Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jak zemřel Ferdinand Stolička

aneb Proč nenosit po velehorách portské
 |  15. 7. 2004
 |  Vesmír 83, 381, 2004/7

Dle telegramu z Indie došlého zemřel 19. června b. r. v Šayoku znamenitý přírodozpytec dr. Ferdinand Stolička, zpytatel zkamenělin společnosti „Geological Survey of India“, která měla za úkol proskoumání Indie. V ní zabýval se hlavně studiemi o zvířatech skamenělých v útvaru křídovém. Stolička v roce 1868 také přijal místo čestného sekretáře u „Asiatic society“, jejíž přírodohistorický oddíl „Journalu“ v pěti letech svého úřadování znamenitě zvelebil. V posledním čase dopro­vázel přírodozpytec a zeměznalec vládou indickou vyslanou výpravu do Yarkandu a Kašgaru. Jeho zdraví utrpělo však již velmi povážlivě při dřívějších cestách ve vysokých krajinách Himalayských; jsa si toho sice dobře vědom, nemohl přece odolati vědeckému snažení, pou­hé vědě, pro kterou jen žil a jí konečně i svůj život oběto­val.

Vesmír 3, 252, 1874/21

Zánět míchy, nemocné srdce, nebo vyčerpání?

Základní informace o tomto „přírodozpytci a zeměznalci“ (viz rámeček 1 ) jsou snadno dostupné, jeho jméno se objevuje i ve třech souhrnných dílech o českých cestovatelích, která byla publikována v posledních letech. Pozo­ruhodné ale je, že se orientalistické a geografické prameny rozcházejí v názoru na to, jak vlastně Stolička zemřel.

Autoři zmíněných publikací z poslední do­by – J. a M. Martínkové, O. Janka a J. Kolmaš – uvádějí tři různé diagnózy: zánět míchy, nemocné srdce a vyčerpání. Porůznu se lze dočíst i o dalších příčinách Stoličkovy smrti: přivolaný místní lékař Stoličkovi léčil „akutní bronchitidu a zápal plic“, cestovatel údajně „podlehl námaze“ spojené s náročným putováním po velehorách, zahynul „vlivem mimořádně chladného počasí“, dostal „zánět mozkových blan zkomplikovaný zánětem míchy“, zemřel „na tyfus“. Otto Janka pateticky hovoří o Stoličkově „srdci protestujícím proti námaze himálajských výzkumů“ a o tom, že Stoličku v pohoří Karákóram „zastavily vysoké horečky“. Zvláště bizarní je pitevní nález, který vypracoval lékař H. V. Bellew (podle J. Pinkavy): „Příčinou smrti bylo velké vypětí těla i ducha – jak při obtížném cestování, tak i přemýšlení a námaze mozku.“ Okolnosti Stoličkovy smrti však vedou k méně absurdnímu vysvětlení, totiž k vysokohorské nemoci, s jejímž nebezpečím dnes v Himálaji a dalších vysokých pohořích počítá každý turista.

Tři Stoličkovy výpravy do Himálaje

Ferdinand Stolička byl v západním Himálaji celkem třikrát: v letech 1864 a 1865 na vlastní pěst (i když měl na obou výpravách společníky) a v roce 1873. Na tuto největší a zároveň poslední ze svých cest se vydal coby účastník oficiální britské diplomaticko-vojenské mise („Second Yarkand Mission“). V květnu výprava vyrazila z Kalkaty, přes Kašmír se dostala do Ladaku a pokračovala dále na sever přes Karákóram. Již tenkrát měl Stolička ve výškách nad 5000 metrů potíže, zejména bolesti hlavy. Přes Jarkand pak výprava dorazila do Kašgaru, metropole Čínského Turkestánu (tehdy byl samostatný, dnes je v čínské autonomní oblast Sin-ťiang). Geografové zdůrazňují Stoličkovu oběť položenou na oltář vědy a útrapy, které během své poslední výpravy musel překonávat. Skutečnost ale byla zřejmě jiná. Spíše než o dobrodružné putování do neprobádaných končin šlo o výborně zajištěný podnik – výprava o pouhých sedmi členech s sebou měla 350členný doprovod a v určité fázi i 550 soumarů. Však si také Stolička v jednom ze svých dopisů do Kalkaty postěžoval, že podmínky pro ornitologii jsou nevalné, protože „karavana se táhne několik mil“. Výprava, resp. diplomatická mise na vysoké úrovni, byla opravdu skvěle vybavena, mimo jiné měli portské víno. S nadsázkou lze říci, že dnes by titíž pánové letěli na služební cestu první třídou.

