Antická cunami

Pozdně antický spisovatel Ammianus Marcellinus, který žil ve 4. století naší éry, ve své historické knize „Soumrak římské říše“ ¹⁾ vědomě navazuje na nejslavnějšího římského dějepisce Tacita. Téma knihy je sice historické, ale Marcellinus miluje různé odbočky, zabývající se botanikou, astronomií a dalšími zajímavými jevy. Mezi pozoruhodné partie XXVI. knihy patří velmi výstižný popis cunami, která zpustošila egyptské pobřeží:

Náhle vyvstaly dne 21. července za prvého konsulátu Valentiniana s jeho bratrem po celém světě strašlivé hrůzy, o jakých nám nevykládají ani báje, ani pravdomluvné staré dějiny. Krátce po východu slunce se totiž po spoustě ostře se míhajících blesků otřásla celá rozechvělá stabilita zemské tíže a moře zahnané příboji valícími se zpět ustoupilo dozadu, takže se odkryla propast hlubin, bylo vidět rozličné druhy vodních tvorů vězet v bahně a na sluneční paprsky tehdy vzhlížely – jak se dalo tušit – pusté úvaly i hory, které příroda, prvorozená ze všech věcí, ukryla pod nesmírnými vodními víry.

Proto uvázlo mnoho lodí jakoby na suché půdě a velmi mnoho lidí se procházelo volně kolem maličkých zbytků vody, aby rukama sbírali ryby a jim podobné živočichy. Tu se však náhle zvedl pro změnu mořský hukot, a příboje, jako by nerady snášely své odmrštění, narážely přes rozvířené mělčiny prudce na ostrovy i široko se rozprostírající pevninu, přičemž srovnaly se zemí nespočetné budovy v městech i jinde, kde se s nimi setkaly. Proto se tvář světa změnila, jako by zuřil svár živlů, a skýtala pohled na podivuhodné úkazy.

Množství vod se totiž vrátilo, když se to nejméně čekalo, a usmrtilo a pohřbilo pod svou hladinou mnoho tisíc lidí a v rozběsněném víru zpět běžícího vlnobití bylo vidět poté, co opadlo vzdutí tekuté látky, některé lodi uvržené do zkázy, a těla usmrcená při ztroskotání ležela na zádech nebo obličejem dolů. Jiné obrovské lodi, vyvržené vzteklým dutím větru, se posadily na vršky střech – jak se přihodilo v Alexandrii – a některé byly vymrštěny téměř dvě míle daleko od břehu.

Středozemí a vulkanizmus patří k sobě.

Několik geologických projektů prokázalo, že sedimentární sledy vznikající následkem cunami jsou v této oblasti poměrně běžné a že mohou mít významný dopad zejména na plochá, hustě obydlená pobřeží, jako je například Gaza. Pravděpodobnost velké cunami je ve středozemní oblasti větší než třeba zánik následkem pádu meteoritu, ale i tak jde o událost opakující se zhruba v měřítku staletí či jednoho až dvou tisíciletí. Středozemní cunami jsou sice poměrně časté, ale obvykle pustoší jen malé části pevniny nebo pobřeží.

V Marcellinově popisu nás zaujme jeho přesnost a aktuálnost – jako by popisoval nedávnou situaci na Jávě. Podobný pocit zažijeme u historických popisů velkých povodní. Jsou tak podobné naší velké vodě v roce 2002! Líčí, jak lidé nejprve nevěří, že se něco takového může stát, pak voda rychle stoupá, lidé podléhají panice a jsou zachraňováni ze střech. Živly jsou vlastně nenápadité a obvykle se spokojí s opakováním stejných scénářů. To jenom my lidé zapomínáme a nejsem si jist, zda není lepší život v nevědomosti než ve strachu.