Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kdo byl největší Čech?

 |  14. 8. 2005
 |  Vesmír 84, 446, 2005/8

Soutěž o největšího Čecha zná již svého vítěze. Pokusme se smést nános prachu dějin a všedního nezájmu o opravdové hodnoty a s jistou nadsázkou označme největšího Čecha, který skutečně byl přínosem pro český národ (ne-li nejvíce, tak značnou měrou).

Narodil se 15. 2. 1831. V den, kdy má výročí, se k jeho hrobce v rodných Přešticích sjíždí rok co rok stále méně těch, kteří mu vděčí za své vzdělání. Díky dobrodiní od vzniku jeho nadace až do doby, kdy jeho studentské koleje byly v roce 1939 fašisty násilně uzavřeny, vystudovalo s kreditem nadprůměrnosti 3500 zcela nemajetných studentů (mj. zde studoval i Jan Opletal). V roce 1890 se mu podařilo do té doby nepředstavitelné – prosadil u císaře v tehdy převážně německy mluvící Praze založení České akademie a stal se jejím prvním prezidentem. Jaký diplomatický um asi musel prokázat, když se císař na zakládací listinu „Akademie“ podepsal poprvé a naposledy česky – František Josef – a ještě na ni přispěl značným finančním obnosem! Kdo je tedy tím, koho bychom si měli skutečně považovat a počítat mezi své národní dějinné velikány? Jmenuje se Josef Hlávka. Že vám to nic neříká? Hlávkův most – vzpomenou si většinou dnešní mladí. Ten však je po něm pouze pojmenován, postaven byl až po jeho smrti. Ještě tak Hlávkovy koleje…

I když na svém počátku měl Josef Hlávka pouze talent a nezměrnou píli, stal se patrně nejbohatším Čechem rakousko-uherské monarchie. Jak přišel zednický tovaryš a absolvent Akademie výtvarných umění ve Vídni k tak pohádkovému jmění? Nejprve pracoval ve známé vídeňské stavební kanceláři Šebek. Tento vídeňský Čech brzy rozpoznal Hlávkův obrovský talent a pracovitost, a tak když uvažoval o svém pokračovateli, neváhal a svoji firmu Hlávkovi odkázal. Na počátku Hlávkovy kariéry byl tedy dar. To si Hlávka zapamatoval nadosmrti. Ve své době proslul jako úspěšný architekt a stavitel. Jen v samotné Vídni postavil kromě Dvorní opery, za niž dostal od císaře 400 000 zlatých a titul stavebního rady, v průběhu 13 let 142 objektů! Stavět u Hlávky bylo v tehdejší Vídni prestižní záležitostí tamní šlechty a měšťanů. Firma Hlávka – to bylo synonymum solidnosti, nápaditosti, účelnosti a rychlosti. Jeho stavební styl se stal školou pozemního stavitelství té doby. Největší stavbou, kterou Hlávka postavil od projektu přes přípravu (musel nejdříve postavit komunikace, cihelnu a veškeré zázemí) až po realizaci, byla rezidence řeckopravoslavného biskupa v Červnovcích (na dnešní Ukrajině). Jen plány, které vlastnoručně nakreslil, by rozloženy zabraly plochu fotbalového hřiště… Také málokdo ví, že nebýt Hlávky, možná by nebylo Karlova mostu. Když ho v roce 1890 poškodila povodeň a uvažovalo se o jeho strhnutí (Vesmír 70, 195, 1991/4), Hlávka vypracoval odbornou expertizu na jeho záchranu a rekonstrukci do značné míry sám financoval. Výrazně ovlivnil dostavbu chrámu sv. Víta, dohlížel při provádění stavby Národního muzea, zasloužil se o vznik pomníku sv. Václava. K tomu se váže ještě jedna zajímavost. Tato socha měla být pojata jako národní, a tak Hlávka inicioval sbírku ne mezi chudými, ale mezi těmi, kdo na to takříkajíc měli. Těm se však do výdajů nechtělo. „Jste tak bohatý, že byste ji mohl zaplatit sám,“ říkali mu. „Ano,“ odpověděl, „ale to by nebyla národní socha. Zaplatím hlavu a ocas,“ řekl. Poté zveřejnil seznam majetných, u nichž se předpokládal příspěvek. Náklady na sochu byly shromážděny nebývale rychle. Finančně se podílel i na rekonstrukci chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, financoval opravu barokního kostela v Přešticích, dohlížel na přestavbu Karlštejna. V novogotickém slohu vyprojektoval na svou dobu moderní Zemskou porodnici u sv. Apolináře. Ještě dnes vzbuzuje údiv, že v plánech na pokojích rodiček u lůžek matek on, technik, nakreslil postýlky pro novorozeňata. Nejvíce na očích je v Praze jím projektovaný komplex budov mezi Jungmannovou a Vodičkovou ulicí. V průchodu lze vidět jeho sochu. Že nevíte, kde to je? No přece tam, kde v přízemí je dnes McDonald. V domě je zároveň i sídlo „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, jediné nadace u nás, která existuje od svého vzniku nepřetržitě až po dnešní dny.

