Mozek orgánem lidské civilizace

Do populárněvědecké literatury o mozku a jeho činnosti přibyl překlad knihy amerického neurologa lotyšského původu Elkhonona Goldberga The Executive Brain (Frontal Lobes and the Civilized Mind) z r. 2001. Samotný fenomén velkého zájmu čtenářů o neurovědy a zároveň neurovědců o prezentaci nových poznatků je velmi zajímavý (vzpomeňme například nedávno vyšlý překlad Damasiovy vynikající popularizační práce Descartesův omyl). Goldbergova kniha obsahuje několik rovin, pro které zaujme mnohé čtenáře. Hlavní z nich je logicky uspořádaný, na první pohled však zdánlivě mozaikovitý popis vyšších funkcí mozku, resp. funkcí spojených s činností prefrontálních oblastí čelního laloku. Jednotlivé kapitoly a podkapitoly, zaměřené na dílčí aspekty, nakonec vytvářejí ucelený obraz složitosti, důležitosti a specifičnosti lidských čelních laloků koncového mozku. Přitom Goldberg nezapomíná na funkční vztahy s jinými částmi mozku (límcovým závitem, mandloňovými jádry, tzv. retikulární formací mozkového kmene apod.). Než jsem se odhodlal upozornit na tuto práci, opakovaně jsem v ní listoval a vracel se k popsaným klinickým případům, až jsem pochopil autorův záměr postupně a z nadhledu čtenáři odhalit provázanost a komplexnost „práce“ našeho mozku.

Další rovinou je osobní zpověď vědce, v jehož životě a odborné práci se promítají v různé míře vliv učitele (významného ruského neurologa a zakladatele neuropsychologie Alexandra Romanoviče Luriji), myšlenky a motivy z mládí (zájem o činnost čelních laloků) a prolínání různých kultur a různého sociálního prostředí (Sovětského svazu a Spojených států amerických). Všechny tři aspekty měly pro Goldberga zásadní, a přitom zvláštní, specifický význam. Toto pronikání osobního života do vědecké a klinické práce a následně i do této knihy není vyjádřeno pouze úvodní a závěrečnou kapitolou, ale vyzařuje z různých poznámek a zkušeností v celé práci.

Vlastní text je hutný a týká se tolika témat, že je nelze uvést všechna. Každé z nich je doloženo výsledky výzkumů a klinických studií. Goldberg chápe prefrontální oblasti jako nejvíce „lidské“ a přisuzuje jim nejvyšší řídící funkce. Za hlavní podstatu laterality lidského mozku považuje specializaci na zpracovávání známých informací a informací nových. Pozornost věnuje úvahám o vztahu modulárně-hierarchického a gradientového uspořádání kognitivních funkcí (autorovy úvahy a samotná teorie kognitivních gradientů mají počátek již v době studií v Rusku). Dále popisuje podstatu kognitivních stylů ve vztahu k rozdílům mezi muži a ženami a k utváření individuálních rozdílů v kontextu kulturně-sociálního prostředí. Zde zdůrazňuje význam „socializačních“ vlivů v rané ontogenezi dítěte na utváření funkcí čelních laloků. Samozřejmě je nemalá část věnována poruchám mozku, zvláště poúrazovým poškozením – konkrétně syndromům čelních laloků spojeným například s antisociálním chováním, s neschopností rozhodování, se snížením kontroly činností a jednání, s myšlenkovou rigiditou apod. Goldberg se také snaží hledat souvislosti mezi zráním čelních laloků a schizofrenií na jedné straně a odpovědností za své činy a sociální zralostí na straně druhé. Zkušenostmi Lurijovy školy a z vlastní praxe podporuje léčivý i preventivní význam „procvičování“ mozku kognitivním zatěžováním.

Kniha nemá v pravém smyslu slova závěr či celkové shrnutí (epilog se týká osobních otázek), některá témata autor popisuje poněkud jednostranně (např. problematiku laterality), jiným věnuje jen částečnou pozornost (např. emocím); přesto dává celostní (a přitom z různých úhlů nazíraný) pohled na náš mozek a neuzavírá se jen do čisté neurofyziologie a neurologie. Je rozhodně inspirativní pro pochopení „lidskosti“ v kognitivních procesech až po utváření vědomí.