narušení, popř. přerušení běžného života ve městě by stačilo narušit kritickou infrastrukturu – přerušit napájecí systémy (elektrické vedení, potrubí, zdroje vody, důležité dopravní stavby). Bez infrastruktury by se život ve větším městě zhroutil během několika hodin.

Otevřená společnost je vůči terorizmu zranitelnější než autoritativní režimy, protože je tolerantní vůči odlišně názorově orientovaným skupinám. Tržní konkurenční ekonomika otevřených společností vytváří podmínky pro vyšší zranitelnost teroristickými útoky, přírodními pohromami i technologickými haváriemi či selháním člověka. K ochraně proti tomu všemu by ale nemělo být obětováno příliš mnoho hodnot, které otevřená společnost poskytuje.

Zajistit bezpečnost měst a jejich obyvatel je jednou ze základních úloh vlády. Globalizace se však projevila nejen zesílením obchodních závislostí, ale zejména privatizací a liberalizací. Většina podniků kritické infrastruktury byla privatizována (energetika, doprava, telekomunikace, zásobování vodou, …).

Zájem soukromého podniku, a tedy jeho přístup k bezpečnosti, se od přístupu veřejného sektoru liší. Zatímco ve středu pozornosti veřejného sektoru je lidská bezpečnost a z hlediska infrastruktury zájem o funkci odvětví jako celku i vazeb mezi odvětvími, cílem soukromého vlastníka je zachovat generování kladného přílivu peněz, a tedy spíše oblast rizikového managementu, plánování obnovy – zkrátka plánování kontinuity obchodní činnosti.

V privatizované infrastruktuře se vlastník stará především o svůj podnik (v lepším případě o celý zásobovací řetězec) a potíže jednoho podniku v rámci odvětví vnímá jako vítanou příležitost k porážce konkurence. Naproti tomu veřejný sektor na úrovni vedení státu, kraje či obce dává přednost celostnímu (holistickému) přístupu nejen vůči odvětví, ale i mezi odvětvími navzájem. Jedním z důvodů je právě poslání a povinnost zajišťovat lidskou bezpečnost.

Integrální lidská bezpečnost je chápána jako bezpečnost lidského systému, v němž se zajišťují zájmy chráněné státem – životy, zdraví a bezpečí lidí, životní prostředí, majetek a veřejné blaho.

Nedávné tři vážné poruchy v přenosové síti ČR naznačují, že například celonárodní výpadek elektřiny není výmysl ke strašení obyvatelstva, ale reálná hrozba. Ochrana obyvatel pak závisí do značné míry na tom, zda území disponuje určitým množstvím decentralizovaných zdrojů energie, které v případě krizové situace mohou zajistit nouzové zásobování elektřinou vybraných spotřebičů.

Pokud přirovnáme kritickou infrastrukturu k lidskému organizmu, můžeme konstatovat, že současná centralizovaná kritická infrastruktura má sice téměř dokonalou strukturu (kostru), potrubní systémy (krevní oběh) i řídicí systémy (nervový systém), avšak chybí jí obdoba lymfatického systému. Ten totiž dokáže, aniž je tato činnost řízena mozkem, likvidovat v lidském těle napadení většinou ještě v zárodku, dříve než se rozvine ve vážnou nemoc. Naše kritická infrastruktura potřebuje, aby byla vybavena podobnými sebeuzdravující mechanizmy – a to je velkou výzvou pro současnou vědu a výzkum.