EMANUEL VLČEK

Antropolog a lékař profesor MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc., se narodil v Rožmitále pod Třemšínem. V letech 1945–1951 studoval Lékařskou fakultu UK v Praze a zároveň antropologii na Přírodovědecké fakultě u profesora J. Malého. Během studií pracoval v Ústavu soudního lékařství jako demonstrátor a pomocná vědecká síla u profesora F. Hájka. Šest let působil ve Státním archeologickém ústavu ČSAV (pozdějším Archeologickém ústavu SAV) v Nitře. Roku 1957 přešel do Archeologického ústavu ČSAV v Praze a r. 1967 do Národního muzea, kde založil antropologické oddělení. V letech 1952–1974 přednášel antropologii na Univerzitě J. A. Komenského v Bratislavě a paleontologii člověka v Paleontologickém ústavu Přírodovědecké fakulty UK v Praze. V roce 1974 se habilitoval z antropologie na Lékařské fakultě UK v Praze, profesorem se však z politických důvodů stal až r. 1990, a to v Anatomickém ústavu 1. Lékařské fakulty UK v Praze. Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košicích mu r. 1993 udělila čestný doktorát přírodních věd. Napsal více než 500 prací, které byly publikovány doma i v zahraničí, z toho téměř 60 knih a monografií, 140 odborných studií, 170 zpráv a populárních statí. Jeho odborné přednášky nelze přesně vyčíslit, bylo jich hodně přes 500.

Patrně nejzávažnějším okruhem jeho zájmů byla paleoantropologie. Obsáhl výzkum předchůdců dnešního člověka od forem Homo erectus přes formy neandertálského člověka až k fosilním formám Homo sapiens sapiens. Profesor Vlček se věnoval také morfologií fosilních opic z evropského území. Z antropologického pohledu se zabýval pravěkými a starověkými populacemi a popsal velkou skupinu Chalchů (větve Mongolů, Vesmír 43, 267, 1964/9).

Od r. 1955 všemi okruhy jeho práce neustále prolínal antropologicko-lékařský výzkum pozůstatků historických osobností. Zpracoval pozůstatky Přemyslovců, Lucemburků, Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad, Habsburků pohřbených v Praze, a dále jednotlivých významných osobností, např. Jana Žižky, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, bl. Hroznaty, bl. Zdislavy, sv. Ivana, sv. Anežky České, sv. Jana z Nepomuku, K. H. Máchy, B. Bolzana, B. Smetany, B. Martinů, W. A. Mozarta, evangelisty sv. Lukáše.

Interdisciplinární výzkumy prokázaly tělesné vlastnosti, genetickou příbuznost, mnohdy do té doby neznámý individuální věk, zdravotní stav či prodělané choroby. Historikové si těžko zvykali na skutečnost, že se vedle subjektivně psaných písemných pramenů a klasických pomocných věd historických vynořila další pomocná věda historická, která vychází z přírodovědeckého výzkumu a je zcela nezávislá na psaných pramenech. Význam těchto prací ještě nebyl doceněn.

První článek do Vesmíru pan profesor napsal již jako student VII. b Reálného gymnázia v Praze XVI (Nález střepů popelnice, Vesmír 21, 222, 1943/9–10), pak ho již zaujala anatomie (Speciálně vsunutá kost, Vesmír 22, 203, 1944/9–10). Na otištění v redakci čeká článek Tři kočáry pro W. A. Mozarta. Úraz lebky a jeho následky, s nímž si již budeme muset poradit sami.

Vzpomínám na první setkání s panem profesorem – bylo to nad článkem o pozůstatcích Jiřího z Poděbrad (Vesmír 71, 515, 1992/9). Článek byl dlouhý, místa i času málo, škrty důrazné, úpravy značné. Trnul jsem hrůzou, jak tohle všechno dopadne. Pan profesor si upravený text pozorně přečetl, opravil několik drobností – a poděkoval mi za pomoc.

Často navštěvoval redakci Vesmíru a kromě práce nad knihami (Jan z Pomuku, Bedřich Smetana, trilogie Nejstarší Přemyslovci, Čeští králové I a II, ) a řadou článků také vyprávěl, „co se v odborných textech nepíše“. Stále se nám zdálo, že na zaznamenání máme dost času… Historky a zážitky, které provázely výzkum mongolských Chalchů, průzkum Koněpruských jeskyní (Vesmír 75, 516, 1996/9) a gánovecké travertinové kupy (Vesmír 74, 615, 1995/11), spolupráci s Pražskou zoologickou zahradou (snímek dole), ale i boje za Pražského povstání (kde utrpěl trojnásobné zranění a byl vyznamenám Čs. válečným křížem 1939), zůstanou již jen v naší chatrné paměti. Poučná byla také vyprávění o průběhu výzkumů historických osobností a o tom, co je provázelo, od Jana Lucemburského přes Bohuslava Martinů (Vesmír 83, 653, 2004/11) po diskusi o příčinách smrti Jana Masaryka (Vesmír 73, 490, 1994/9). S úctou jsme sledovali vzpomínky na počátky jeho zahraniční spolupráce, například s Musée de ľ homme v Paříži, které mu svěřilo přepracování rekonstrukcí výzmaných francouzských nálezů předchůdců dnešního člověka – jen málokterému badateli (jestli vůbec někomu) prošlo rukama tolik výzmaných nálezů hominidů jako profesoru Emanuelu Vlčkovi.

Nepamatuji se, že by pan profesor někdy nedodržel to, co slíbil – když řekl, že korekturu přinese „do pátku“, bylo pravidlem, že byla k dispozici již ve středu.

V Národním muzeu v Praze je nyní k vidění výstava Lovci mamutů – je to poslední expozice, na jejíž přípravě se profesor Emanuel Vlček podílel.