Šelma lidská

Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou necestou, píše děkan svatovítské kapituly Kosmas (1045–1125). „Dokud ovšem zvěř někdo neulovil,“ brumlá si pod vousy historik, ale taktně mlčí. Vlčí koží se už tenkrát odíval ve společnosti kdekdo, ostatně i hypotetický Přemysl Oráč podle pověsti zastrčil své skromné lýkové střevíce do komory, jakmile dorazil na Vyšehrad. Jak oblíben byl vlk v šatní truhlici, tak nežádoucí byl, dokud ve své kůži běhal. Kosmas mu přičítá vlastnosti veskrze lidské, a to ty nejhorší: A jako se často děje, že když vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří, vraždí a neukojí svůj vztek ani neustane od vraždění dříve, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk, zkrvavený vraždou jednoho člověka [Neuši, přítele Mutinova z rodu Vršoviců], vzplál hněvem a rozkázal, aby celý ten rod bez rozdílu věku a beze všeho odkladu povražděn…

Podívejme se, co soudí Kosmas o šelmách obecně. Nalistujme pasáž, kde je vrah Vlastislavova synáčka Durynk hodnocen jako nad každou šelmu ukrutnější. Že by Kosmas přiznával zvířatům alespoň určitou mez, již ve své nekomplikované zvířeckosti nepřekračují? Nemám bohužel k dispozici latinský originál kroniky, ale jedno vím jistě: Jestliže Kosmas někdy vyslovil české slovo šelma (což je víc než pravděpodobné), pak jím dozajista nemyslel žádné zvíře. Do staročeštiny se toto slovo dostalo prostřednictvím hornoněmeckého schëlme (mor, zdechlina), viz též novodobé der Schelm (šibal, čtverák, ale také padouch). I v češtině označovala přejímka něco nepěkného (morovou ránu či darebáka) a brzy se ujala jako nadávka (podobně jako mrcha, původně zdechlina). Časem pak byla nadávka zmírněna v žertovného čtveráka, šibala, a teprve v Husově době (počátkem 15. stol.) se vyvinul další význam: divoké zvíře.

Jak čeština zachází se šelmami dnes? Vlku automaticky dáváme přívlastky starý, šedivý, hladový. Před vlky (a hlavně před těmi, kteří chtějí s vlky výt) dnes už tradičně zavírá bratříček vrátka. Občas uděláme něco, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Běžná je situace my o vlku a vlk za humny. „Vlk“ jakožto opruzenina je poněkud degradující, „vlk“ na ovocném stromě pouze přebytečný. Co znamená jít s medvědem, pochopil každý, kdo odcházel z příliš bujarého večírku, a ani chodit jako medvěd není nic elegantního. Říkanky typu pátá třída medvědi, protože nic nevědí ponechám bez komentáře. Naproti tomu zdravý jako rys či mající oči jako rys zní téměř obdivně. Zatímco vlk a rys jsou více či méně indoevropská praslova (složitých výkladů hláskoslovných změn vás ušetřím), medvěd je evidentně přeuctivým slovním opisem jednoho z vnějších projevů, pojídání medu. Dlouho se člověk bál medvědovo pravé jméno (dodnes neznámé) vyslovit, aby ho snad nepřivolal.

Kosmas byl především vynikajícím znalcem „šelem lidských“, jak vyplývá z jeho kroniky: O jeho ctnostech a slávě [biskupa Heřmana v době vlády Vladislava I.] uznávám za vhodné prozatím pomlčeti, dokud dlí na tomto světě, abychom si neutržili výtku pochlebenství nebo, kdybychom méně psali o jeho chválách, neupadli v obvinění, že mu jich ubíráme. Jak je vidět, v ochraně člověka se roztomile jízlivý (šelmovský) Kosmas vyznal lépe než v ochraně přírody. Koneckonců to měl v popisu práce.

Citace Kosmovy kroniky české pocházejí z překladu Karla Hrdiny a Marie Bláhové, který revidovali Zdeněk Fiala a opět Marie Bláhová, nakladatelství Svoboda, Praha 1972.