Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Modely v nás a možnost jejich změny

 |  17. 2. 2005
 |  Vesmír 84, 111, 2005/2

Mozek člověka zpracovává mnoho podnětů z vnějšího prostředí. Každý člověk si v průběhu života vytváří modely, filtry, které mu pomáhají tyto podněty selektovat. Modely nejsou zcela neměnné, mohou se měnit poznáním či zkušenostmi. Také proto se modely lidí různých společností (a odlišných zkušeností) mohou velmi lišit, což může být překážkou vzájemné komunikace.

Nejinak je tomu i při komunikaci mezi slyšícími a Neslyšícími. Pro srozumitelnost následujícího textu bych chtěla předeslat, že Neslyšícími mám na mysli členy kulturní a jazykové menšiny, všechny osoby, jež používají jazyk této skupiny – znakový jazyk (jenž byl v České republice po dlouhých bojích zákonem uznán v roce 1998 s platností od 1. 1. 1999) – a u kterých se projevují rysy chování charakteristické pro tuto skupinu.

Neslyšící mají svá specifika včetně recepce světa. Jejich vnitřní modely se liší od modelů slyšících, a to zejména vzhledem k fyziologicky odlišnému způsobu vnímání světa a přijímání jazykových informací. Příkladem může být názor velké části Neslyšících (pro většinu slyšících nepochopitelný), že využití kochleárních implantátů pro ně není přínosem, nýbrž ničí jejich kulturu.

Výchovou a vzděláváním jsou Neslyšící vedeni k tomu, aby byli schopni do určité míry komunikovat se slyšící většinou. Ta však tímto způsobem vedena není a informovanost o základních faktech týkajících se kulturní a jazykové menšiny Neslyšících je velmi malá. Z výzkumu, který jsem provedla v roce 2001, vyplynulo, že pouze 17 % středoškolských studentů je informováno o tom, že znakový jazyk je přirozeným jazykovým systémem. Přitom uznání znakového jazyka jako samostatného a přirozeného jazykového systému je pro pochopení Neslyšících klíčové.

Neinformovanost je příčinou mnoha předsudků a chybných stereotypů v chování člověka. V běžném životě Neslyšícího jsou velmi časté chvíle, kdy potřebuje získat důležitou informaci (najít cestu v neznámém městě, zjistit, kam že to utíkají všichni cestující z nástupiště, kteří vyslechli hlášení nádražního rozhlasu), je ochoten mluvit, odezírat, psát… Oslovený člověk ale Neslyšícího ignoruje, v lepším případě odchází se slovy: „Nemám čas“, „Nerozumím“ nebo „I don‘t speak English“. Slyšící neví jak komunikovat, většinou se s Neslyšícím setkává poprvé, a tak se pokusu o dorozumění vyhne.

Inspirací pro výzkum v této oblasti pro mne bylo prostředí na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (dále jen JAMU). Neslyšící zde studují obor Výchovná dramatika pro Neslyšící a jak ve škole, tak na kolejích se setkávají se slyšícími, přičemž zde se zmíněná prvotní bariéra (neochota komunikovat) téměř neobjevuje.

Pracovní hypotézou bylo, že zkušenost komunikace s Neslyšícím a dosažení nějakého společného cíle může ovlivnit postoje slyšících vůči Neslyšícím. V rámci výzkumu „Neslyšící a středoškolská mládež – informace a komunikace“ na JAMU v roce 20041 byla vytvořena inscenace „Tóny duhy“, ve které účinkovali studenti a absolventi výše zmíněného oboru. Hlavním cílem inscenace bylo vytvořit přímou obousměrnou komunikaci mezi herci a slyšícími diváky, středoškolskými studenty.

Komunikace probíhala prostřednictvím technik pohybového divadla a znakového jazyka. Jednotlivé znaky byly zasazeny do podpůrného kontextu. Někteří z diváků dostali při příchodu do sálu rekvizitu, kterou si jeden z herců v průběhu představení vyžádal znakem (růže, semínko, dalekohled). Diváci překvapivě vždy pochopili, co se od nich žádá, a rekvizitu přinesli na jeviště.

Publikum mohlo také ovlivňovat průběh představení, a to s pomocí modifikované dětské hry Mikado. Před vytažením barevné tyčinky musel každý ukázat znak pro příslušnou barvu. Herci vyzvali náhodného diváka, aby hrál hru s nimi, a pomáhali mu pochopit „pravidla hry“ a osvojit si znaky pro barvy. Komunikace po celou dobu představení probíhala bez mluvených slov. Barva vybraná divákem určila barvu příběhu, který následoval. Celá inscenace byla složena z pěti „barevných“ částí, z nichž byly v rámci jednoho představení diváky vybrány tři.

Součástí každého příběhu bylo odvedení části diváků do zákulisí, kde byli oblečeni do kostýmů a za pomoci nehrajících herců plnili úkoly, učili se znaky a v některých částech se také stali spoluaktéry dění na jevišti.

Prostor před scénou i za scénou se stal dočasnou flexibilní laboratoří komunikace. Diváci mohli nacházet nové formy komunikace v uměle vytvořené „druhé skutečnosti“. Před představením i po něm vyplňovali studenti dotazníky. Čtyřicet šest procent, kteří se zúčastnili akcí za scénou, uvedlo, že se po shlédnutí představení jejich postoj vůči Neslyšícím změnil, přestože se v komunikaci používal znakový jazyk, který dosud neznali. Devadesát jedno procent všech diváků uvedlo, že v průběhu představení byla navozena přímá komunikace mezi herci a diváky.

Z výsledků výzkumu vyplynulo, že osobní zkušenost může ovlivnit postoje slyšících k Neslyšícím, a tedy částečně změnit vnitřní model. Nabízí se otázka, zda by divadelní postupy neměly být cíleněji používány k odstraňování chybných stereotypů či komunikačních bariér, a to právě v dnešním světě, kdy technologie sice svět „zmenšují“, ale zároveň jsou vzdálenosti mezi lidmi čím dál tím větší. Jistě by bylo obohacující čerpat z doby, kdy divadlo nebylo pouhou zábavou či vybuzením emocí, ale kdy plnilo významnou transformační úlohu ve vývoji jedince jako součásti společnosti.

Tento článek je výsledkem výzkumu v rámci juniorského badatelského grantu Grantové agentury Akademie věd ČR, reg. č. B7812301

Ke stažení

O autorovi

Iveta Pavlovičová

* *

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné