Ad Větrná energie s otazníky

Děkuji redakci Vesmíru za diskusi kolem problematiky povinného odkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Slovo dostali jak autoři, kteří vynucené zvyšování cen hájí pod „vlajkami“ ochrany klimatu a ochrany ovzduší (Vesmír 84, 332, 2005/6), tak i pohled komplexnější, který ve svém článku docela rozumně rozebírá R. Hladík.

Problematika je složitá a velmi zásadně se dotýká směřování soudobé civilizace: levné zdroje ropy a uhlí se vyčerpávají a jako smysluplná alternativa se jeví obnovitelné zdroje energie. Vždyť vítr, slunce či biomasu stačí pouze začít využívat!

Opravdu to je tak jednoduché? Skutečně vyřešíme problém znečištění ovzduší a případných externalit budováním větrných elektráren?

Zatímco pro ochránce ovzduší je věc jasná tak, že „to ví každé malé dítě“, z ekonomického pohledu se jeví povinný odkup za několikanásobnou cenu jako zoufalý. Je mezi ekonomikou a přírodou takový rozpor? Zkusme se zamyslet: co znamená fakt, že větrná energie (která by měla být vlastně zadarmo) je několikanásobně dražší?

Je jasné, že tuto cenu zvyšují obrovské investiční náklady na výstavbu elektrárny. Celá technologie se musí vymyslet, vyprojektovat, vyrobit v ocelárnách, dopravit, musí se vystavět nové silnice, trafostanice, přípojky, a to často ve volné krajině na vrcholcích hor. Fakt, že „obnovitelná“ energie z takové technologie je několikanásobně dražší, neznamená jen jakési peníze zlých ekonomů.

Cena je velmi významná informace. U větrné energie nám říká, že na stejnou jednotku energie spotřebujeme několikanásobně více cenných zdrojů! Je to stejné, jako kdybychom si zavázali oči v okně třetího patra a namlouvali si, že skočíme jenom z přízemí.

Co vlastně tyto „náklady“ na vyrobenou větrnou elektřinu znamenají? Patří sem jistě energie (včetně znečištěného ovzduší) z oceláren a sléváren či z chemiček produkujících nátěrové hmoty, spotřeba nafty na dopravu technologie i pracovníků. To je ale jen zlomek nákladů. Co s těmi zbývajícími – za konzultanty, architekty, účetní, projektanty? Zde by se dalo namítnout, že tyto náklady nespotřebovávají energii, ale „jen“ lidskou práci. Problém je, že právě tyto „čisté“ náklady znamenají následně spotřebu další energie – v podobě cesty na dovolenou letadlem nebo jen autem do práce či do školy – popř. spotřebu dalšího zboží. Je to velmi podobné jako spotřeba energie v ekosystému: část sluneční energie využívají k svému životu rostliny, další díl spotřebují býložravci. Je vcelku jedno, jaké interakce probíhají, podstatné je, že veškerá primární energie je postupně spotřebována. Stejné je to u větrné elektrárny: její výstavba znamená obrovskou investici – obrovskou počáteční spotřebu energie i dalších nákladů, které se postupnými tržními interakcemi mění v další a další spotřebu energie (získanou z uhlí, ropy, uranu), to vše souběžně s veškerou exploatací zdrojů, znečištěním apod.

Výstavba elektrárny a následná produkce obnovitelné větrné energie tedy znamená, že na každou jednu kWh musíme spotřebovat (vyrobit) několik dalších kWh ze zdrojů klasických, což vše je provázeno několikanásobným znečištěním a několikanásobně horšími externalitami.

K tomu samozřejmě byznys kolem větrných elektráren často zamlčuje, že se vhodné větrné lokality nacházejí v Čechách zejména v cenných horských oblastech s neporušenou přírodou.

Tyto problémy se obecně netýkají jen větrných elektráren, ale neefektivních „výrob“ čehokoliv. Je správné počítat externality, pokud to jde. Je správné tyto obecné náklady – například otrávený vzduch z chemičky – patřičně zdaňovat, a zahrnout tedy náklady externalit do cenové informace. Je ale nesmyslné to dělat naopak – dotovat potěmkinovské továrny, které spotřebují energie více, než umějí vyrobit.

Velice vítám uvedenou diskusi a budu rád, pokud někdo z nezávislých autorů a čtenářů uvede argumenty, které mě přesvědčí, že se mýlím.