Ochrana ptáků zpěvem

V praxi ochrany přírody se občas stává, že i přes maximální úsilí zachovat co nejpříhodnější prostředí se druh, pro který je toto prostředí udržováno, na chráněné lokalitě nevyskytuje. U ptáků vznikne tato pikantní situace třeba tak, že jedinci, kteří na chráněném území dosud hnízdili, uhynou na svém zimovišti a jiní příslušníci druhu se o lákadlech území nestačí dovědět. Ochránci přírody pak stojí před nelehkým úkolem jak dostat druh na lokalitu, na níž má být chráněn. Jednou z možností je přímé přemísťování jedinců z jiných oblastí. Toto řešení je však časově i finančně náročné, často není možné přesunout tak velké množství ptáků, aby se na daném místě udržela životaschopná populace. S originálním nápadem přišli nedávno dva američtí ornitologové, kteří samečky ohroženého zelenáčka černohlavého (Vireo atrocapillus) lákali na vhodné lokality nahrávkami zpěvu téhož druhu. Ptáci se na místa, kde byl zpěv přehráván, skutečně stahovali, a naopak místa se stejným prostředím, kde žádný zpěv nezněl, míjeli bez povšimnutí. Dokonce i v dalším roce, kdy už žádné magnetofonové přehrávání neprobíhalo, zůstali zelenáčci věrni plochám, na něž byli minulé jaro přilákáni. Někomu by se mohlo zdát, že chování zelenáčků bylo nelogické – zpěv přece slouží ptákům k vymezování hnízdního teritoria, a má tedy příslušníky téhož druhu odpuzovat. V tomto případě však byla teritoriální funkce zpěvu přehlušena jiným mechanizmem – výběrem vhodného prostředí na základě příslušníků stejného druhu. Tímto způsobem si prostředí vybírají ptáci s nízkou populační hustotou v mozaikovité krajině, kde rozpoznávají vhodné podmínky podle toho, že se na daném místě vyskytují jejich soukmenovci.

Přímo z principu popsané metody ochrany však plynou i její nedostatky: dá se využívat pouze u zpívajících druhů ptáků, jejichž jedinci se od zájmového území nezdržují příliš daleko a jsou dostatečně mobilní. Těžko si můžeme představit, že by se takhle dali přilákat třeba tetřevové do Krkonoš. (Conservation Biology 18, 519–525, 2004)