Poslední cesta

V Kašgaru přezimovala výprava od prosince do března (Stolička to využil k řadě „hvězdicových“ cest), potom se vydala zpátky do Indie. Původně měla trasa vést přes Vachán a Kábul, ale Afghánistán byl tehdy neprůchodný. Cestovatelům nezbývalo než se vrátit do Jarkandu a opět překročit Karákóram. Podle V. Balla tato změna Stoličku nepříjemně překvapila, protože velmi toužil vracet se jinudy, aby poznal Hindúkuš. Daleko pravděpodobnější však je (a nasvědčuje tomu i tvrzení Stoličkova spolucestovatele kapitána H. Trottera), že se Stolička dalšího přechodu pohoří Karákóram obával (v Hindúkuši by se výprava pohybovala v polohách zhruba o 1000 m nižších). Jak se později ukázalo, byly obavy na místě – změna trasy nejspíš rozhodla o Stoličkově osudu.

Dvanáctého června 1874 píše Stolička poslední dopis svému příteli a pozdějšímu životopisci V. Ballovi. Plánuje návrat do Kalkaty na 1. listopad a velmi se těší na zpracování bohatého materiálu z expedice i na cestu do Evropy a domů, kam se chystá napřesrok (návštěvu odložil právě kvůli cestě do Kašgaru). Šestnáctého června výprava překračuje Ka­rákóramský průsmyk (5580 m n. m., nejvyšší bod celé cesty) a Stolička opět trpí bolestmi v zadní části hlavy. O den později výprava urazí po Dapsangské náhorní plošině téměř 40 km. Večer si Stolička (ve svém posledním deníkovém zápisu) slibuje, že se druhý den podívá na zajímavé vápencové formace, které cestou ve spěchu minuli.

Události posledních dvou dnů Stoličkova života pak už jsou známy jen ze svědectví jeho společníků. Časně ráno 18. června Stolička skutečně vyráží na koni proti proudu jednoho z přítoků řeky Šajok, aby si zajímavé geologické útvary prohlédl. Při návratu si ale stěžuje na nesnesitelné bolesti hlavy a zátylku, namáhavě dýchá, chrčivě kašle, zrychluje se mu tep, má horečku. Přežívá sice noc, ale 19. června je už v bezvědomí, nekomunikuje. Dýchání se nelepší a kolego­vé se snaží ulevit mu od suchého kašle trochou brandy. Ve dvě hodiny odpoledne se Stolička posadí a dostává napít portského. Pak se zklidňuje a postupně se mu zpomaluje dech i tep.

Co víme o vysokohorské nemoci?

Vysokohorská nemoc nebo též akutní horská nemoc (AHN) je způsobena nedostatkem kyslíku (hypoxií) v nadmořských výškách přes 3500 m. Ještě v 19. století o její existenci nikdo nevěděl. Teprve nástup himálajského expedičního horolezectví v padesátých a šedesátých letech 20. století přinesl poznatek, že špatná aklimatizace na nadmořskou výšku může být smrtelná. Toto zjištění bylo impulzem pro vznik nového lékařského oboru – horské medicíny. Kromě moderních prostředků (umístění pacienta do přetlakového vaku a částečně i léků) je v případech akutní vysokohorské nemoci nejlepším prostředkem rychlý sestup do nižších poloh. Na náhorních plošinách to ale může být problematické (tak jako v Stoličkově případu). Pokročilá akutní horská nemoc může mít dvě formy – otok mozku a otok plic – a nejhorší možností je jejich současný výskyt. (Z pitev je zřejmé, že polovina osob, které na tuto nemoc zemřely, měla zároveň otok mozku i plic). Podle příznaků zaznamenaných ve svědectví Stoličkových spolucestovatelů je velmi pravděpodobné, že právě to se stalo i jemu.