A právě touto nadací se Josef Hlávka nejvíce zapsal do naší historie jako největší mecenáš, jaký se kdy v Čechách narodil. Nadacizaložil v roce 1904. Na jejím počátku byl dokladován Hlávkův vklad 4 665 282 korun 20 haléřů(!). A to ještě předtím anonymně rozdal na darech a almužnách 800 000 zlatých a 350 000 korun. V Praze Na Zderaze postavil na svou dobu luxusní koleje se vším zaopatřením pro nemajetné, výhradně české studenty, kteří svými studijními výsledky založili tradici vysoké nadprůměrnosti. Josef Hlávka byl však proslulý ještě jednou vlastností, a to šetrností. Traduje se, že jednou při kontrole v kuchyňském skladu ho popudilo, že našel na zemi dva hrášky. „Hrášek k hrášku, a je to lžíce polévky,“ vyčinil skladníkovi. Přitom stanovoval stravovací normu pro studenty jen proto, aby některý ze studentů náhodou nedostal méně. V Hlávkových kolejích byl volně dostupný chléb, a tak si pro něj chodili studenti i z jiných kolejí. Hlávka nezasáhl. Nejvíc šetřil na sobě. Vlakem cestoval zásadně 3. třídou s odůvodněním, že 2. třída ho na místo nedoveze dříve. Manželka, která mu koupila nový klobouk, mu mohla přiznat pouze poloviční cenu, jinak by ho býval určitě nenosil. Také k výměně kabátu ho přemlouvala. Nakonec si ho nekoupil, protože peníze, které si přidělil na kabát, daroval jednomu potřebnému studentovi. Když se pak konečně vypravil na audienci k císaři, na domluvy svých blízkých, že by si měl vzít přece jen lepší kabát, odvětil: „Je císař zvědavý na mě, nebo na můj mantl?“ Zatímco on sám používal plechové nádobí, v jeho kolejích studenti jedli z tehdy vzácného porcelánu. Hlávka byl český patriot. Jakmile se dověděl o nějakém zdařilém výrobku, který byl dílem českých řemeslníků, všem ho s radostí ukazoval a doporučoval. Šaty nosil zásadně z látky vyrobené v české továrně, byť horší kvality než látka z ciziny.

Jeho život nebyl lehký. V 37 letech z přepracování ochrnul, byl odkázán na kolečkovou židli, dokonce částečně ztratil zrak. Aby se zotavil, přestěhoval se do Lužan, kde si přestavěl zámeček tak, aby se mohl snáze pohybovat a pokračovat v práci. První manželka Marie se o něho pečlivě starala. Po její smrti se zdrcený, leč uzdravený Hlávka ještě více pohroužil do práce. Podruhé se oženil, když mu bylo 55 let. Vzal si klavírní virtuosku a zpěvačku, tehdy 43letou Zdeňku Havelkovou. Ta se zase zasloužila o to, že se lužanský zámek stal mekkou českých umělců. Hlávkovy pohostinnosti zde užívali takoví umělci jako Mařák, Hynais, Brožík, Ženíšek, Švabinský, Aleš. Pro inspiraci sem zajížděli Vrchlický, Sládek, Myslbek. Ročně hostili Hlávkovi až 200 osobností. Častým návštěvníkem zde byl také Antonín Dvořák, který tady složil operu Čert a Káča a Moravské dvojzpěvy. Zde začala spolupráce Suka se Zeyerem na Radúzovi a Mahuleně. Oskar Nedbal na zámku strávil dokonce část své svatební cesty. Není tajemstvím, že většinu z jmenovaných Hlávka finančně podporoval. To se týkalo i mladých malířů, kteří si sem přicházeli vyprosit stipendia pro svá zahraniční studia. Hlávka si vždy, dříve než peníze vydal, ověřil, že dotyčný má skutečně talent. Nejdříve museli namalovat nějaké jím zadané téma. Obrazy jsou dodnes součástí zámecké expozice. Když bezdětný Josef Hlávka ve svých 77 letech 11. 3. 1908 zemřel, zanechal po sobě majetek za neuvěřitelných 7 000 000 tehdejších korun! Dnes by to v přepočtu na naši měnu dalo přes 2 miliardy korun českých. A považte – to všechno odkázal Josef Hlávka českému národu! Tak proč to stále ví jen tak málo Čechů?

Za Rakouska-Uherska patřil k staročechům, ti nebyli zrovna v oblibě mladočechů. Jeho památka nebyla nikdy příliš uctívána ani v nově vzniklé republice. Proč? To si necháme na konec. Ani komunisté nemohli přijít Hlávkovi na jméno – byl to přece jen kapitalista! No a dnešní doba, která úspěšnost poměřuje především penězi, lhostejno jak nabytými, hlavně ve vlastní prospěch, ta že by Josefa Hlávku oslavovala? Vždyť Josef Hlávka svým odkazem přímo burcuje k mecenášství! A dávat podporu schopným a poctivým, především pracovitým talentům, to se dnešní movití Češi asi také budou ještě muset učit. Josef Hlávka to dokázal za všechny minulé i současné. A teď to slíbené – Josef Hlávka byl první a možná poslední kapitalista, který sám sebe vyvlastnil ve prospěch vlastního národa. Stále ještě pochybujete, kdo byl největším Čechem?

Ke stažení

O autorovi

Josef Louda

PhDr. Josef Louda (*1947) vystudoval psychologii, sociologii a pedagogiku na Filozofické fakultě UK. Je nezávislým fotografem a publicistou.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné