Architekt Vít Lukas

Dosud jsem v našem seriálu věnovaném soudobým architektonickým ateliérům představoval poměrně velká studia. Mezi úspěšné projektanty patří však také „sólisté“, kteří pracují samostatně a pouze u větších zakázek sestavují tým. Provoz takové kanceláře je levnější, náklady na projekt nebo studii jsou nižší, ale není to samozřejmě žádná procházka růžovým sadem; veškerá odpovědnost leží na bedrech jediného člověka. K takovým solitérům patří Mgr. A. Vít Lukas (*1969). Studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole, a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde byl žákem prof. Josefa Svobody a prof. Bořka Šípka. Toho viděl poprvé při přednášce v Praze na jaře roku 1989 a poprvé tam, podle svých slov, slyšel někoho mluvit o architektuře a designu živě a bez frází. Po skončení studií na škole působil jako odborný asistent, pak ještě pár let vedl ateliér interiéru na Střední uměleckoprůmyslové škole na pražském Žižkově.

Vít Lukas se nejprve věnoval designu, první významnou realizací bylo duchovní a humanitní středisko v Lidicích. Lukas zde nekráčel v linii módního a už trochu únavného minimalizmu, ale pokusil se vytvořit stavbu klasičtějšího stylu, v níž se staří lidé budou cítit dobře. Dominantním prostorem je centrální hala, v níž je hlavním materiálem dřevo.

Lukas se dnes věnuje především návrhům venkovských rodinných domů a interiérů. Snaží se navrhovat stavby, které nebudou v krajině působit rušivě, ale které jsou na hony vzdáleny pokleslému stylu tzv. podnikatelského baroka. U rodinného domu v Kladně aplikuje na průčelí kombinaci režného zdiva a bílé omítky, domek má sedlovou střechu, podobně jako dvojice domků ve Spech (na Náchodsku) s jemnou hrou proporcí okenních otvorů. Poněkud větší typ rodinné vily představuje dům ve Vraném nad Vltavou s nezvyklým motivem „obrácené“ střechy, která se svažuje k centrálnímu úžlabí. Jako správný umprumák věnuje architekt Lukas velkou péči interiérům. Ty jsou jednoduché, ale jsou v nich použity kvalitní materiály, z barev převládá bílá a pastelové tóny.

Vít Lukas si nejvíce cení architektů, kteří šli svou vlastní cestou bez ohledu na dobové trendy. Jmenuje Josipa Plečnika, Richarda Meiera, Ettora Sottsasse, Alda Rossiho, Renza Piana. Sám k tomu říká: Cítím u nich víru v sebe a svou cestu k architektuře. Většinou se tato skutečnost projeví až po dlouhé době, kdy se dá poznat, zda práce architekta přežila alespoň dvě módní vlny. Důležité je pro architekturu nestárnout jak po estetické stránce, tak hlavně po stránce technické. Proto je myslím velmi důležité pracovat s dobrými stavebními inženýry, projektanty a řemeslníky. Jen stavba dobře technicky vyřešená a provedená má šanci nepodlehnout přestavbě nebo demolici dřív, než se ocení její estetické kvality.

A k práci architekta-sólisty poznamenává: Samostatná práce má výhodu v přímé práci architekta na každé části projektu či realizace. Stavbu je tak možno autorsky prožít v každém detailu. Také vztah ke klientovi je velmi přímý, bez jakýchkoliv prostředníků. Tato výhoda platí hlavně u staveb rodinných domů a rekonstrukcí bytů. Jako architekt jsem autorem téměř všeho v domě, často navrhuji též atypický nábytek a svítidla, vybírám textil i určuji barvu ručníků. Jedině tak se podaří vytvořit Gesamstkunstwerk, který tak obdivujeme u Loose, Le Corbusiera, Wrighta. Současný architekt často opouští stavbu v době, kdy jsou holé zdi, místo světel dráty, odmontované „rušivé zábradlí“ a zahrada připomínající oraniště. Maximálně si pak vypůjčí luxusní nábytek z prodejny, kam ho po nafocení interiéru zas vrátí. Toto není mým cílem. Snažím se opustit a dokumentovat dům vždy, až v něm obyvatelé nějakou dobu žijí. Teprve pak končí má práce.

Samozřejmě nejde s tímto stylem si troufnout na zakázku velké administrativní budovy nebo obchodního domu. Proto mými investory byly vždy soukromé osoby nebo firmy. Kontakt s konkrétním zadavatelem je pro mě nesmírně důležitý.