Kámen z trávy

Loudáte se po svěží zelené louce, pečlivě skosené či spasené do koberce, a pojednou se před vámi vztyčí z trávy veliký šedý kámen. Nevím proč, pro mě je to vždy zážitek, vždy spíše estetický. Možná mě fascinuje vzájemný styk dvou barev – zeleně trávy a šedi kamene –, charakteristických to barev pro krajinu mírného pásma. Možná je to vzájemný dotyk měkkosti a tvrdosti, možná vztah pomíjivosti a věčnosti, co mě podvědomě tak uchvacuje. Podobně estetický, ba jaksi ještě znásobený zážitek mívám, když ten kámen – či spíše kamenný útvar – je pozůstatkem dávného díla lidského, dávného natolik, že již dokonale srostlo s okolní přírodou a že dnes již stěží lze hádat původní účel. Příkladem v naší krajině častým jsou zříceniny hradů, hradišť a tvrzí.

Z dětství se pamatuji (což je možná prapůvod oněch mých estetických emocí), jak jsme na Vysočině chodívali na výlet k nedaleké zřícenině hradu Víckov. Došli jsme na velkou, dobytkem spasenou louku, vedle níž se mezi stromy skrývaly zarostlé ruiny hradu. Kdyby to byl hrad více zachovalý, s věžemi a cimbuřím, snad by to bylo zajímavé, dalo by se rozmýšlet, jak se tam asi žilo, kde se hodovalo a odkud se střílelo, ale takové prožívání by zcela potlačilo onen čistě estetický zážitek, o němž zde mluvím. Proto mám raději zříceniny než zachovalé hrady. Rozvaliny, které jen skladbou kamenů či zasazením do krajiny naznačují, že jsou lidským výtvorem.

Před pár lety jsem v Irsku, kde je navíc zelenější tráva, zažil obdobné pocity před keltskými megality, menhiry a mohylami. Čím méně se ví o původních účelech, tím jsou tyto stavby (aspoň pro mne) působivější. Mohou to být astronomické pozorovatelny stejně jako místa pro již dávno zapomenuté rituály, mohou to být hrobky stejně jako obranná opevnění (mluvím jen za sebe, archeologové jistě vědí víc). Stojí za zmínku, že i křesťanské chrámy se v Irsku tyčí přímo z trávníků. Šeď kamene a zeleň trávy.

Také jsem navštívil Cuzco a peruánské Machu Picchu (viz články v tomto čísle na s. 514, 518, 520) i jiné stavby v okolí a nechápal jsem, jak staří Inkové dokázali přemisťovat kameny až 5 m vysoké o váze až 350 tun a pokládat jeden na druhý jako dětské kostičky, a to na milimetr přesně. Potěšilo mě, že nikdo neví, proč nejen vnější zdi, ale i veškeré otvory, výklenky a průchody v inckých stavbách mají charakteristický tvar lichoběžníku symetricky zúženého vzhůru (s jednotným zkosením tuším 8 stupňů). Dle jedné hypotézy šlo o optimální tvar proti zemětřesení (jak to Inkové zjistili?), dle jiné hypotézy to geometricky naznačovalo posvátný směr k nebi – místu nadpřirozených mocností. Nevím, zda někdo formuloval třetí hypotézu: že to pro Inky mohlo mít hlavně estetický význam (podobně jako zlatý řez pro naši kulturu). Myslím, že nejistota jitří mysl a tak otevírá prostor pro vnímání krásy.

Prehistorické kamenné útvary všude na světě jsou často stavěny tak, aby paprsek (nebo stín) vycházejícího Slunce v den slunovratu (nebo rovnodennosti) dopadl přesně na zvolené místo. ¹⁾ Proč? Opět různé hypotézy, například že to byl signál k nějaké slavnosti. Ale i toto mohlo být chápáno čistě esteticky: což to není krásná věc, když se něco přihodí na jediný okamžik za celý rok?

Do diskusí o tom, co je přirozené a co umělé, nedávno vstoupil Zdeněk Neubauer (ozvěnou na Zdeňka Kratochvíla). ²⁾ Připomněl rozhodující účast času na všem, co je přirozené: „Cokoliv bylo zplozeno a počato, vše, co se rodí a roste, zraje a plodí, stárne a umírá, toho skutečnost je přirozená.“ Což to poněkud obrátit: co původně bylo umělé (hrad, hradiště, tvrz), to je zvolna rozvaleno časem, aby mohla nastoupit přirozenost – příroda, která si to přivlastní a ovládne. Do rozvalin vnikne tráva a ze zdí vyrostou stromy, jejichž kořeny obejmou kámen a srostou s ním. „Jeví se, že vládě přírody, včetně její zničující a rozkladné stránky, která je chápána jako ustavičné obnovování života, je vyhrazeno stejné právo jako tvořivé vládě člověka,“ napsal před sto lety vídeňský historik umění Alois Riegl. ³⁾

Viděl jsem fotografii Machu Picchu z dvacátých let, kdy ruiny již (a ještě) byly zcela zarostlé pralesem. Museli přijít lidé, aby je – uměle – odkryli. Museli?