Kořist se mstí predátorovi

Mšice se během jara a léta množí partenogeneticky (viz Vesmír 83, 65, 2004/2), jde tedy vlastně o klony geneticky identických jedinců. Sociobiologie u takových živočichů předpokládá vysoce altruistické chování k ostatním jedincům. Mšice nejsou beránci jdoucí tupě na porážku. Mimo jiné používají poplašný feromon – voňavou látku, která upozorňuje ostatní sající mšice na blížící se nebezpečí. Varované mšice pak často přestanou sát, popadají z rostliny na zem a predátorovi uniknou.

Entomologové v Kanadě si všimli, že mšice vyloučí poplašný feromon, až když je napadena (nikoli hned, jakmile zjistí nebezpečí), a tak většinou kapičky feromonu ulpí na útočníkovi. V laboratoři pak sledovali reakci mšic na slunéčko Harmonia axyridis. Slunéčka zamazaná poplašným feromonem působila v řadách mšic daleko silnější reakci než čistá slunéčka. Větší procento mšic popadalo z rostliny, jakmile se upatlané slunéčko přiblížilo. První ulovená mšice se tedy efektivně mstí svému zhoubci následujícím horším úlovkem a dosahuje reprodukčního úspěchu přes rozmnožení svých uniknuvších příbuzných. (Proc. R. Soc. Lond. B 271, S341–S343, 2004)