Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nenechávejme ležet ladem lidský potenciál

JOSEF CHARVÁT: Můj labyrint světa. (Vzpomínky, zápisky z deníků), Galén, Praha 2005, 570 stran, ISBN 80-7262-266-8
 |  15. 9. 2005
 |  Vesmír 84, 552, 2005/9

Recenze nás obvykle nejprve seznámí s obsahem díla, zhodnotí jeho přednosti, kriticky se vyjádří o případných nedostatcích, posoudí kvalitu textu a občas se několika větami zmíní i o autorovi. Vzpomínky profesora Josefa Charváta však tímto způsobem recenzovat nelze. O obsahu nás totiž dostatečně informuje již název: Vzpomínky, zápisky z deníků. Můžeme jen dodat, že text vzpomínek (první část knihy) pokrývá období od autorova narození (r. 1897) přes první světovou válku až do konce světové války druhé, zápisky z deníků pak léta 1953 až 1959. A kvalita textu? Josef Charvát byl výjimečná osobnost, skvělý lékař a uznávaný vědec. Spisovatelem nebyl, přesto však jsou obě části jeho vzpomínek nesmírně čtivé. Zápisky z padesátých let pak o to více, že přinášejí těm, kteří tuto dobu zažili na vlastní kůži, informace z tehdejšího akademického zákulisí, veřejnosti dodnes málo známé.

Nejcennější na této knize však je možnost poznat osobnost tohoto výjimečného člověka. Narodil se v chudé rodině a jako chudý chlapec byl také vychováván. Tento domnělý hendikep se pak po celý život snažil překonat. A tak se mu nakonec podařilo stát se nejen uznávaným odborníkem ve své profesi, ale i velkým příkladem a vzorem v houževnatosti, píli a mravní čistotě. Když jsem začátkem šedesátých let nastoupil jako mladý asistent na lékařskou fakultu, vyslovovalo se tam Charvátovo jméno s úctou, k jeho klinice se vzhlíželo s uznáním a činy pana profesora byly sledovány s obdivem.

Profesor Josef Charvát byl skutečně výjimečnou osobností. V době svých nejproduktivnějších let zastával názor, který si v sobotu 28. března 1953 zapsal do deníku (s. 249): …nesnáším to naprosté nerespektování svobody jednotlivce v pronášení úsudků o tom, co je správné a nesprávné podle skutečné hodnoty a kvalifikace. To je hlavní důvod, proč jsem nevstoupil a nevstoupím nikdy do KSČ. Nejen však, že si to zapsal; on se podle toho i řídil v běžném životě a se svými názory se na veřejnosti rozhodně netajil. Mohl bych z jeho vzpomínek vybrat spoustu příběhů a zajímavých historek úsměvných, tragických i tragikomických. Neučiním tak a budu doufat, že zájemci si tuto knihu koupí, neboť její četba poučí více než stohy papíru popsaného mravokárci, politiky, politology či sociology.

Josef Charvát byl rozený vůdce, svou autoritu však nikomu nevnucoval násilím, příkazy, rozkazy nebo nařízeními. Vyplývala zcela samovolně z jeho schopností, které slušní a vzdělaní lidé kolem něho vnímali a uznávali. To neznamená, že neměl nepřátele. Měl jich ve skutečnosti mnoho a byli o to nebezpečnější, že to byli většinou lidé oddaní budování nové společnosti. Ti nejnebezpečnější a nejzákeřnější se vyznačovali stranickou příslušností a často i podprůměrnou inteligencí. Profesor Charvát s nimi zápolil téměř neustále a kupodivu nebýval vždy mezi poraženými. Dokázal totiž vycházet alespoň s těmi několika slušnými straníky a snažil se zbytečně je nedráždit. Nedělal to kvůli sobě. Věděl totiž, že jen pragmatický přístup mu dává alespoň malou naději prosadit občas na odpovědné místo inteligentního a pracovitého nestraníka proti línému hlupákovi se stranickou legitimací. Podařilo se mu tak i uchránit fakultu před zavedením některých nesmyslných nařízení přicházejících z míst nejvyšších. Za některé tyto své úspěchy vděčil svým privilegovaným kontaktům se státními a stranickými špičkami. Na tomto místě se čtenář asi zarazí. Antikomunista s konexemi na nejvyšší představitele strany a vlády? K vysvětlení tohoto paradoxu snad pomůže následující citace (s. 166): Brzy po 2. světové válce přišla ke mně do ordinace paní se srdečními potížemi a představila se jako Hermína Kopecká. Napsal jsem si jako obvykle její adresu i věk a povolání manžela: řekla „redaktor“. Vyšetřil jsem ji, předepsal léky, a když se ptala, co je dlužna, odmítl jsem honorář se slovy, že lékaři, umělci a žurnalisti u mě nikdy nic neplatí. Pak přišel únor a najednou její manžel už nebyl redaktor, ale mocný ministr, který nicméně nezapomněl, že jsem nevykořisťoval a že mi v ordinaci platili jen bohatí. Paní Hermína se tak stala mou pacientkou, a přivedla mi pak ještě Martu Gottwaldovou. Obě jsem je léčil a k oběma jejich manželům mě volali, až když byli in ultimis.

Dobrá memoárová literatura dokáže čtenáře vtáhnout do doby, kterou popisuje, a tím ho i vybízí k srovnávání. Vzpomínky profesora Charváta jsou v tomto směru zvlášť inspirující, neboť nám umožňují porovnat kariéru a životní osudy osobnosti s vysokou odbornou prestiží a pevných morálních zásad v dobách před a po nástupu komunizmu.

K politice měl profesor Charvát vztah vždy dosti vlažný. Ve třicátých letech sice vstoupil do agrární strany, ale sám o tom říká (s. 147): Můj vstup do agrární strany byl opravdu jen naivní čin apolitického člověka. Snad v tom byl i určitý odpor proti tehdejší politice komunistů… Během svého členství se zúčastnil jedné jediné schůze, z níž odešel ještě před koncem. Jeho členství pak zaniklo s druhou republikou. Raději se totiž angažoval v organizacích, kde mohl uplatnit své zkušenosti přímo nebo kde nalezl přátele s podobnými mravními principy. A s tím souvisí jeho aktivní a obětavé členství ve svobodném zednářství a ve skautingu.

K svobodným zednářům přivedly profesora Charváta zcela zákonitě jeho morální zásady se silným humanitárním zaměřením. Ve svých vzpomínkách se o svém členství, až na několik výjimek, z pochopitelných důvodů příliš nerozepisuje. Víme však, že byl členem velice aktivním. Se zednářstvím ho seznámil s největší pravděpodobností jeho přítel profesor Jiří Syllaba. Sám Josef Charvát do své lóže přivedl řadu významných osobností. Nejvíce (prozíravě) začátkem padesátých let, v době těsně před uspáním všech lóží v republice. Mnozí z nich se pak počátkem devadesátých let zasloužili o obnovení svobodného zednářství v naší republice.

Josef Charvát vždy miloval výlety do přírody, a tak se již v patnácti letech přihlásil do Junáka. Později založil vlastní oddíl a ve dvacátých letech převzal zdravotnický referát svazu. Začátkem třicátých let přešel do ústřední rady jako místopředseda svazu, jehož starostou byl tehdejší ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš. V roce 1935, kdy byl Dr. Beneš zvolen prezidentem ČSR, se po něm stal starostou svazu právě Josef Charvát. Zůstal jím až do roku 1939, kdy na svou funkci rezignoval.

Během četby jeho vzpomínek před námi pomalu vyvstává nevšední osobnost se všemi svými dobrými, někdy i méně dobrými vlastnostmi a vybízí nás k zamyšlení, či spíše k jakémusi myšlenkovému experimentu mířícímu až do současnosti. Mnohokrát jsem se během četby snažil představit si osobnost typu Josefa Charváta v dnešním politicko-ekonomickém systému a odhadnout, jaký by byl jeho osud, kdyby se měl odehrávat dnes. Nemyslím, že by se Josef Charvát věnoval politice. Na to měl příliš silně vyvinutý smysl pro etiku. Rozhodně by se však zúčastnil společenského dění tam, kde by mohl uplatnit svůj smysl pro morálku a spravedlnost a kde by mohl přispět k morální očistě společnosti.

Nedávno jsem si koupil jarní číslo seriózního politického a kulturního čtvrtletníku, jež bylo věnováno otázkám vůdčích osobností ve světě, a v českém národě obzvláště. Z tohoto zdroje si zde na závěr dovolím použít citaci: …v každé společnosti je jen velmi skrovný podíl lidí, kteří jsou schopni řešit věci s nadhledem, koncepčně, s vědomím podstatných a dlouhodobých důsledků jednání. A ještě méně je těch, kteří tyto dovednosti dovedou uplatnit v mezilidské komunikaci a v institucionálních souvislostech.

V každém oboru lidské činnosti nalezneme jedince, již se vyznačují výjimečnou prestiží a vlivem. Souhrn těchto oborových elit, včetně teprve se rodící elity politické, vytváří širší elity společenské… žádná společnost si nemůže nechat jejich potenciál při ovlivňování věcí veřejných nechat ležet ladem. 1)

Po přečtení memoárů profesora Josefa Charváta se kolem sebe rozhlížím, pátrám a hledám jedince, kteří by se mu podobali. Neboť, jak řečeno výše, neměli bychom nechávat, zejména v dnešní době, jejich intelektuální a mravní potenciál ležet ladem.

Poznámky

1) Jan Hartl: Vůdcové, račte dál. Přítomnost, s. 14–15, Jaro 2005.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Petr Jirounek

Prof. Petr Jirounek, DrSc., (*1938) vystudoval Elektrotechnickou fakultu VUT v Praze. Na Lékařské fakultě Univerzity v Ženevě přednáší neurofarmakologii a neurofyziologii. Zabývá se výzkumem neurofyziologických interakcí mezi gliovými a nervovými bukami.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné