Pobyt a odchod Izraelců z Egypta

V článku se zajímavě popisují důkazy a okolnosti odchodu Izraelců z Egypta. Protože slavné egyptské prohry byly často buď úplně zamlčeny, nebo byl výsledek umělecky působivě změněn (viz např. plichtu mezi Egypťany a Chetity v roce 1284 př. n. l., která je oslavována na stěnách jednoho ze šesti chrámů v núbijském Abu Simbelu jako velké vítězství Ramesse II. Velikého), není divu, že nebyla v patřičné době zaznamenána likvidace faraonova vojska v Rákosovém moři a byl zamlčen úspěšný exodus Izraelitů, ctitelů boha Jahve (místo Ta Šasu Jahva) v počtu odhadovaném na 1–3 miliony lidí, viz Druhou Mojžíšovu (Exodus) 12,37. Asi se o tom mohlo „psát“ až po několika stoletích, a to jen oslavně, na zmíněné Merenptahově stéle. Proto solidní datování založené na egyptských pramenech chybí.

To je vcelku pochopitelné a ukazuje to, jak propaganda kulhá za historií. Právě proto se mi ale zdá nevhodné na základě nepřímých důkazů (jako je rychlost šíření sídlišť určité kultury a vymizení ústně předávané informace) posouvat exodus až do 12. století př. n. l. Solidní datování naopak poskytují přímo Mojžíšovy knihy. Tam nejsou jen oslavné výčty úspěchů, ale objektivně jsou popsány silné i slabé stránky postav a národů té doby.

Údaje Mojžíšových knih vedou k datu exodu 1513 př. n. l. ¹⁾ Na zmíněném článku význačného českého archeologa mne ale nejvíc zarazilo právě tvrzení, že vyhasnutí ústně předávané informace vede k nevěrohodnosti biblické zprávy, protože prý nejstarší texty, Mojžíšovy svitky, byly sepsány nejdříve za Davida a Šalomouna (mezi roky 1000 a 900 př. n. l.). A doba „vyhasnutí“ paměti za 6 generací, tj. událostí o 180 let dříve, ukazuje podle B. Vachaly na to, že k exodu došlo ve 12. století př. n. l.

Ten, kdo čte biblické záznamy, ví, že Izraelci za Mojžíše nespoléhali jen na paměť a evidentně uměli číst a psát, což bezpochyby používali. Právě v biblické zprávě o událostech, které se odehrály za Mojžíšových dnů v 16. století př. n. l., je o psaní zcela konkrétní zmínka (2. Mojžíšova 17,14). Izraelský národ byl k čtení a psaní povzbuzován (5. Mojžíšova 6,6–9). Od Mojžíšova nástupce Jozua se jakožto od vůdce Izraele očekávalo, že se bude pravidelně, „dnem a nocí“ zabývat čtením zákona, aby mohl úspěšně vykonávat pověření, nikoliv aby si dnem a nocí opakoval nazpaměť, co slyšel od předků. Měl dokonce číst „polohlasem“, což může znamenat čtení s plným soustředěním (Jozue 1,8). Ve stejných svitcích či pergamenech dostali izraelští králové příkaz, aby si pořídili opis zákona a četli ho denně (5. Mojžíšova 17,18–19). Když tohoto příkazu nedbali, v zemi začalo být zanedbáváno uctívání Jahva, což mělo za následek úpadek morálky lidu a následné zničení Jeruzaléma.

Egypťané měli v době pobytu Izraelitů rozsáhlé poznatky z astronomie, matematiky, geometrie, architektury, stavitelství a z jiných uměleckých či vědních oborů. Mojžíš byl ve veškeré moudrosti Egypťanů poučován. Byl skutečně mocný ve svých slovech a skutcích (Skutky apoštolů 7,22). Izraelité žili v Egyptě jako otroci, ale přesto uměli číst a psát a byli schopni učit tomu své děti. Důvodem, proč dosud nebyly nalezeny opisy Mojžíšova záznamu z doby exodu, je asi skutečnost, že Izraelci v Egyptě ani v Sinajské poušti netesali do kamene či omítky celou svou historii jako Egypťané, měli pouze kamenné tabulky s Desaterem (kdo by se s těžkými kvádry vláčel celých 40 let). Pečlivost hebrejských opisovačů ale nelze vůbec srovnat s egyptskými oslavnými ódami, a proto jsou starozákonní prameny důvěryhodné, i pokud jde o dobu exodu.