Od pávů k vrabcům

S koncem 19. století lze celosvětově pozorovat zajímavý fenomén – ústup od tradiční ornamentálnosti, společenské strukturace a rituálů. Zatímco tradiční společnosti, ať už evropská, čínská či osmanská, měly vysoce vyvinutou hierarchizaci, rozlišení mezi vyšším a nižším, propracovaný systém rangů, ozdob a tradičních forem jednání, začíná se tento svět pojednou hroutit, v Evropě možná o něco málo dříve. Zásadním přelomem, který nechal spíše vyjít na povrch, co už dávno bublalo v nitru, byla první světová válka. Dobře je celý fenomén vidět na šatech, které byly původně velmi rozrůzněné mezi bohatými a chudými, různými společenskými stavy, oběma pohlavími či všedním a svátečním dnem, a také na téměř úplném vymizení pokrývek hlavy, které měly vůbec největší výpovědní hodnotu v těchto záležitostech a jež zbyly jen u nejortodoxnějších židů a muslimů. (Ruku v ruce jde i znenápadnění vojenských uniforem od křiklavých barev a tvarů k polní šedi – krýt se v terénu by bývalo bylo prospěšné i předtím, ale nečinilo se tak, bylo to „nevojenské“.) Koloniální páni se tím vůbec nelišili od evropských, ba právě naopak – pávovské kočáry a paláce holandských guvernérů v Indonésii či britských činovníků v Indii byly omračující i proti poměrům v jejich vlasti. Vysoké vrstvy společnosti měly propracovaný a velice sofistikovaný systém společenských konvencí, zábav a socializací jakož i konzumovaného umění, dobrého tónu a normované kultivovanosti, která nemá na starosti nic jiného než sebe samu. Tento svět se zásadně neliší, ať už v habsburském španělském dvorním rituálu, Zakázaném městě či životě v Dolmabahče-saraji, ba ani na nižších etážích, ať už čteme Buddenbrooky či Sen v červeném domě. Původně hlavně protestantská deornamentalizace a důraz na ekonomické činnosti se náhle celoplanetárně šíří, aniž ovšem s sebou táhne protestantskou zbožnost či vůbec protestantizmus sám. Sigmund Freud ve svém známém dopise císaři Františku Josefu I. ostře kritizuje vynechání střapců u císařské kapely v Schönbrunnu a správně v tom spatřuje znamení brzkého pádu monarchie. Rozdělení světa na „vysoké“ a „nízké“ se hroutí či lépe řečeno „nízké“ monokulturně převládá. Lze v tom vidět stejným právem demokratičnost a lidovost jako celoplošnou vulgarizaci. Amerika, která se už předtím designovala jako nejmenší společný jmenovatel stravitelný pro lidové vrstvy všech národů do ní přišlých, se náhle stává vzorem hodným napodobení – tolik proklínaný McDonald je této tendence jen nejpregnantnějším vyjádřením. Totéž se děje i na rovině jazykové – francouzštinu střídá jako světový jazyk angličtina, v Indonésii nepřevládla v této roli rafinovaná javánština, ale malajština pobřežních bazarů. Jestliže jsme byli vrabci, můžeme se z vývoje radovat, že svůj oves vezdejší nemusíme potupně vybírat z koňských kobližek za ekvipáží, ale koupíme si jej čistě balený v plastovém sáčku. Jestliže jsme byli pávy, hledíme s trochou nostalgie na svůj ke kořenu zastřižený chvost a na zpustlý park, kde se nám bylo kdysi natřásat.