Ztracený Hermes opět nalezen

Malou planetku Hermes objevil Karl Reinmuth 28. října 1937, kdy se přiblížila k Zemi na pouhých 780 000 kilometrů. Potom ji dlouhá léta nikdo nespatřil a astronomové ji považovali za ztracenou. Čím byl pro ně Hermes výjimečný? Jednak tento „kilometrový kus skály“ proletěl nebezpečně blízko kolem Země, jednak dostal jméno, aniž byla přesně známa jeho dráha, a proto mu nebylo přiděleno pořadové číslo, ale jen předběžné označení 1937 UB. ¹⁾ Situace se změnila až loni na podzim, kdy se planetka po 31. oběhu kolem Slunce dostala znova do blízkosti Země.

• V brzkých ranních hodinách 15. října 2003 zpozoroval Brian A. Skiff šedesáticentimetrovým dalekohledem LONEOS na Lowellově observatoři v Arizoně poměrně jasný, rychle se pohybující objekt. Svůj objev oznámil na internetových stránkách o blízkozemních objektech a díky tomu stihl James Young z observatoře na Stolové hoře v Kalifornii ještě téhož dne (Slunce v Kalifornii vycházelo později než v Arizoně) zaznamenat následující polohy objektu na obloze. Další pozorování (z 26. srpna, 3. září, 28. září a 5. října) vyhledal Timothy Spahr v archivu Střediska pro pozorování malých planet v massachusettské Cambridži. Potom Steven Chesley a Paul Chodas z Laboratoře proudových pohonů NASA předběžně vypočítali dráhu objektu a zjistili, že se nápadně podobá dráze ztraceného Herma. Podrobné výpočty ukázaly, že se Hermes za ta léta přiblížil šestkrát k Zemi nebo k Venuši, což značně změnilo jeho dráhu – znovuobjeven byl tedy jen šťastnou náhodou. (V dubnu 1942 prolétl kolem Země ve vzdálenosti jen 640 000 kilometrů, ale nikdo jej nezpozoroval.)
• O den později, 16. října, zamířili Andrew Rivkin a Richard Binzel z Massachusettské techniky na planetku velký třímetrový infračervený dalekohled NASA na Havaji. Spektrální data prokázala, že objekt patří do třídy S, tedy křemičitanových těles s vysokým obsahem železa a niklu. Díky lepší znalosti optických vlastností upřesnili jeho průměr na 900 metrů.
• Již 18. října uskutečnil první radarové pozorování Jean-Luc Margot z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který pro svůj tým požádal o mimořádné přidělení pozorovacího času na největším radioteleskopu světa, 305metrové parabole v Arecibu na Portoriku. Výsledek byl překvapivý – zjistilo se, že objekt je zřejmě dvojitý, přičemž obě složky planetky, obíhající kolem společného těžiště, jsou zhruba stejně velké, o průměru 450 až 500 metrů. Ani opakovaná pozorování z Areciba a později i ze stanice DSS-14 dálkového kosmického spojení NASA v Goldstone v Kalifornii však neupřesnila periodu oběhu.

Tu se podařilo určit (činí 13,892 ± 0,006 hodiny) teprve na základě podrobných fotometrických měření změn jasnosti dvojplanetky, na nichž se v období od 16. do 26. října podílelo mnoho světových observatoří včetně naší ondřejovské. Jednoduchý charakter závislosti jasnosti objektu na čase naznačuje, že tělesa mají zřejmě vázanou rotaci, tj. že k sobě natáčejí stále stejnou tvář. Malá amplituda změn jasnosti (pouhých 0,07 ± 0,01 magnitudy) nepřímo potvrzuje správnost interpretace radiolokačních pozorování, že jde o dvě fyzicky oddělená tělesa. Neexistence zákrytových jevů zároveň svědčí o tom, že rovina oběhu obou složek Herma kolem společného těžiště neprochází ani Zemí, ani Sluncem.

Loňské přiblížení „bludného balvanu“ nebylo tak dramatické – 4. listopadu 2003 ve 4.49 světového času minul Zemi ve vzdálenosti 7,157 milionu kilometrů. Teď již známe Hermovu dráhu přesně. Obíhá Slunce jednou za 777,587 dne ve vzdálenosti 93 až 402 milionů kilometrů se sklonem 6,068° k ekliptice. Proto mohl dostat i definitivní číslo v katalogu asteroidů: 69230. Na další blízké setkání s ním si budeme muset počkat až do 25. dubna 2040, kdy nás mine o 4,2 milionu kilometrů. (Minor Planet Electronic Circular K03T74 a K03U04, International Astronomical Union Circular 8225, 8227 a 8233)