Zachraňme druhohorní hmyzožravce!

Štětinatci (Solenodon) jsou velcí hmyzožravci (s hmotností 1 kg a délkou těla kolem 60 cm), kteří už dávno vzbuzují pozornost např. echolokací nebo jedovými podčelistními žlázami, vyúsťujícími na druhém spodním řezáku. Jde o zvířata s převážně noční aktivitou, hloubící si síť chodeb v hrabance. Jejich potrava zahrnuje bezobratlé, plazy, různé plody a příležitostně i ptáky. Dnes se rozlišuje štětinatec kubánský (Solenodon cubanus) a štětinatec haitský (S. paradoxus).

Podivnosti pramenící z morfologického studia přivedly badatele k názoru, že jsou tato zvířata pozůstatkem savců druhohorního či raně třetihorního stáří. Příbuzenské vztahy štětinatců k ostatním savcům nejsou jasné. Donedávna byli považováni za hmyzožravce (Insectivora), zuby mají totiž podobné jako bodlíni a vydříci. Nástup molekulární fylogenetiky ale fylogenetickým stromem zatřásl a „hmyzožravce“ rozdělil na dvě nepříbuzné skupiny. Jednu představují bodlíni (včetně vydříků) se zlatokrty a bércouny, druhou ježci, krtci a rejsci (podrobněji viz Vesmír, 318–325, 2002/6).

Sekvencí DNA štětinatce bylo zpočátku málo, teprve letošní studie jejich počet rozšířila. A co se zjistilo? Štětinatci zřejmě patří do (prastaré) skupiny Eulipotyphla (ve fylogenetickém stromu ještě před krtky, rejsky a ježky). Navzdory podobným zubům tedy štětinatci nejsou s bodlíny příbuzní. Jako skupina vznikli zhruba před 76 miliony let (v druhohorách) a linie vedoucí k dnešním zvířatům se rozdělily před 25 miliony let, kdy se tehdy existující velký antilský ostrov rozpadl na Kubu a Haiti. Stáří obou linií je značné, spadá ještě do dob, kdy se rozštěpovaly velké skupiny, např. ozubení kytovci a kosticovci či jeleni a turovití.

Celá desetiletí čelí zoologové a ochránci přírody hrozbě vyhynutí těchto podivuhodných tvorů. Chov štětinatců v zajetí se neosvědčil a jedinou možností zůstává ochrana původních biotopů. (Nature 429, 649, 2004)