Pochybnosti

Etymologie českého slova „po-chybovat“ je vskutku půvabná – je to činnost, kterou vykonáváme, či bychom alespoň měli vykonávat, po chybě, např. proto, aby se už neopakovala (zde je vhodné, byť trochu jízlivé připomenout, že německé sloveso pro pochybování, zweifeln, je od téhož kořene jako verzweifeln, „zoufat si“ – při obecně německé činorodosti a snaze dobré nikoli činit, ale páchat, bývají i chyby gigantické a příslušné duševní nastrojení je posléze přiměřené. ¹⁾ Pochybování je tedy kritické zamyšlení nad východisky vlastního myšlení a jednání, nahlédnutí, že zřejmě nejde o zjevené pravdy, které právě požíráme po lžících, ale o cosi vachrlatějšího. Pravda se totiž skládá ze dvou polopravd, tak jako přímka ze dvou polopřímek, a my většinou držíme jen jednu z nich, zato pevně. Tak například pravda typu „lidský život je posvátný“ se aplikuje při udržování smrtelně nemocných a předčasně narozených dětí při životě, k ní polární pravda „lidský život je bezcenný“ se aplikuje při interrupcích či tehdy, když mladé muže vypiplané v inkubátorech povoláme do zákopů a necháme pobít hlava nehlava. Podobně, byť většinou trochu méně drasticky, skládají vždy dvě polopravdy pravdu celou. V západním světě bývá zvykem, že jeden člověk, či spíše jedno společenské uskupení, drží vždy jen jeden z obou pólů, ten všemi silami prosazuje, a kdyby mělo zcela volnou ruku, obrátilo by jeho konsekventním prosazením svět či společnost v poušť. K tomu ovšem nedojde, protože neustálým handrkováním parlamentního typu se nakonec prosadí jakás takás rovnováha a neděje se v podstatě nic. Věrnost „jednomu pólu pravdy“ se má obecně za ctnost, kdežto „orientální věrolomnost a nevypočitatelnost“, zahrnující v příznivém případě polarity obě, se chápe jako cosi hrozivého. (I stará západní moudrost, toužící po coniunctio oppositorum, propojení protikladů, spíše upadla v zapomnění.) Asijské pochybnosti jsou jen jinak distribuované nežli evropské, ty buddhistické např. směřují k zpochybnění vlastního já, jež Evropan obvykle nechává na pokoji; říši a dynastii se naopak slouží do posledního dechu, jen občas zcela náhle vypukne z dříve nezbadatelných příčin všeobecné povstání.

Držíme-li jen jeden pól pravdy a žárlíme na ten druhý, musíme jej podporovat nějakým dodatečným energetickým příkonem, tj. mocensky, nejlépe třeba zřízením Výboru pro obranu jediné skutečné pravdy, a jeho logistickým zabezpečením. Druhý pól se však na členy Výboru přesto šklebí ze všech škvír.

Pochybnosti jsou čímsi bytostně lidským, možná bytostněji než třeba řeč. Zvířata, alespoň pokud tušíme, o sobě samých pochybnosti nemají – krocan o sobě a svých východiscích nepochybuje ani v nejmenším. Ne že by se mu nepřiházely věci nepříjemné – jiní krocani jej občas klovnou, popelí se na jeho oblíbených místech, tokají na jeho oblíbených tokaništích, přebírají mu krůty. Nemá ale ani stín pochybnosti, že chyba je v jeho protivnících, už od pohledu ohavných (protivník je především protivný, proto se tak jmenuje). Jakkoli je jistě pravda, že nepřítomnost pochybností zvyšuje krátkodobě průraznost, vrhajíc se v sebejistotě andaluského býka plnou silou na muletu, kterou stačí zaslepenému hovadu jen vhodně přidržet, lidem určitá dávka pochybností prospívá. Jistě i zde je na místě jistá míra, protože zcela radikálním zpochybněním je sebevražda (tu ostatně zvířata zřejmě také nepáchají). Je nápadné, že v obou světových válkách zvítězily strany, které méně trestaly projevy pochybností a „defétistické řeči“ – v těch bez pochyb za ně byl i provaz.

Po velkém společenském zpochybňování a sebezpochybňování porevoluční éry už je zde doba, kdy pochybnosti nelze dávat veřejně najevo, jak v stabilních společnostech obecně zvykem. Za pravdami vlastní strany, firmy, ústavu či církve je třeba stát až do hrdel a statků, či to alespoň věrohodně předstírat, protože mnohé z nás pevně uchvácená polopravda živí. Bude živit i naše psychoanalytiky, k nimž se budeme chodit ze svých pochyb tajně vyzpovídat. Obecně přituhuje.

Ko(a)nec