Homosexualita beranů a lidí

Ať chceme nebo ne, některé biologické experimenty přesahují do sociologie a filozofie. Výzkum homosexuality na zvířatech k nim jednoznačně patří.

Sami homosexuálové přistupují k hypotéze, že by homosexualita v některých případech byla determinována geny, velmi rozpačitě. Někteří výzkum vítají s přesvědčením, že se tím prokáže jejich morální nevina. Jiní se z téhož důvodu obávají diskriminace a marginalizace: pokud věda prokáže, že „jsme neodvolatelně geneticky jiní“, možná s námi bude společnost zacházet jako s méněcennými lidmi a již tak dost široká propast se ještě prohloubí. Tyto otázky jsou nesmírně citlivé (vžijme se do situace samotných homosexuálů) a je třeba velmi opatrně vážit slova – na rozdíl od běžného vědeckého výzkumu je zde skupina lidí, na kterou mají naše závěry přímý dopad. Úvahy o tom, že berani mají radši kluky, považuji z tohoto úhlu pohledu za dosti nešťastný způsob humoru.

Nikdy se nevyplácí podceňovat rozdílný způsob uvažování filozofů a biologů. Všichni asi známe situaci, kdy přírodovědci čtou s tichým veselím názory filozofů na biologickou problematiku, jestliže se v průběhu četby ukazuje, že myslitel netuší, co je to DNA a jaký je rozdíl mezi genem a chromozomem. Je ovšem třeba si být vědom, že s podobným tichým veselím čtou filozofové výpady (nás) přírodovědců do filozofie.

Přírodní vědy totiž zkoumají to, co je, etika to, co by mělo být. Navzdory závěrům biologů se k problémům, jako je homosexualita, budou vyjadřovat filozofové a budou jim přiřazovat morální znaménka, a to víceméně nezávisle na tom, zda v sobě určitý typ homosexuality má či nemá dědičnou komponentu. Neformují nás totiž pouze geny a prostředí, kdysi v minulosti náš druh začala provázet nezvaná družka: svoboda. Díky svobodě jsme druh, který se evoluci vymkl z kloubů.

Podobně jako o homosexualitě lze diskutovat o znásilnění (není obtížné dokázat, že je pro náš druh přirozené a evoluční), o zabíjení nevlastních dětí (stejně jako to přirozeně dělají gorily, hulmani, kočkodani, guerézy, vřešťani nebo třeba lvi), o válkách (které zvyšují naši fitness), popř. o nevěře (naším rozmnožovacím typem je zřejmě monogamie s občasnou nevěrou). Tragikomickým závěrem jsou pak úvahy o tom, zda máme nebo nemáme zabíjet babičky.

Podle všeho pro tohle také máme geny.

Přírodovědec již neřeší, zda je tomu tak dobře nebo špatně – to je práce etiků.

Když už na to přišla řeč, na rozdíl od všeobecného přesvědčení jsou obecně velké církve velmi opatrné ve svých stanoviscích. Katolická církev oficiálně konstatuje, že homosexuálům bude odepřen církevní sňatek. Toť vše. Krom toho ale existuje uvnitř katolicizmu řada různých názorů a stanovisek ve škále obou extrémů (svoboda projevu je ostatně rozhodující znak, kterým se církev liší od sekty). Na webu, jak známo, lze nalézt vše. Jistě bychom nebyli rádi, kdyby konzervativní kněží citovali Lysenka nebo Mengeleho s poznámkou, že „to říkají vědci“. V protestantizmu je situace ještě nepřehlednější – protože neexistuje centralizovanost, jednotlivé skupiny hlásají názory, které se opět pohybují v obou extrémech a v případě homosexuality nelze najít nějakou jednotnou „nauku“. V anglikánské církvi byl například oficiálně představený homosexuál zvolen biskupem – k radosti jedněch a k pobouření druhých.