Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Katastrofická komunikace

Komunikujme s veřejností, anebo zhyňme!
 |  14. 4. 2005
 |  Vesmír 84, 195, 2005/4

Přesně deset let po ničivém zemětřesení (17. 1. 1995) byla v japonském přístavním městě Kóbe zahájena Světová konference Spojených národů o redukci katastrof. Jejím tématem byly katastrofy – jak přírodní, tak sociální.

Význam konference daleko přesahoval rámec mého úzce profesionálního zájmu, jímž jsou katastrofická skalní řícení a sesuvy.

K napsání těchto řádků mne ale dohnal hlavní dojem, který jsem si z této konference odnesl: že jako vědci máme vůči společnosti informační dluh. Alespoň u nás jsou tím vinna především neúplná, resp. zavádějící kritéria, kterými dnes poměřujeme výsledky vědecké práce.

Už nestačí dobře provozovat čistý výzkum. Dnes už by s ním měla být spojována i popularizace a pedagogická činnost na všech úrovních. Kdyby totiž vědcům rozumělo víc lidí než jen pár vyvolených z jejich vlastního oboru, k značné části katastrof by vůbec nemuselo dojít. A kdyby už nebylo možné zabránit jejich vzniku, byli bychom schopni alespoň zmírnit jejich dopad. Vědecké a technologické znalosti v této oblasti jsou již dnes ohromné.

Mezi odborníky disponujícími znalostmi a jejich potenciálními uživateli (tedy exekutivní a legislativní mocí, a hlavně veřejností jako takovou) bohužel stojí informační bariéra, která způsobuje jednak fatální nepřipravenost čelit nastávajícím krizovým situacím, jednak se podílí na přípravě dalších, ještě četnějších a mohutnějších katastrof.

Na této patové situaci, kdy jedna strana vysílá jedno vážné varování za druhým, aniž jí druhá strana naslouchá, máme lví podíl i my, vědci. Naše volání jsou, přiznejme si to, velmi málo srozumitelná a málokdy tak zábavná, aby k sobě přitáhla pozornost. Formulujeme je v akademickém, chladně věcném jazyce obsahujícím spoustu odborných termínů, přitom se bohužel často liší v jednotlivých oborech i termín pro týž objekt. Naše argumenty jsou leckdy těžko představitelné, samotná výstavba našich prací připomíná smlouvy připravované týmy právníků. Jak smlouvy, tak i naše práce pak potřebují kvalifikovaného překladače a vykladače v jazyce obecném.

Nehodlám se přít o to, jak mají vypadat odborné články. Uvědomme si ale, že pokud chceme, aby nám společnost naslouchala, musí nám v prvé řadě rozumět. Měli bychom se tedy snažit podat sebesložitější problematiku jednoduše a svěže. O tom, že je to proveditelný úkol, se každý může přesvědčit třeba ve stati o statistické a kvantové fyzice ve vztahu k dědičnosti „Co je život“ od E. Schrödingera. Jako studenta mne okouzlil a ovlivnil hluboký vhled do globálních problémů, který již v roce 1974 podal akademik Josef Charvát v útlé knížce „Člověk a jeho svět“.

Jaké dopady má informační bariéra, ilustrovaly bolestivě tragické dopady útoku vlny cunami v jihovýchodní Asii a na východním pobřeží Afriky v prosinci 2004. Nejenže se informace o nebezpečí vzniku cunami nabízela již v okamžiku, kdy bylo zaznamenáno silné podmořské zemětřesení, protože v těchto oblastech byly cunami historicky známy. Horší je, že když už došlo k prvním smrtícím úderům vln, nešířilo se žádné varování dále. Přitom na Srí Lanku tyto vlny dorazily až po dlouhých 100 minutách, k africkému pobřeží až druhý den. A hlavně, kdyby obyvatelé postižených oblastí měli znalost ničivé síly cunami v obecném povědomí a kdyby byli o jevech oznamujících její brzký příchod informováni alespoň na úrovni průměrného japonského školáčka, nemusely být ztráty na životech tak obrovské, ani kdyby neexistovalo žádné oficiální varování.

Nejen vědci, ale i úředníci národních a mezinárodních komisí si začínají uvědomovat propojení přírodních procesů a lidské činnosti a to, že na sebe mají vzájemný vliv. Jejich vzájemnou interakcí v rámci jediného dynamického systému Země vznikají – pro nás někdy i velmi překvapivě – katastrofické děje. Na tuto problematiku nelze pohlížet jinak než celostně. Slovo multihazard zaznívalo na kóbské konferenci všude.

Katastrofa se tedy, vlivem propojení téměř všeho se vším, může připravovat nenápadně a dlouhodobě. Při extrémních srážkách přinesených na Haiti hurikánem Jeane zabily přívalové bahnotoky a zemní proudy 2750 lidí. Kromě několika zainteresovaných odborníků – nemajících bohužel přístup k haitské exekutivě – však při sledování otřesných obrázků devastace a heroického úsilí záchranářů v reportážích CNN asi nikoho nenapadalo, že značná část škod a obětí byla zbytečná. V té době dosahovalo odlesnění Haiti hrůzných 98 %, což představuje ideální podmínky pro nestabilitu a erozi ničím nechráněné půdy. Kdyby bývala byla část peněz, které padly na záchranné a sanační práce, vynaložena na boj proti odlesnění ostrova, nesetkaly by se přívalové deště s ideálními podmínkami pro vznik sesuvné katastrofy.

Věda má tedy závažný dluh v komunikaci se zbytkem světa. Měli bychom být schopni říci lidem, k čemu jim jsou naše poznatky dobré, jinak také mohou skončit zasuty v hromadě zaprášených časopisů, byť „karentovaných“. Dobrá popularizace není žádnou pokleslou činností. Prvým předpokladem k ní je špičková znalost vlastního oboru a dokonalý světový rozhled jdoucí napříč obory. Ukazují to všechny úspěšné popularizační – pohříchu většinou zahraničními autory sepsané – knihy. Se špatnou komunikací souvisí i dobře známý problém styku vědce se zpravodajskými médii, obvykle zakončený zvoláním: „Ten redaktor to zase úplně překroutil!“

Prvním krůčkem by mohlo být, abychom lidi naučili ptát se při pohledu na dějiště katastrofy, jestli jí nebylo možné nějakým způsobem předejít a jestli by prevence nevyšla levněji. I u nás bychom měli natáčet takové seriály, jaké vznikají v produkci BBC, měli bychom se více snažit psát populárněvědecké texty. V mém oboru mne jako jedna z výjimek potvrzujících pravidlo napadají články a knihy Václava Cílka.

Stejně tak bychom měli naše poznatky předávat i dalším generacím odborníků, s náznaky toho, v čem by tyto poznatky mohly být lidstvu dobré. Pokud nejsme schopni podávat věci jednoduše a zajímavě my, pak to možná dokáže některý z našich studentů.

Kdybychom rozšířili informovanost „obyčejných“ lidí a jejich všeobecný rozhled, poradili by si sami, na komunální úrovni, s řadou negativních jevů vedoucích ke katastrofám. Nemuseli by čekat na zásah státu, nebo – v horším případě – pracně a draze napravovat vzniklé škody.

A proto budujme informační mosty, komunikujme s veřejností, anebo všichni zhyňme!

Ke stažení

O autorovi

Jiří Zvelebil

RNDr. Jiří Zvelebil, CSc., (*1952) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR se specializuje na rizikové geodynamické procesy, zejména na porušování skalních svahů, kontrolní sledování stavu narušených svahů a časové prognózy okamžiků vzniku řícení (Pamír, Ťan-Šan, Alpy, Itálie, Řecko).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné