Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Svět nejnebezpečnějších tvorů planety

CARL ZIMMER: Vládce parazit. Pohled do světa nejnebezpečnějších tvorů planety, Paseka, Praha 2005, přeložili Vladimír Hampl a Olga Harantová; 288 stran, doporučená cena 289 Kč, náklad neuveden, ISBN 80-7185-685-1
 |  14. 8. 2005
 |  Vesmír 84, 485, 2005/8

Pohled do světa nejnebezpečnějších tvorů planety – tak zní podtitul českého vydání knihy Parasite Rex, kterou v roce 2000 napsal Carl Zimmer (viz Vesmír 80, 704, 2001/12) a nyní ji Vladimír Hampl a Olga Harantová zdařile přeložili. Řekl bych, že podtitul je výstižný, neboť termín „parazit“ vyvolává (nejen v biologickém pojetí) velmi negativní asociace. Většina lidí si představí něco odporného, například škrkavku, roupa nebo tasemnici, která parazituje v nevábném prostředí střeva a k nemalé hrůze hostitele čas od času odchází se stolicí z těla ven. Parazitolog pak může být považován za podivína, který se takovými organizmy zabývá z vědeckého hlediska.

Vydání knihy předkládající populárněvědeckou formou informace o parazitech (patogenech) je u nás událostí spíše ojedinělou. Vzpomínám si na Lovce mikrobů od Paula de Kruifa (Orbis 1946) nebo Tajné stezky smrtonošů od Milana Daniela (Mladá fronta 1985). Člověk se setkává spíše s medializací „mimozemských“ parazitů ve sci-fi filmech typu Vetřelce (Alien – režisér Ridley Scott, první díl z roku 1979) či Věci (The Thing – režisér John Carpenter, film z roku 1982).

Co vlastně je parazit? Definice parazita a hledání hranice mezi parazitickým a neparazitickým způsobem života nebylo a není jednoduché. Nejznámější je asi představa, že parazit je organizmus, který v rámci symbiotických vztahů s jiným organizmem zneužívá hostitele pro svůj přenos, vývoj a reprodukci, přičemž právě hostitel poskytuje prostředí a živiny (parazit z toho má prospěch, hostitel naopak strádá; v pozadí všeho stojí geny parazita a hostitele). I když je takové zneužívání evidentní v případě malarických plazmodií, schistozom či tasemnic, existuje řada organizmů, u kterých se zatím těžko rozhodujeme, zda jde o parazity, komenzály či mutualisty. (Komenzálové svému hostiteli neškodí, a mutualisti mu dokonce přinášejí prospěch.) Navíc existují i organizmy, které parazitují příležitostně (např. amfizoické améby) či napadají a poškozují pouze oslabené hostitele (např. se sníženou imunitou). Z hlediska systematického zařazení se s parazity setkáme leckde: hostitelské buňky jsou napadány viry, existuje řada patogenních bakterií, hub, rostlin či prvoků; s parazitizmem se setkáme u řady bezobratlých a obratlovců. Z tohoto výčtu plyne, že se o parazity sensu lato zajímá řada vědeckých disciplín (např. virologie, mikrobiologie, mykologie). Vlastní obor parazitologie pouze zastřešuje parazitologii evoluční a ekologickou, a dále komplexní studium parazitů v rámci tří hlavních disciplín: protozoologie, helmintologie a lékařské entomologie.

Kniha Vládce parazit se samozřejmě musí zabývat parazity sensu stricto, tedy těmi organizmy, které jsou dnes předmětem zájmu parazitologie, nicméně jejím velkým kladem je, že se dotýká i mnoha dalších projevů parazitizmu (od virů až po hnízdní parazitizmus kukaček) – dost na to, aby vnímavý čtenář pochopil, že parazity najde všude kolem sebe a že paraziti ovlivňovali dějiny lidstva (viz např. význam pandemií v dobách válek i míru). Možná právě to je jedna z věcí, se kterou se bude muset řada čtenářů vnitřně vyrovnat: nejsme tu sami, resp. není tu jen to, co si běžně představujeme – živá a neživá příroda kolem nás a umělé výtvory člověka. Je tu i obrovské množství živých organizmů, kteří žijí v nás, v našich domácích či hospodářských zvířatech a vlastně skoro ve všem živém – již jednobuněčné organizmy mohou mít své parazity, o spektru parazitů-patogenů bezobratlých ani nemluvě. Člověk v tom není výjimkou, což objasňuje jeho původ a příslušnost k ostatnímu živému světu. Odhady prezentované ve vědeckých pracích posledních let jen stále více zdůrazňují, že parazitizmus je zřejmě tou nejčastější životní strategií a paraziti jsou tou nejpočetnější skupinou živých organizmů (snad každý volně žijící organizmus má alespoň jednoho druhově specifického parazita).

Proč nás paraziti tak zneklidňují a možná i děsí? Bez přemýšlení bych asi uvedl dva důvody. Tím prvním bude pocit moderního člověka, který se pohybuje stále dál a dál od přírody, ve světě počítačů, automobilů, letadel a dalších moderních technologií, kde bývá velmi malá šance kontaktu s „typickým“ parazitem, a tak člověk postupně odvyká tomu, že může být něčím nakažen (pokud nejde zrovna o něco, co zasahuje i moderní svět – virus chřipky či HIV). Při výpravách za krásami Čech pak informovaný člověk myslí především na kontakt s klíšťaty a nebezpečí přenosu viru klíšťové encefalitidy či borelií. Pokud se však člověk nakazí „klasickým“ parazitem (např. při dovolené v tropických zemích), pak je pro něj asi často nepřijatelná myšlenka, že je v něm něco cizího a živého, mimo kontrolu jeho těla, něco, co vyžaduje terapeutický zásah. Druhým důvodem pro informované obyvatelstvo bude fakt, že paraziti stále představují hrozbu pro většinu obyvatel naší planety. Pokud bych uvedl epidemiologická data pouze ze svého oboru, pak schistozomami (krevničkami) je nakaženo asi 200 milionů lidí a 600 milionů jich žije v oblastech rizika infekce, asi 120 milionů lidí je nakaženo filáriemi, škrkavkami je nakažena více než 1 miliarda lidí a totéž platí pro měchovce (Ancylostoma a Necator). A tak by bylo možno pokračovat nejen helmintózami (onemocněními způsobenými parazitickými červy), ale i infekcemi působenými parazitickými prvoky (Plasmodium, Trypanosoma, Leishmania aj.). Zdálo by se, že jde především o infekce získané v tropických a subtropických oblastech, nicméně i v mírném klimatickém pásmu (tedy i v Česku) máme možnost najít velmi rozšířené parazity. Asi každý třetí člověk přišel do kontaktu s toxoplazmou (Toxoplasma gondii) a nosí ji v sobě, asi každý pátý se někdy nakazil škrkavkami psů a koček (rod Toxocara). Tyto infekce v nás nevzbuzují emoce a nepříjemné pocity především proto, že o nich často nevíme, neboť klinické projevy jsou minimální a jen velmi malá část nakažených pocítila nějaké příznaky onemocnění. Nicméně výzkumy mého kolegy Jaroslava Flegra (je autorem doslovu recenzované knihy) a jeho týmu ukazují, že přítomnost toxoplazmy ovlivňuje chování napadených hostitelů včetně člověka.

Jsou zde tedy paraziti jen proto, aby nás trápili? Jak kniha názorně dokládá, jsou také asi jedním z významných „motorů“ našeho vývoje a evoluce obecně. Z hlediska ekologického pak jde nesporně o významnou roli parazitů v regulaci populací. Na molekulárněbiologické úrovni se ukazuje, že parazit mnohdy nebojuje s imunitním systémem hostitele jen v zájmu svého přežití, ale také ho umí využívat ve svůj prospěch (např. schistozomy využívají některé imunitní reakce pro usnadnění vlastní reprodukce). V některých konkrétních situacích se zdá, že parazit má pozitivní vliv na hostitele jen proto, že „trénuje“ a „normalizuje“ jeho imunitní systém. I tímto způsobem se dnes uvažuje ve vztahu k vysokému nárůstu alergií či zánětlivých onemocnění střev (jako je Crohnova choroba) u lidských populací s nízkým

počtem parazitárních onemocnění. (V rozvinutých bohatých zemích Evropy a Severní Ameriky působí „skleníkový efekt sterilního prostředí“.) Jedním z alternativních léčebných postupů u Crohnovy choroby je dokonce perorální podávání infekčních stadií vybraných, málo patogenních druhů helmintů.

Kniha Vládce parazit mě mile překvapila tím, že nejen uvádí skutečnosti o počtu a rozšíření parazitů na Zemi, ale zabývá se i otázkami, které dnes „hýbou“ moderním parazitologickým výzkumem. Tím myslím např. buněčnou a molekulární interakci parazita s hostitelem, genetickou heterogenitu (asexuální rozmnožování versus sex) či manipulaci hostitele parazitem (jak parazit zařídí, aby se dostal do dalšího hostitele).

Originál vyšel r. 2000, což pro mne s ohledem na zařazené informace znamená, že se autor skutečně snažil včlenit do knihy zcela nové poznatky o parazitech a jejich strategiích (věc obdivuhodná, kterou obvykle praktikují jen pracovníci výzkumných laboratoří a univerzitní učitelé). V některých částech byl problém zjednodušen, ale to už k popularizaci věcí složitých, a přitom stojících mimo hlavní pohledy veřejnosti na přírodu, patří. Oceňuji i skvělou úroveň překladu – přínosem je, že jedním z překladatelů byl parazitolog. Navíc překladatelé doplnili text stručným komentářem, který vítám – je nevtíravý, nesnaží se autorův text přehodnotit (četl jsem již několik knih, kdy text autora a překladatele byly na stránce v poměru 1 : 1), ale spíše vysvětlit čtenáři některé nejasné momenty.

V době vydání českého překladu knihy jsem ještě neznal její přesný text, nicméně jsem ji studentům ihned doporučil. Nelituji toho, protože se v knize skutečně objevuje řada informací a přístupů, které se snažíme studentům předat. Autor zasluhuje obdiv a poděkování za aktuálnost knihy. Kniha ukazuje, že s parazitizmem jako stylem života se setkáme v mnoha biologických oborech a zřejmě by stálo za zamyšlení, zda bychom neměli mezi sebou více komunikovat a sdělovat si nové poznatky, které mohou mít při studiu parazitických organizmů obecnější platnost.

Nejsem si jist, zda rušení parazitologických pracovišť v některých zemích západní Evropy (např. v Německu) a přesun parazitologického výzkumu do molekulárněbiologických laboratoří, kde se jako výzkumný objekt používá jen jeden parazitický organizmus, je to nejsprávnější. Parazitologie jako vědecká disciplína poskytuje určitý nadhled a zobecnění poznatků o této velmi rozšířené (ne-li dominantní) životní strategii. Žádoucí je spíše komunikace parazitologických pracovišť se všemi dalšími obory, které se parazitizmem alespoň částečně zabývají, např. s virologií, mikrobiologií, mykologií, zoologií či fytopatologií.

Věřím, že pro takovou komunikaci je v České republice dobré zázemí, neboť kromě menších laboratoří zde díky dlouholeté tradici existují minimálně čtyři velké parazitologické „školy“: Parazitologický ústav AV ČR v Českých Budějovicích, katedra parazitologie Biologické fakulty JU v Českých Budějovicích, katedra parazitologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze a oddělení parazitologie Přírodovědecké fakulty MU v Brně. Jelikož jde o instituce s vynikajícím vědeckým kreditem (nejen u nás, ale i v zahraničí), bylo by žádoucí je zachovat. Ačkoli tato pracoviště nemají nouzi o perspektivní studenty a mladé pracovníky, lze jen doufat, že kniha Vládce parazit nadchne, zaujme a přiláká další chytré a šikovné studenty, kteří vnesou do studia parazitizmu nové přístupy a stanou se zárukou pokračování zdejší parazitologické školy.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Petr Horák

Prof. RNDr. Petr Horák (*1965) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze v roce 1988. Po jednoročním pobytu na Parazitologickém ústavu AV ČR v Českých Budějovicích se vrátil na pražskou fakultu. Na zdejší katedře parazitologie založil helmintologický tým, orientující se na výzkum motolic zvířat a člověka, a to zejména schistosom (krevniček). Ty jsou známy hlavně jako původci lidských schistosomóz (bilharzióz) v tropech a subtropech, nicméně řada z nich je také příčinou tzv. cerkáriových dermatitid („vyrážek z koupání“) v mírném pásmu. Petr Horák se věnuje především funkční morfologii, systematice a životním cyklům helmintů. Podílel se na objevení nové evropské neuropatogenní schistosomy, která je nyní intenzivně studována jako modelový organismus. Kromě odborných publikací v zahraničí je spoluautorem nové české učebnice „Paraziti a jejich biologie“ (TRITON, 2007).

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné