Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Apuové v Machu Picchu

Hory z pohledu posvátné geografie
 |  15. 9. 2005
 |  Vesmír 84, 520, 2005/9

Zajímavé interpretace významu Machu Picchu a jeho okolí skýtá posvátná geografie, kterou se zabývají někteří místní odborníci, ale i zahraniční vědci, jako třeba Američan Johan Reinhard. Termín vychází z inckého pohledu na okolní svět, který je mezi místním obyvatelstvem mnohde dosud živý. Andští Indiáni se považovali za nedílnou součást přírody, své prostředí vnímali jako posvátné a z tohoto hlediska posuzovali i okolní geografii. Jednotlivým krajinným prvkům přisuzovali posvátný význam a postupně vytvořili celkový obraz (popis) krajiny. Posvátná geografie pak vznikla jako důsledek studia souvislostí mezi krajinou a inckou kulturou.

Jednotlivé hory byly sídly horských duchů apuů, přesněji řečeno samy tyto duchy představovaly. Apuové se mohli zjevovat či projevovat různě. Například zjevení kolibříka mohli Indiáni vnímat jako poselství příslušného apua, třeba zvěstování blížících se dešťů. Hory si posvátné postavení získaly mimo jiné tím, že ovlivňovaly místní klima, jejich celoroční sněhová pokrývka zajišťovala zásobu vody a na jejich úpatích či svazích voda pramenila. Dodnes mají osady i města v Andách svého apua – nějakou horu v dohledu, ke které se Indiáni modlí a přinášejí jí rituální obětiny. Nejznámější andské město Cuzco nejenže má svou šestitisícovou Auzangate, ale navíc leží na spojnici Auzangate a Salcantay, dvou nejvýznamnějších šestitisícových hor celé oblasti. Obětiny vycházejí z přesvědčení, že energii, kterou si prostřednictvím potravin, vody, stravy pro domácí zvířata apod. andští obyvatelé od přírody – matky Země Pachamamy – berou, musejí nějakým způsobem vracet. Tak žijí zdejší Indiáni v dokonalé rovnováze s prostředím.

Před časem vyšla v Peru na téma posvátné geografie zajímavá knížka F. a E. Salazarových, 1) kteří nastiňují možnost náboženského výkladu nezvyklé polohy Machu Picchu. Leželo v okrajové, těžko obyvatelné části říše, která v době vzniku Machu Picchu (v 15. století) neměla vážnějšího nepřítele. Proto se nabízí možnost, že tato lokalita měla náboženský význam. Ovšem proč v tak nepřístupném kraji východního úbočí And, když velké náboženské objekty byly už vybudovány nebo se budovaly v samém centru říše (v místech, jako byly Cusco, Pisaq, Ollantaytambo, Quenqo a další)? Odpovědí by mohl být právě náboženský význam zdejší krajiny. Machu Picchu leží asi 500 m nad říčkou Urubambou, nazývanou Vilcanota – Posvátná řeka. Ta protéká oblastí Posvátného údolí (El Valle Sagrado), ve kterém jsou umístěny některé z nejvýznamnějších inckých sakrálních objektů: Ollantaytambo a Pisaq.

Posvátné řeky, kamenné oltáře a stezky

Z hlediska posvátné geografie se o poloze Machu Picchu dá říci například toto: Machu Picchu leží na nejzazším konci hřebene, který začíná v masivu Salcantay, nejvyšší hory oblasti, tedy nejvýznamnějšího apua. Výběžek s ruinami je obtékán posvátnou řekou Vilcanotou, kterou Indiáni považují za pozemskou obdobu nebeské „řeky“ Vilcamayu (Mléčné dráhy), ale jako posvátný objekt ji mohli ztotožňovat také s obrovským hadem, kroutícím se mezi horami. Had či ještěr v incké mytologii představoval prapředka všech suchozemských tvorů. Machu Picchu, stejně jako nedaleký výrazný kopec Putucusi, je hadem (meandrující Vilcanotou) téměř úplně ovinut. Do povodí Vilcanoty patří snad všechny prameny tohoto hřebene. Některé z nich se využívaly pro rituální účely v tamních náboženských stavbách. Význam celé krajiny kolem Machu Picchu, respektive skutečnost, že byla předmětem uctívání, dokládá možná i nenápadná huaca (posvátný kámen či kamenný oltář) na přístupové cestě k nejznámějšímu kamennému oltáři Machu Picchu Intihuataně, zvané někdy též Sluneční kámen. Huaca představuje zmenšený model krajiny kolem Machu Picchu: v kamenných výstupcích a prohlubních můžeme identifikovat vrchol Huayna Picchu, sedlo s ruinami Machu Picchu a vrchol stejnojmenné hory. Puklinka mezi výstupky představuje Vilcanotu. Vše je samozřejmě symbolické, nejde o přesný topografický model. Význam nenápadného kamene podtrhuje skutečnost, že se nachází na přístupové cestě k Intihuataně, umístěné na nejvyšším vrcholku náboženského komplexu…

Dnes je hlavní přístupovou pěší trasou na Machu Picchu pověstná Inca Trail, Stezka Inků, na níž se pravděpodobně konávala náboženská pouť. Na počátku prochází Posvátným údolím kolem významných lokalit Pisaq a Ollantaytambo, dále pak stoupá do hor (kde začíná vlastní, turisticky atraktivní část Inca Trail) a pokračuje po zmíněném hřebeni vycházejícím z hory Salcantay. Po hřebeni se stezka vine tak, že střídá obě jeho strany, a tím umožňuje výhledy na okolní hory – apuy. Navíc prochází kolem řady menších náboženských objektů, jež jsou dnes v ruinách: Llactapata, Runcuracay, Sayacmarka, Intipata a asi nejnádhernější z nich je Huinayhuayna. Vyvrcholením pouti bývalo Machu Picchu, kde je vysoká koncentrace náboženských objektů – kamenných oltářů i svatyní. U mnoha těchto objektů lze v astronomicky významné dny (slunovraty, rovnodennosti) pozorovat „sluneční jevy“ – buď stínové efekty vytvářené posvátnými kameny, nebo osvětlení určitých částí svatyní slunečními paprsky při východu slunce.

