Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Katastrofická komunikace

Komunikujme s veřejností, anebo zhyňme!
 |  14. 4. 2005
 |  Vesmír 84, 195, 2005/4

Přesně deset let po ničivém zemětřesení (17. 1. 1995) byla v japonském přístavním městě Kóbe zahájena Světová konference Spojených národů o redukci katastrof. Jejím tématem byly katastrofy – jak přírodní, tak sociální.

Význam konference daleko přesahoval rámec mého úzce profesionálního zájmu, jímž jsou katastrofická skalní řícení a sesuvy.

K napsání těchto řádků mne ale dohnal hlavní dojem, který jsem si z této konference odnesl: že jako vědci máme vůči společnosti informační dluh. Alespoň u nás jsou tím vinna především neúplná, resp. zavádějící kritéria, kterými dnes poměřujeme výsledky vědecké práce.

Už nestačí dobře provozovat čistý výzkum. Dnes už by s ním měla být spojována i popularizace a pedagogická činnost na všech úrovních. Kdyby totiž vědcům rozumělo víc lidí než jen pár vyvolených z jejich vlastního oboru, k značné části katastrof by vůbec nemuselo dojít. A kdyby už nebylo možné zabránit jejich vzniku, byli bychom schopni alespoň zmírnit jejich dopad. Vědecké a technologické znalosti v této oblasti jsou již dnes ohromné.

Mezi odborníky disponujícími znalostmi a jejich potenciálními uživateli (tedy exekutivní a legislativní mocí, a hlavně veřejností jako takovou) bohužel stojí informační bariéra, která způsobuje jednak fatální nepřipravenost čelit nastávajícím krizovým situacím, jednak se podílí na přípravě dalších, ještě četnějších a mohutnějších katastrof.

Na této patové situaci, kdy jedna strana vysílá jedno vážné varování za druhým, aniž jí druhá strana naslouchá, máme lví podíl i my, vědci. Naše volání jsou, přiznejme si to, velmi málo srozumitelná a málokdy tak zábavná, aby k sobě přitáhla pozornost. Formulujeme je v akademickém, chladně věcném jazyce obsahujícím spoustu odborných termínů, přitom se bohužel často liší v jednotlivých oborech i termín pro týž objekt. Naše argumenty jsou leckdy těžko představitelné, samotná výstavba našich prací připomíná smlouvy připravované týmy právníků. Jak smlouvy, tak i naše práce pak potřebují kvalifikovaného překladače a vykladače v jazyce obecném.

Nehodlám se přít o to, jak mají vypadat odborné články. Uvědomme si ale, že pokud chceme, aby nám společnost naslouchala, musí nám v prvé řadě rozumět. Měli bychom se tedy snažit podat sebesložitější problematiku jednoduše a svěže. O tom, že je to proveditelný úkol, se každý může přesvědčit třeba ve stati o statistické a kvantové fyzice ve vztahu k dědičnosti „Co je život“ od E. Schrödingera. Jako studenta mne okouzlil a ovlivnil hluboký vhled do globálních problémů, který již v roce 1974 podal akademik Josef Charvát v útlé knížce „Člověk a jeho svět“.

Jaké dopady má informační bariéra, ilustrovaly bolestivě tragické dopady útoku vlny cunami v jihovýchodní Asii a na východním pobřeží Afriky v prosinci 2004. Nejenže se informace o nebezpečí vzniku cunami nabízela již v okamžiku, kdy bylo zaznamenáno silné podmořské zemětřesení, protože v těchto oblastech byly cunami historicky známy. Horší je, že když už došlo k prvním smrtícím úderům vln, nešířilo se žádné varování dále. Přitom na Srí Lanku tyto vlny dorazily až po dlouhých 100 minutách, k africkému pobřeží až druhý den. A hlavně, kdyby obyvatelé postižených oblastí měli znalost ničivé síly cunami v obecném povědomí a kdyby byli o jevech oznamujících její brzký příchod informováni alespoň na úrovni průměrného japonského školáčka, nemusely být ztráty na životech tak obrovské, ani kdyby neexistovalo žádné oficiální varování.

Nejen vědci, ale i úředníci národních a mezinárodních komisí si začínají uvědomovat propojení přírodních procesů a lidské činnosti a to, že na sebe mají vzájemný vliv. Jejich vzájemnou interakcí v rámci jediného dynamického systému Země vznikají – pro nás někdy i velmi překvapivě – katastrofické děje. Na tuto problematiku nelze pohlížet jinak než celostně. Slovo multihazard zaznívalo na kóbské konferenci všude.

Katastrofa se tedy, vlivem propojení téměř všeho se vším, může připravovat nenápadně a dlouhodobě. Při extrémních srážkách přinesených na Haiti hurikánem Jeane zabily přívalové bahnotoky a zemní proudy 2750 lidí. Kromě několika zainteresovaných odborníků – nemajících bohužel přístup k haitské exekutivě – však při sledování otřesných obrázků devastace a heroického úsilí záchranářů v reportážích CNN asi nikoho nenapadalo, že značná část škod a obětí byla zbytečná. V té době dosahovalo odlesnění Haiti hrůzných 98 %, což představuje ideální podmínky pro nestabilitu a erozi ničím nechráněné půdy. Kdyby bývala byla část peněz, které padly na záchranné a sanační práce, vynaložena na boj proti odlesnění ostrova, nesetkaly by se přívalové deště s ideálními podmínkami pro vznik sesuvné katastrofy.

Věda má tedy závažný dluh v komunikaci se zbytkem světa. Měli bychom být schopni říci lidem, k čemu jim jsou naše poznatky dobré, jinak také mohou skončit zasuty v hromadě zaprášených časopisů, byť „karentovaných“. Dobrá popularizace není žádnou pokleslou činností. Prvým předpokladem k ní je špičková znalost vlastního oboru a dokonalý světový rozhled jdoucí napříč obory. Ukazují to všechny úspěšné popularizační – pohříchu většinou zahraničními autory sepsané – knihy. Se špatnou komunikací souvisí i dobře známý problém styku vědce se zpravodajskými médii, obvykle zakončený zvoláním: „Ten redaktor to zase úplně překroutil!“

Prvním krůčkem by mohlo být, abychom lidi naučili ptát se při pohledu na dějiště katastrofy, jestli jí nebylo možné nějakým způsobem předejít a jestli by prevence nevyšla levněji. I u nás bychom měli natáčet takové seriály, jaké vznikají v produkci BBC, měli bychom se více snažit psát populárněvědecké texty. V mém oboru mne jako jedna z výjimek potvrzujících pravidlo napadají články a knihy Václava Cílka.

Stejně tak bychom měli naše poznatky předávat i dalším generacím odborníků, s náznaky toho, v čem by tyto poznatky mohly být lidstvu dobré. Pokud nejsme schopni podávat věci jednoduše a zajímavě my, pak to možná dokáže některý z našich studentů.

Kdybychom rozšířili informovanost „obyčejných“ lidí a jejich všeobecný rozhled, poradili by si sami, na komunální úrovni, s řadou negativních jevů vedoucích ke katastrofám. Nemuseli by čekat na zásah státu, nebo – v horším případě – pracně a draze napravovat vzniklé škody.

A proto budujme informační mosty, komunikujme s veřejností, anebo všichni zhyňme!

Ke stažení

O autorovi

Jiří Zvelebil

RNDr. Jiří Zvelebil, CSc., (*1952) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR se specializuje na rizikové geodynamické procesy, zejména na porušování skalních svahů, kontrolní sledování stavu narušených svahů a časové prognózy okamžiků vzniku řícení (Pamír, Ťan-Šan, Alpy, Itálie, Řecko).

Doporučujeme

Najít své těžiště kontroly

Najít své těžiště kontroly uzamčeno

„Svobodu, nebo smrt je návod, jak vyhrát bitvu, ale zároveň recept na rozchod,“ říká bývalý hlavní armádní psychiatr Jan Vevera. Faktory, které...
Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...