Formulace „zemřel vlivem mimořádně chladného počasí“ naznačuje, že snad neohrožený cestovatel někde zmrzl jako polárník. Nic nemůže být dál od pravdy. Ve výškách blížících se 6000 metrů je sice chladno i v létě, zvláště když se spí ve sta­nech, ale například cestou do Kašgaru – na přelomu října a listopadu – i jinde (v Ťan­šanu) se Stolička musel vypořádat s daleko drsnějšími klimatickými podmínkami. Červen je období pro přechod pohoří Karákóram klimaticky takřka ideální a nikomu jinému z výpravy „vlivem zimy“ nic nebylo, dokonce ani nikdo nenastydl. Podle svědectví účastníků výpravy byl na sebe Stolička navíc velmi opatrný a teple se oblékal. V úvahu nepřichází ani „vyčerpání“ – pokud by Stolička byl skutečně u konce sil, jistě by si k náročné trase dobrovolně nepřidal další kilometry. A opět: všichni ostatní cestu zvládli téměř bez obtíží.

Stoličkovo zdraví

V některých pramenech se traduje také Stoličkovo celkově „chatrné zdraví“, zejména potíže se srdcem, jimiž prý občas trpěl už od své první himálajské výpravy v roce 1864 (teh­dy mu bylo 26 let). Například J. Pinkava pí­še, že na druhé himálajské výpravě (r. 1865) se Stoličkovy „srdeční obtíže zhoršily“. V do­pise do Vídně, v němž Stolička popisuje prů­běh své první himálajské cesty (1864), si však výslovně libuje, že neměli s geologem Robertem Malletem za celou dobu žádné zdravotní potíže, i když několikaměsíční putování bylo někdy i krušné. Často se také uvádí, že po prvních dvou himálajských výpravách se Stolička potřeboval zotavit, „léčil si v Kalkatě nemocné srdce“, a na další cestu do velehor se proto vydal až po osmi letech. Ani o tom V. Ball nic nepíše; na stránkách věnovaných těmto rokům ale líčí, jak velmi aktivním cestovatelem Stolička tenkrát byl (krom toho, že byl velice zaměstnán v kalkatském muzeu a pilně psal a publikoval). Navštívil např. Barmu, Malajsii, Kaččhský poloostrov na západě Indie a dvakrát i souostroví Andamany a Nikobary. Je však pravda, že v Himálaji v té době nebyl. I z nekrologu citovaného v úvodu článku jako by vyplývalo, že se Stolička na svou poslední výpravu vydával nemocný a byl si toho vědom, ale z Ballova životopisu nic takového nevyplývá. Téměř s jistotou lze jako příčinu Stoličkovy smrti vyloučit tyfus – této chorobě v dostupných pramenech nenasvědčuje vůbec nic, a navíc by bylo velmi zvláštní, kdyby někoho postihla právě ve výškách kolem 5000 metrů.

Tak snadno už nelze zamítnout nejčastěji uváděnou diagnózu, tedy „zánět mozkových blan zkomplikovaný zánětem míchy“. Trochu zjednodušeně lze totiž říci, že následkem zá­nětu mozkových blan (meningitidy) je vlastně také otok mozku, a je to tudíž stav podobný jedné ze dvou pokročilých forem vysokohorské nemoci. V odborných kruzích se o této nemoci začalo hovořit až o nějakých osmde­sát let později a její rizika jsou obecně známa teprve od šedesátých a sedmdesátých let mi­nulého století, tedy od rozmachu himálajského expedičního horolezectví a trekingu.

Je nepravděpodobné, co uvádějí J. a M. Martínkové, podle nichž Stolička dostal meningitidu v Kašgaru. Bylo mu sice velmi zle již při přechodu pohoří Karákóram z jihu (ve výškách nad 5000 m), kde aklimatizace na výšku probíhala postupně. Na „zimovišti“ v Kašgaru se Stolička zcela zotavil (pro vysokohorskou nemoc je to typické – většinou stačí sestoupit do nižších poloh a příznaky velmi rychle ustupují). Zimní období využil k práci a k dalším cestám. Nepřežil však druhý přechod pohoří Karákóram na zpáteční cestě do Indie. Tentokrát musela výprava překonat ještě větší výšku než na podzim a krom toho se do ní dostala rychleji, protože severní úbočí pohoří jsou strmější a zdvihají se téměř z „nížiny“. Stolička zemřel ve výšce 4640 m, z čehož vyplývá, že byl nejméně čtyři dny ve výškách 4600–5600 m, což je při silném ataku vysokohorské nemoci příliš dlouhá doba.

Alkohol podávaný coby lék při již rozvinutém otoku mozku nebo plic mohl být ve Stoličkově případě přímo hřebíčkem do rakve. Pro pokročilá stadia vysokohorské nemoci je typické „iracionální jednání“ a podceňování vážnosti situace. Tomu by odpovídal Stoličkův ranní výlet koňmo proti proudu řeky pouhý den před smrtí. Stolička se vracel do ještě větší nadmořské výšky v době, kdy byl pro něj jedinou možností urychlený sestup. Nabízí se otázka, jak je možné, že o osm let dříve absolvoval Stolička opakované dlouhodobé pobyty ve stejných výškách bez větších potíží. (Např. na výpravě v r. 1864 překročil Parang La, což je průsmyk vysoký 5578 m.) Právě to je ale pro nevyzpytatelnou vysokohorskou nemoc typické – nejsou vůči ní imun­ní ani lidé s vynikající kondicí, ani ti, kteří v minulosti pobývali ve vysokých horách bez potíží. Známý je případ Edmunda Hillaryho, legendárního přemožitele Everestu, kterého kvůli otoku plic museli z výškového tábora v indickém Himálaji urychleně evakuovat.

Dostatek informací a přetlakový vak se mohou hodit

Přestože lékařská věda zná vysokohorskou nemoc teprve poměrně krátce, neznamená to, že si lidé ve velehorách nebezpečí dříve vůbec neuvědomovali (nakonec i sám Stolička by raději býval šel přes nižší průsmyky). Potíže dávných cestovatelů se ale vysvětlovaly různě, třeba i jedovatými výpary (např. z rostlin). Kapitán Henry Trotter, který byl se Stoličkou v jeho posledních okamžicích, v jednom ze svých dopisů píše: „… již před mnoha týd­ny se mnou Stolička hovořil o svých obavách – říkal, že by druhý atak meningitidy jistojistě nepřežil, protože po prvním záchvatu se jen málokdo zotaví. Jenže při přechodu Karákóramu nastalo to, čemu se chtěl za každou cenu vyhnout. Stejně se ale domnívám, že je do značné míry na vině nadmořská výška, anebo výška v každém případě Stoličkovy příznaky ještě zhoršovala. V Pamíru byl Stolička vystaven daleko větší zimě, ale bylo to v nižších polohách a vůbec nic mu nebylo.“

Dnes – po 130 letech – lze jen konstatovat, že ať to bylo jak chtělo, dostatek informací a přetlakový vak se mohou ve velehorách hodit spíš než bedna portského vína.

Děkuji MUDr. Ivanu Rotmanovi (prezidentu Společnosti horské medicíny v ČR) za konzultaci, cenné rady, přečtení rukopisu, a především za inspiraci knihou „Aklimatizace v horách“.

Literatura

Ball V.: Memoir of the Life and Work of Ferdinand Stoliczka, Ph.D., Calcutta, London 1886
Blanford W. T.: List of Mammalia collected by the late Dr. Stoliczka, when attached to the embassy under Sir D. Forsyth in Kashmir, Ladak, Eastern Turkestan, and Wakhán, with descriptions of new species, Journal of the Asiatic Society of Bengal 44, 105–112, 1875/2
Hillary E.: Od oceánu k oblakům, Mladá fronta, Pra­ha 1982
Janka O.: Příběhy českých cestovatelů, Akcent, Tře­bíč 2001
Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, Libri, Praha 1999
Klápště J.: Ferdinand Stolička (1838–1874) – ornitolog a cestovatel, Zprávy České společnosti ornitologic­ké 58, 25–27, 2004
Martínek J., Martínek M.: Kdo byl kdo. Naši cestova­telé a geografové, Libri, Praha 1998
Mearns B., Mearns R.: The Bird Collectors, Acade­mic Press, London 1998
Oliva O.: Ještě k poznání životního díla dr. Ferdinan­da Stoličky, Časopis NM 124, 220–221, 1955
Pinkava J.: Ferdinand Stolička, Muzeum Kroměříž­ska, Kroměříž 1997

FERDINAND STOLIČKA

Známý jako geolog, paleontolog i přírodovědec (ornitolog, herpetolog, ichtyolog aj.).

Po studiích na německém gymnáziu v Kroměříži (1850–1857) šel studovat geologii na Přírodovědeckou fakultu Vídeňské univerzity (studoval u prof. E. Suesse). Doktorát získal r. 1861 na univerzitě v Tübingenu. Dva roky potom pracoval ve Vídni v Geologische Reichsanstalt, kde se věnoval geologickému průzkumu východních Alp, jihozápadního Uherska a Dalmácie (publikoval práce geologické a paleogeologické). Roku 1863 přijal zaměstnání v Indii, konkrétně v Geological Survey of India. V letech 1868–1873 působil také jako sekretář přírodovědné sekce v Asiatic Society of Bengal. Uskutečnil dvě geologické expedice do Himálaje (1864 a 1865) a přírodovědeckou výpravu do Bar­my, na Malajský poloostrov, Nikobary a Andamany (1869), na Kaččhský poloostrov (1871–1872), do Dárdžilingu (1872) a druhou cestu na Nikobary a Andamany (1873). V letech 1873–1874 se jako přírodovědec zúčastnil politicko-obchodní mise T. D. Forsytha do Čínského Turkestánu, při níž zkoumal geologii, faunu a flóru. Během této cesty zemřel. Značnou část svých poznatků z Indie shromáždil v práci „Memoirs of the Geological Survey of India. Paleontologica Indica“.

Ve výšce 3500 m onemocní některou z forem horské nemoci (AHN) 50–75 % osob, ve výšce 5000 m pak téměř všichni, jestliže vystoupí rychle. Hlavními formami horské nemoci jsou lehká AHN, výškový plicní otok (VPO) a výškový mozkový otok (VMO), který se vyskytuje většinou nad 5000 m. Těžká forma otoku mozku je smrtelná až ve 40 % případů, k čemuž přispívá i to, že se vyskytuje ve vyšších výškách, odkud je transport pacienta problematický nebo vůbec neproveditelný. Mezi vyvolávající faktory AHN patří mj. příliš rychlý výstup, nadměrná námaha a alkohol. Výskyt AHN nesouvisí s vytrvalostí ani trénovaností.

Nejčastějším příznakem (až v 75 % případů) všech forem AHN je bolest hlavy. Mezi alarmující příznaky rozvinutého otoku plic/mozku patří např. klidová dušnost, zrychlení tepu, iracionální chování, těžké poruchy vědomí, neurologické poruchy, těžký kašel. Při varovných příznacích je nutný okamžitý sestup nejméně o 500 metrů. Ke zmírnění příznaků a zvláště v situacích, kdy rychlý sestup není možný, lze použít podávání kyslíku a pobyt v hyperbarické komoře (přetlakovém vaku).

Ivan Rotman: Aklimatizace v horách, Alpy, Lysá nad Labem 1997

Ke stažení

O autorovi

Jiří Hrubý

Ing. Jiří Hrubý (*1957) vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Je profesionální překladatel, amatérský ornitolog a s vysokohorskou nemocí má osobní zkušenost.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné