Ani princezna Meketaton nepřišla

Vraťme se ještě jednou k pohnuté době egyptských dějin, kdy vláda v letech 1348–1331 př. n. l. spočívala v rukou pozoruhodného faraona Amenhotepa (IV.) Nefercheprurea (viz Vesmír 83, 158, 2004/3). Tento panovník a jeho rodina dosud skrývají mnohá tajemství, která se čas od času stávají předmětem zasvěcené egyptologické diskuse i různých nepodložených spekulací.

Prospěšný Atonovi

Amenhotep IV. (syn – a možná nakonec i spoluvládce – Amenhotepa III. a královny Teje) proslul především tím, že uskutečnil rozsáhlou reformu náboženství. Prosadil uctívání jediného slunečního boha Atona a nechal ho znázorňovat v podobě slunečního kotouče (místo muže se sokolí hlavou), z něhož vyzařují životodárné paprsky. Ty jsou zakončeny lidskými dlaněmi nabízejícími nosům krále a jeho manželky hieroglyfické značky „života“. Aton byl bohem stvořitelem a dárcem života, světla, míru a lásky, zatímco panovník byl jeho jediným synem, zvěstovatelem jeho vůle, veleknězem, prostředníkem mezi ním a lidmi.

Amenhotepova reforma však postihla nejen náboženství, ale také systém státní správy, umění a jazyk. V umění se prosadil nový, expresionistický až naturalistický sloh. Neobvyklé zobrazení samotného panovníka (a podobně i členů jeho rodiny a dvořanů) s protáhlým obličejem, špičatou bradou, tlustými rty, dlouhým krkem, téměř ženskými prsy, povislým břichem, širokými boky a výraznými stehny působí skoro jako karikatura. Pokud by však přece jenom mělo takové znázornění nějakým způsobem odrážet skutečnou královu fyzickou podobu, pak by podle kanadské badatelky Alwyn L. Burridgeové mohlo jít o postižení Marfanovým syndromem. ¹⁾

V souladu se svým učením si Amenhotep IV. změnil jméno na Achnaton („Vtělení Atona“ nebo „Prospěšný Atonovi“) a v 5. roce své vlády založil nové sídelní město ve středním Egyptě, zvané Achetaton („Atonův obzor“). Toto město s paláci, chrámy, úřady, rezidenční čtvrtí, předměstími a pohřebišti nahradilo dosavadní sídelní město Mennefer i tradiční náboženské centrum Veset (s chrámy zavrženého boha Amona).

Hlavní Achnatonovou manželkou byla od počátku jeho vlády slavná královna a horlivá Atonova vyznavačka Nefertiti, jejíž původ není znám. Pouze se spekuluje, že jejím otcem mohl být generál a pozdější panovník Aj. Jisté je pouze jméno Nefertitiny chůvy (a nevlastní matky?) Teje, která byla jednou z Ajových manželek a nakonec se stala i královnou.

Nefertiti („Kráska přišla“ nebo „Krásná jsi, když přicházíš“) porodila Achnatonovi šest dcer (Meritaton, Meketaton, Anchesenpaaton, Nefernefruaton-tašerit, Nefernefrure, Setepenre), které byly často zobrazovány zcela neformálně se svými rodiči, což ještě umocnilo zdůrazňovaný ženský aspekt božské dvojice z Achetatonu. Problematický je původ princezen Meritaton-tašerit („Meritaton Mladší“) a Anchesenpaaton-tašerit, které by ovšem podle určitých náznaků bylo možné považovat za dcery neméně záhadné Kiji. Kija (snad totožná s Taduchepou, dcerou mitannského krále Tušratty) byla Achnatonovou manželkou, jež z neznámých důvodů upadla v nemilost někdy po 11. roce jeho vlády.

Chráněná Atonem

Obraťme nyní pozornost k druhé dceři Achnatona a Nefertiti, která se jmenovala Meketaton („Chráněná Atonem“), a k domnělému objevu její mumie. Stalo se tak v roce 1999, kdy ruský novinář a šéfredaktor výpravného moskevského měsíčníku Obchodní věstník Bronislav Gorb uveřejnil na svých stránkách obsáhlý článek „Dcera Nefertiti – princezna Meketaton má bydliště v Rusku ve Městě nevěst“. Překvapivá zpráva se záhy rozšířila nejen po Rusku, ohlasy vyvolala i v zahraničí.

Gorb se inspiroval knihou historika Alexandra M. Benevolenského Po stopách starého tajemství, která vyšla v Jaroslavľu již v roce 1966 (podruhé potom v roce 1972). Autor v ní píše o bezejmenné egyptské mumii, spočívající v jednoduché dřevěné rakvi, jež se dosud nachází v Krajském muzeu v Ivanovu. Údajně ji v roce 1913 koupil v Káhiře student kyjevské univerzity Alexandr Levin pro ivanovského továrníka a sběratele starožitností Dmitrije Gennadieviče Burylina (1852–1924), nechal ji dopravit lodí do Oděsy, a potom do tehdejšího Ivanova-Vozněsensku. Podle Benevolenského, jenž dal mumii podrobit antropologickému a rentgenologickému vyšetření, jde o ženu ve věku přibližně 20 let, vysokou 152 cm, která zemřela na vodnatelnost mozku (hydrocephalus). K její identitě se tehdy nijak nevyjádřil, ale dal ji do souvislosti s dobou Achnatonovy vlády.

Až s odstupem času přišel zmíněný B. Gorb s myšlenkou, že jde o mumii druhé Achnatonovy dcery Meketaton. On a jeho stoupenci s tímto nepřiměřeně medializovaným „objevem“ vzbudili v roce 1999 obrovskou vlnu zájmu, kterou nadále zveličovali. Těžili přitom z nevědomosti širší veřejnosti, která mumii na vlastní oči nikdy nespatřila a chyběly jí seriózní egyptologické informace. K nápravě došlo až v roce 2002, kdy se přímo v ivanovském muzeu sešli s B. Gorbem odborníci, aby celou záležitost posoudili. Sám jsem měl přitom možnost být v komisi (vedené hlavní kurátorkou Galinou Solncevou) jako nestranný zahraniční egyptolog.

Ivanovská mumie nemá s Meketaton nic společného

Závěr byl zcela jednoznačný. Potvrdilo se, že v žádném případě nejde o mumii princezny Meketaton ze 14. století př. n. l. Podle provedeného způsobu mumifikace, vypracování spodní části dřevěné rakve (víko rakve nebylo bohužel k dispozici, i když mělo původně existovat a Benevolenskij ho časově zařadil do Nové říše) a dalších znaků pochází mumie mladé ženy z konce Pozdní doby (5.–4. století př. n. l.), nebo dokonce až z Ptolemaiovské (Řecké) doby (332–30 př. n. l.). Svědčí o tom i typ malované kartonáže na hrudi mumie, představující supici s roztaženými křídly, a široký náhrdelník tvořený řadami korálků různých tvarů. Pod hlavou mumie je papyrusová nízká kulatá poduška (tzv. hypocephalus), jejímž smyslem bylo „zahřát“ hlavu zesnulé. Ve starém Egyptě se užívala ve funkci amuletu od 26. dynastie (665–525 př. n. l.), přičemž bývala popsána textem 162. kapitoly Knihy mrtvých. Pokud jde o princeznu Meketaton, zdá se, že zemřela předčasně, ještě v předpubertálním věku. Pohřbena byla v místnosti (značené gama) královské skalní hrobky č. 26 ve Vádí Abú Hasá el-Bahrí poblíž Achetatonu. Na stěně její pohřební komory se také nachází působivá scéna znázorňující zesnulou princeznu ležící na úmrtním loži, kterou oplakávají její rodiče Achnaton a Nefertiti. Připomeňme, že velkou diskusi vyvolává v této scéně dítě v náručí kojné (vpravo dole): původně se egyptologové domnívali, že je to dítě Meketatony, která zemřela při porodu (a tedy by se potom sama musela dožít vyššího věku), avšak nyní převažuje názor, že jde o Nefertitina syna a budoucího krále Tutanchatona (Tutanchamona).

Měla Nefertiti syny?

S tím potom bezprostředně souvisí další velká záhada Achnatonovy rodiny: měli Achnaton a Nefertiti syna (nebo syny)? Opodstatněně se uvažuje právě o Tutanchatonovi, jenž měl titul „milovaný vlastní syn krále“ (vztahující se k žijícímu králi), a ovšem také o Smenchkareovi (jehož matkou ale mohla být i jiná žena než Nefertiti). Oba zmínění vládli po Achnatonově smrti, a to v pořadí Smenchkare (jenž se oženil s nejstarší Achnatonovou dcerou Meritaton, která dokonce mohla panovat krátkou dobu samostatně pod jménem Nefernefruaton) a Tutanchaton (jenž se oženil s třetí Achnatonovou dcerou Anchesenpaaton).

Rodina faraona Achnatona vskutku skrývá nejedno tajemství. To se týká i princezny Meketaton. Její mumii, která měla být objevena v ivanovském muzeu, se ostatně asi těžko kdy podaří najít. Pravděpodobně byla totiž zničena, stejně jako byla úmyslně znesvěcena celá královská hrobka po Achnatonově smrti. Gorbova identifikace ivanovské mumie jako Meketaton pouze na základě její údajné podoby s princezninými zobrazeními na reliéfech a sochách (autoritativně jí například přisoudil anonymní vápencovou bustu č. E 14715 z pařížského Louvru) byla nepodložená a unáhlená. Město nevěst, jak bývalo nazýváno Ivanovo (někdejší Ivanovo-Vozněsensk) kvůli přítomnosti mnoha dívek zaměstnaných v místních textilkách, se tak nemůže pyšnit Meketatoninou mumií. Po velké mediální kampani to pro mnohé znamená zklamání…