Proč to všechno a proč právě tady?

Indiáni žijící v horách při vyhledávání míst vhodných k duchovním účelům pátrali v přírodě po znacích či náznacích nadpřirozena nebo jeho přítomnosti. V okolí Machu Picchu mohli najít takových znaků hned několik. Při troše fantazie můžeme v reliéfu těsně kolem Machu Picchu rozeznat obrysy pumy a kondora. Obrys kondora je tak sugestivní, že se vám vryje do paměti, jakmile vás na něj někdo upozorní. Vybaví se vám potom třeba i při letmém pohledu na vyfotografovaný reliéf hor. Když se návštěvník s přítomností kondora seznámí, zpravidla se diví, že si ho sám nevšiml už dříve… Překvapující je pohled na kondora zezadu, při výstupu na horu Huyana Picchu – i z této strany dotváří několikasetmetrový strmý sráz plastickou představu obří figury sedícího ptáka. Předpokládaný obrys pumy už je sporný, ale je třeba si uvědomit, že šlo o symbol a nikoliv o přesnou podobu, a je dobré trochu zapojit fantazii (ale zase ne nějak moc).

V každém případě oba útvary existovaly dříve než vlastní Machu Picchu a svou existencí měly snad – v duchu andského myšlení – upozornit původní obyvatele na posvátnou jedinečnost lokality, tedy na místo vhodné pro rituální účely. Tou jedinečností zde ale nemuselo být dnešní Machu Picchu, nýbrž nedaleká hora Putucusi, která na první pohled upoutává svým pravidelným tvarem. Hory jedinečného symetrického tvaru měly v panteonu horských duchů jedinečné postavení, představovaly dokonalost. Proto tato krajina mohla být prostřednictvím svého apua obzvlášť vhodným místem pro konání modliteb – mohla Inkům zprostředkovávat obzvlášť intenzivní kontakt s nadpřirozenem.

U Putucusi se navíc nabízí přibližná symetrie celého okolního kraje – okolní hory zhruba (v tomto případě tedy spíše symbolicky) vytvářejí dvě soustředné kružnice, jimž je Putucusi pomyslným středem, pomyslným centrem inckého světa.

Pro tuto možná jen spekulativní domněnku o významu Putucusi a okolní krajiny pro Inky svědčí malá nenápadná rytina na povrchu kamene nedaleko pověstné Intihuatany. Rytinka představuje dvě kolečka, dvě soustředné kružnice s vystouplým středem. Miniaturní reliéf je po celý rok celkem nevýrazný. Je ale umístěn tak, že v době zimního slunovratu (na jižní polokouli v červnu) v době východu nasvítí kolečko úzký svazek paprsků takovým způsobem, že rytinku svými stíny oproti nezřetelnému okolí zvýrazní. Slunce – považované za hlavní božstvo a předka inckých panovníků – tak každoročně žehná posvátné krajině, která byla u Inků předmětem uctívání jako celek. Právě popsaný jev také odhaluje jedno z možných využití záhadného slunečního kamene Intihuatany, jde však o neověřitelnou, byť velice zajímavou spekulaci.

Incká kultura, která v centrálních Andách převažovala poměrně krátce (ale převzala přitom dva tisíce let se rozvíjející dědictví předchozích kultur), po sobě zanechala zcela zásadní stopu. Tato velká civilizace se ale nejspíš vyvinula bez znalosti písma, a tak rychlý a násilný nástup křesťanské kultury v průběhu 16. století způsobil nenahraditelnou ztrátu – podrobnější znalosti o této velké jihoamerické civilizaci upadly v zapomnění a patrně je už nikdy nezískáme zpět.

Literatura

J. Klokočník: Přelet nad planinou Nazca, Vesmír 77, 154, 1998/3
V. Cílek: Klimatický stres, Vesmír 77, 157, 1998/3
M. Baďurová: Kultura Nazca, Vesmír 77, 157, 1998/3
O. Šráček: Novinky z planiny Nazca, Vesmír 77, 655, 1998/11
J. Klokočník, F. Vítek: Nazca – mýtus a skutečnost, Vesmír 81, 94, 2002/2
V. Vilímek, J. Zvelebil: Svahové pohyby na Machu Picchu, Vesmír 81, 215, 2002/4

Poznámky

1) F. a E. Salazarovi: El Valle Sagrado de Los Incas, Mitos y Simbolos, Sociedad Pacaritampu Hatha, Cusco 1996.

Ke stažení

O autorovi

Martin Mykiska

Ing. Martin Mykiska (*1966) vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. V současnosti se zabývá cestováním a publicistikou. Napsal několik knih, např. Rok v Antarktidě (2001), Afghánistán, prach a růže (2001), Po zamrzlé řece do nitra Himálaje (2005) a další. O svých cestách přednáší pro veřejnost. (Další informace na www.mykiska.cz.)

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné