Sokolové jsou nejušlechtilejší všech dravců,

Vesmír: Byla doba, kdy byl sokol stěhovavý (Falco peregrinus) velmi ohrožen. Postarali se o jeho záchranu také sokolníci?

Petr Zvolánek: V českých zemích vyhynuli sokoli úplně a rarozi téměř, několik párů sokola přežilo v horách na Slovensku, v Alpách a okrajově někde v Německu. ²⁾ To samé se stalo v Severní Americe o něco dříve a v USA vznikl r. 1970 Peregrine Fund – první a nejznámější iniciativa pro záchranu sokola stěhovavého. Náplní záchranného programu (odborným vedením byla pověřena Cornellova univerzita ve státě New York) byla přísná ochrana sokolů zbylých v přírodě, jejich odchovy v zajetí a následné reintrodukce, tj. vypouštění do přírody, a pochopitelně i osvěta a výchova veřejnosti. Sokolníci se do programu velmi aktivně zapojili, poskytli své sokoly, zkušenosti s odchovy a pomoc při reintrodukcích. Ačkoliv prvního sokola odchoval německý sokolník Renz Waller již r. 1942, teprve díky americkému projektu se odchov sokolů podařilo propracovat. V chovatelských centrech na území USA bylo odchováno a následně vypuštěno několik tisíc sokolů. Pro vypouštění se používalo několik postupů: adopce odchovaných mláďat ve zbylých přirozených sokolích hnízdech, adopce v hnízdech jiných dravců a vypouštění „volným letem“, prastarou sokolnickou metodou k dosažení letecké a lovecké schopnosti dravců. Záchranný program byl natolik úspěšný, že se tam dnes mohou k sokolnictví na základě povolení opět využívat sokoli z přírody.

Stejná záchrana se rozběhla v Německu, kde sokolníci začátkem osmdesátých let odchovávali asi 100 sokolů ročně, první sokoli však byli do přírody vráceni již r. 1977, celkem bylo vypuštěno téměř tisíc sokolů. V současné době je existence sokola stěhovavého v Německu dobře zajištěna, eviduje se množství přirozeně hnízdících párů a aktivity záchranného programu postupně ustávají.

V Polsku začalo vypouštění sokolů odchovaných v zajetí r. 1990 a také zde se používaly stejné metody jako v předchozích projektech. Za prvních 8 let vypustili polští sokolníci 100 sokolů a dnes již evidují 7 případů, kdy reintrodukovaní sokoli vytvořili páry (s divokými nebo vypuštěnými sokoly) a zahnízdili. Zatím sokoli v Polsku hnízdí řídce, proto záchranný program stále pokračuje.

Také v České republice zahrnuje záchranný program přísnou ochranu obnovující se populace v přírodě, reintrodukce, osvětu a výchovu veřejnosti. Bylo již vypuštěno několik set sokolů odchovaných v zajetí. Na vypouštění se podílely např. Poradní sbor MŽP ČR pro záchranu sokola stěhovavého a raroha velkého, dále města, Lesy ČR, s. p., a soukromé subjekty. Prakticky na všech reintrodukcích se podíleli sokolníci, a to jak odchovem mláďat, tak jejich vypouštěním. Osobně se angažuji v záchranném programu pro sokola a raroha, který uskutečňuje od r. 1996 Ředitelství Lesů České republiky, s. p., v Hradci Králové.

Sokolníkům se vyčítá, že se podepsali na vyhubení sokola, jenže pravda je jiná – díky nim sokoli vždy přežili. Nejmocnější panovníci stanovili za ohrožení a zabití sokolů ty nejpřísnější tresty. Malé provinění trestali useknutím ruky, běžně však sahali k trestům hrdelním. Po celé severní polokouli se sokolnicky využívaly tisíce, možná desetitisíce sokolů, ale jejich přirozené populace tím nebyly nijak ohroženy. Zdecimovaly je teprve rozsáhlé změny krajiny a chemické přípravky. Kdyby nebylo chovných sokolů v zajetí, nemohly by začít záchranné programy.

V: Jak se sokoli navracejí do volné přírody?

PZ: Známe čtyři metody vypouštění. Základem každé z nich jsou sokoli vylíhlí v zajetí, ale odchovaní tak, aby mohli v přírodě sami zahnízdit. Přitom se musí dbát na to, aby nebyli vypouštěni kříženci, kteří by mohli narušit genofond obnovující se populace. Sokolníci dokážou odchovat od svého sokolího páru více mláďat, než zvládne pár žijící v přírodě. Snůšky více než 10 vajec nejsou vzácností, známe případy snesení i 15 vajec za sezonu (běžný počet je kolem 7–8 vajec, v přírodě 3–4). Veškerou tuto činnost musí povolit orgány ochrany přírody, protože jde o manipulaci s chráněnými živočichy. Získat povolení představuje byrokratický kolotoč…

• Nejjednodušší metoda používá vypouštěcí klec, která se umístí na skálu, strom či budovu. Je velká asi jako psací stůl, má čelní stěnu zamřížovanou svislými tyčkami, ne pletivem, aby si ptáci neponičili peří. Dorůstající sokoli jsou v ní zavřeni a krmeni asi 10 dnů (ve věku 35–45 dní). Dosud se vede polemika o tom, zda smějí vidět člověka, který jim nosí potravu, a zda to má vliv na imprinting. V průběhu těchto 10 dnů si dostatečně zapamatují okolní krajinu a po otevření čelní mříže – pokud nebyli nijak stresováni – dokážou poletovat po okolí a vracet se zpět do klece pro potravu, dokud nejsou v letu i lovu samostatní. Ve městě začnou poměrně záhy lovit městské holuby. Někdy nabízenou potravu nepřijímají, protože je v okolí dostatek holoubat, kterými se mohou živit.
• Přirozenějším způsobem je adopce mláďat v hnízdě vlastního druhu ve volné přírodě. Přidání mláďat nebo vajec do hnízda v přírodě se musí správně načasovat, aby věkově odpovídala těm, která již v hnízdě jsou. Je nutné správně odhadnout hnízdní možnosti – kolik hnízdo pojme mláďat a zda je rodiče s ohledem na dostupnost potravy dokážou uživit.
• Jako náhradní rodiče můžeme použít jiný druh – např. jestřába lesního (Accipiter gentilis), jemuž odebereme mláďata, která přidáme do jiných jestřábích hnízd. Do uvolněného hnízda vložíme mladé sokoly. Ti jsou jestřábím párem naprosto spontánně a bez sebemenších problémů adoptováni. Kolem této metody je nejvíce sporů, zejména kolem imprintingu, vtištění vlastního druhu v kritické době, protože bez tohoto předpokladu nelze očekávat úspěšné hnízdění dospělých ptáků. Proto jsme dávali do jestřábích hnízd mladé sokoly co nejpozději, aby měli již za sebou primární imprinting se sokolími rodiči. Navíc se jestřábům „podstrčí“ vždy více sokolíků, takže svou roli sehrává imprinting sourozenecký.
• Čtvrtou metodou je upravený sokolnický výcvik. Je doloženo, že takto připravení ptáci v přírodě přežívají a úspěšně zahnízdí. Pro příklad, byť nechtěný, nemusíme chodit daleko. Pár, jenž poprvé zahnízdil r. 1995 ve věži Týnského chrámu, tvořila samice, která ulétla sokolníku Michalu Makovičkovi, samec pravděpodobně pocházel také ze sokolnického chovu. Toto hnízdění dlouho unikalo pozornosti, nikdo si nevšiml ani hlasitého sokolího toku. Sokolici sedící na vejcích chytil pokrývač, ustřihl jí „jakési řemínky“ (sokolnická poutka) a hnízdo zabednil. Volající samice si všiml sokolník Petr Kolomazník a spolu s ornitologem Lubošem Peškem se postarali o její sledování. Vejce byla v tom roce již zastuzená, ale v následujících letech bylo hnízdění úspěšné, jak ostatně víte – instalovaným kamerám nic neuniklo…

V: A výsledky reintrodukcí?

PZ: Víme, že i u mláďat z přirozených hnízd je procento přežití nízké – druhého roku se dožije jen 20–30 % jedinců. Neblahou roli hrají predátoři (výr, krkavec, kuna, liška), počasí, elektrické vedení atd. To samé platí o reintrodukcích. Musíme se dívat na celkové výsledky po mnoha letech – sokola se do přírody navrátit podařilo.

Úspěšnost reintrodukcí v Americe, Německu či Polsku si žádný ze seriózních odborníků nedovolí snižovat.Vypouštěné ptáky sledujeme pomocí vysílaček a jedině díky tomu známe – alespoň po nějakou dobu – jejich osudy. Pozorování jsou velmi obtížná, protože tito skvělí letci uletí za den bez problému 100 km, ale nikdo se nepodiví ani nad 500 km. Proto jedinou možností jak sledovat vypuštěné sokoly až do doby jejich zahnízdění, které může být i 1000 km daleko od místa vypuštění, je satelitní telemetrie. Nejdéle jsme sokola sledovali 105 dnů od vypuštění do přírody.

Za Vesmír se ptal Stanislav Vaněk