Ještě k Zaniklé slávě savců

Málokterá populárněvědecká kniha poslední doby vyvolala tolik diskusí a polemik jako Zaniklá sláva savců Oldřicha Fejfara a Pavla Majora (Academia, Praha 2005). Kniha je nesporně zcela mimořádná a její význam vynikne tehdy, když vezmeme její titul doslova. Není to totiž učebnice savčí paleontologie v českém jazyce (ty vyšly v nakladatelství Academia hned dvě – Špinar V., Burian Z.: Paleontologie obratlovců, 1984 a Roček Z.: Historie obratlovců, 2002),

ale právě kniha o zaniklé slávě savců. Autoři kladou důraz na formy nápadné, velké a nějak bizarní. Tradiční zoologie a paleontologie nápadným formám před nenápadnými přednost nedává, ale lidské subjektivní prožívání ano, i ono je konec konců legitimní součástí přírodního řádu a někteří biologičtí myslitelé, jako např. můj oblíbený A. Portmann či R. W. G. Hingston, toto mínění sdíleli. Navzdory relativní teoretické nezajímavosti je o tygrech mnohonásobně více literatury než třeba o vývojově mimořádně památných vačnatcích čeledi Caenolestidae. Na velkých (a dodejme, většinou také velmi odvozených) formách jsou nicméně vidět mnohé pozoruhodné trendy, které z čtení či lépe řečeno prohlížení knihy činí zážitek daleko převyšující bloudění paleobestiářem. Na skupinách, které se dochovaly do recentu, i těch, které nenávratně zmizely, ale které je možné zhruba rekonstruovat (zbarvení a kresby v knize jsou samozřejmě produktem malířovy tvůrčí fantazie, byť „nějak“ tyto druhy dyzajnovány být musely), lze vidět v četných provedeních různé konvergentní jevy, vynořující se paralelně v mnoha skupinách, na místech i v dobách od sebe neobyčejně odlehlých – celý fenomén by ještě více vynikl při srovnání s dinosaury. U savců je to zejména tendence k zvětšování těla, redukci počtu prstů, vzniku zubů adaptovaných na zpracování tvrdé rostlinné potravy, několikrát i zubů stále dorůstajících atd. – ty nejodvozenější formy mnoha skupin (které se jako taxon dožily současnosti) už jsou nicméně mnohdy vyhynulé. Mnohokrát se vynořují bytosti „hrochoidního“, „nosorožcoidního“, „tapíroidního“, „žirafoidního“ či „hyenoidního“, popř. obecně „šelmoidního“ habitu, navzájem zcela nepříbuzné. Mimořádně impresivní jsou dnes už kompletně zmizelí představitelé skupin tendujících k „šavlozubosti“ – celkem ze čtyř různých podčeledí feliformních šelem a jednou v extrémní formě z řad vačnatců. Už nikdy, žel, nebudeme znát všechny detaily jejich způsobu lovu a přesného použití excesivních špičáků. Pro nepaleontologa je ohromujícím zážitkem vidět třeba lichokopytnické variace na téma obří lenochod (Chalicotherium, Schizotherium), obludného klokana rodu Procoptodon, působícího bipedním postojem a zkrácenou obličejovou částí lebky jako zlovolná lidská karikatura, či čeleď Protoceratidae z příbuzenstva dnešních velbloudů, hýřící hlavovými výběžky (u recentních jelenů jsme na podobné výstřednosti zvyklí, ale řada těch fosilních je zdaleka přetrumfne). Jako by se před námi naplňovaly teze starých paleontologů z druhé poloviny 19. a začátku 20. století o tom, že každá skupina chce před svým zánikem až do dokonalosti (či extrému) přivést všechny tvarové možnosti, kterých je schopna, a přehrát všechny uskutečnitelné variace na sobě obzvlášť milá témata (i excesivní velikost k tomu patří – i zde je to nejextrémnější už dávno minulé: Baluchitherium se svými odhadovanými třiceti tunami by věru budilo děs a hrůzu). Pak už je jedinou možností vyhynout – ať do evolučních „pastí“ typu zvětšování celkové velikosti či hypertrofie některých struktur vede cokoli, lze vždy spíše říci, že dané druhy v posledních fázích přežívaly „navzdory“ těmto faktům nežli „díky“ nim (konkluze na s. 171, že podivný mastodont Platybelodon díky bizarní proměně spodních klů v „rýčovitý“ útvar došel velkého rozšíření, je spíše věcí přesvědčení). Rovněž stará teze o tom, že k „zavedeným“ formám jsou v řadě případů z různých směrů víceméně nedokonalé „náběhy“, je v knize vidět na mnoha příkladech. Kniha mimořádně naléhavě ukazuje některé podivnosti savčí historie, například téměř úplné zmizení velkých savců z obou Amerik v poměrně nedávné době (nechť si laskavý čtenář sečte americké savce řekněme nad 50 kg, a pak celou proceduru opakuje pro Asii, o Africe s jejím přebohatým sudokopytným zvěřincem ani nemluvě). Občas uváděná řešení typu vylovení paleoindiány, infekčních epidemií či zničujících posunů klimatu jsou spíše články víry než přesvědčivými argumenty (u glyptodontů si snad lze vyhubení novým mazaným predátorem představit, třeba u severoamerického lva Panthera leo atrox navzdory dokladům o jeho lovení sotva – i na nevelkém Bali se tygři udrželi do třicátých let 20. věku). Je rovněž pozoruhodné, jak málo dnešní savci oproti savcům minulých ér využívají pastvu na listí v korunách stromů – přitom nelze vzhledem k uchování mnoha tisíc druhů tropických a subtropických stromů do dnešní doby mít za to, že by i v obdobích největší fragmentace tropických lesů jejich plocha klesla na nějakou zcela minimální hodnotu, která by už jejich populace neuživila. Kniha ukazuje na příkladu slonů i známý fenomén ostrovního zmenšování jinde velkých forem (u velkých savců jde o jev dosti univerzální, platí i pro domestikanty typu ostrovních forem koní či pro středomořské druhy rodu Megaloceros, jinde známé jako „obří daňky“). Ač v knize občas nějakou nepřesnost najde i nepaleontolog, rád bych se za ni poněkud přimluvil, neboť velmi impresivně přibližuje to, co lze rekonstruovat z „dramatu světa“, kde velcí a nápadní přece jen více upoutávají a v jistém ohledu i více ukazují – jak si byli ve své plnosti a moci a teď už nejsou.