JAN ZRZAVÝ, DAVID STORCH, STANISLAV MIHULKA: Jak se dělá evoluce. Od sobeckého genu k rozmanitosti života

Pociťuji to jako jisté privilegium, že se mi rukopis této knihy dostal do rukou předtím, než vyšla tiskem a než se do ní mohli začíst ostatní čtenáři. Rukopis jsem dostal na začátku zimního semestru, právě včas, aby z knihy mohli – zprostředkovaně – těžit i moji posluchači v přednáškách zoologie a evoluční biologie. Bylo skutečně z čeho vybírat. Kniha je nabitá příklady (z velké části učebnicově neotřelými, vybíranými z primárních zdrojů), chytrými myšlenkami, novými pohledy. Autory této knihy (viz též Vesmír 82, 524, 2003/9, 82, 584, 2003/10 a 82, 644, 2003/11) nemusím čtenářům představovat, a tudíž zřejmě ani není třeba zdůrazňovat jejich lehký, svěží a čtivý sloh, zasvěceně a pregnantně vystihující jádro věci či problému.

Kniha je nesporně ukázkou dokonalé popularizace vědy odborníky. Je srozumitelná všem, kdož se o přírodu a naše postavení v ní zajímají a mají čtení populárněvědecké literatury ve svém repertoáru. Byla by srozumitelná a jistě objevná a přínosná i pro ty ostatní, ale mám obavy, že po ní nesáhnou. I když jsou titulky jednotlivých kapitol mnohdy poplatné popularizaci a kniha po přečtení obsahu může působit jako sbírka esejí či popisů zajímavých případů a příkladů, je kniha i koncepčně promyšlená, propojená a staví na výborném, přitom nematematizujícím a „nemolekularizujícím“ vysvětlení teoretických základů a hypotéz, jež jsou pak danými příklady názorně ilustrovány. Kniha může být proto použita i jako učebnice evoluční biologie, a to tím spíše, že učebnice podobného typu vlastně na českém, a dokonce ani na světovém trhu není. Ty, které existují (mám na mysli práce autorů, jako jsou Douglas J. Futuyma, John Maynard Smith a Eors Szathmary, Randall R. Skelton aj.), jsou co do obsahu probírané problematiky nevyvážené, částečně příliš obsáhlé, teoretizující či zabředávající do podrobností a pro posluchače základů evoluční biologie nevhodné, nezáživné, spíše odstrašující. Přitom novější modely, hypotézy apod., které ovládají současné odborné písemnictví, nebývají do těchto klasických učebnic zavzaty. A pokud ano, pak buď fandí Gouldovi, nebo Dawkinsovi, nebo – nejčastěji – ignorují oba, a rozhodně neseznamují čtenáře se současným děním a kvasem v oboru. Učebnice obvykle rozebírají Darwina a Mayra, pletou si fylogenezi s evolucí, anebo fylogenezi zcela pomíjejí. Tato kniha má proto předpoklady stát se světovým bestsellerem, jen by musela být přeložena do některého ze světových jazyků (překlad by musel vystihovat sloh autorů), obrazový doprovod by mohl být méně sparťanský a výpravnější, a rozhodně by neměl chybět seznam citované literatury, který zde bohužel postrádám. Mrzí mne, že – jak jsem se dověděl ze zákulisí – kniha je zkrácenou verzí původního rukopisu a řada kapitol a příkladů musela být na popud nakladatele vyškrtnuta. Byli jsme tak jistě o leccos ošizeni.

Kniha obhajuje fylogenetiku, jež byla dlouhá léta mylně synonymizována s evolucí (mnozí autoři tak činí nadále), a pak na dlouho ze slovníku (i z mozků) evolučních biologů vymazána. Dnes již význam fylogeneze nikdo nepopírá (ale ještě před necelými deseti lety tomu bylo u mnohých autorů a v mnohých odborných časopisech jinak) – problém ale je, že dnešní evoluční biologové, namnoze se rekrutující z etologů či ekologů, znají jen své modelové organizmy (podobně jako je tomu v biomedicínském výzkumu), jejichž příbuzenské vztahy je dále nezajímají a fylogenetika ani fylogeneze jim nic neříkají, resp. nerozumějí jejich principům. (Ilustračním příkladem budiž sekce „Evoluční biologie“ Německé zoologické společnosti, jež evoluci redukuje na sociobiologii, přesněji řečeno plete si ji s ní.) Podobně je tomu ovšem i v behaviorálních vědách. Budiž ještě dodáno, že před nedávnem byla evoluční biologie zase ilustrována jen příklady z morfologie. Autoři knihy „Jak se dělá evoluce“ měli to štěstí, že se jim dostalo klasického vzdělání v systematické biologii, jež v době jejich studia v českém refugiu ještě přežívalo, zatímco v západním světě již začalo být stigmatizováno coby klasické, nemoderní, zaprášené, nepotřebné. Brzy však měli naši autoři možnost – a byli ještě tvární, vnímaví a ochotní – nasát vítr vanoucí z molekulárněbiologických laboratoří, jakož i sledovat diskuse a polemiky sociobiologů. Vyrostli na pravém místě a v pravý čas, aby byli schopni a ochotni porozumět všem těmto směrům, kriticky je zhodnotit a syntetizovat. I v tom je daná kniha jedinečná.

Jak autoři zdůrazňují, věda, a obzvláště věda o evoluci, není dogma a naše vědomosti i jejich interpretace (tj. i ty, které jsou prezentovány v knize) se rychle mění. Lze tedy i v této knize najít několik málo (skutečně jen málo) míst, kde by bylo možno uvedené příklady doplnit.

Případ maskulinizace pohlavních orgánů hyeny skvrnité (viz kapitolu „Podivné případy mločíků a hyen skvrnitých“) nemá tak „jednoduché“ vysvětlení, jak autoři nabízejí, a poté, co bylo zjištěno, že dospělé samice mají vlastně nízkou hladinu androgenů a embrya, resp. plody jsou cíleně androgenům vystaveny v důsledku toho, že placenta konvertuje androstendion na testosteron, se otázka znovu otevírá. Maskulinizace genitálií dcer není vedlejším důsledkem toho, že by jejich matky potřebovaly – v zájmu průbojnosti – vyšší hladinu testosteronu. Zjištění, že synové tuto prenatální expozici androgenům potřebují, aby se jim vytvořil normální penis a mohli se pářit s maskulinizovanými samicemi (Proc. R. Soc. Lond. B 269, 1981–1987, 2002), je vysvětlení kruhem. A jsme-li již u rozmnožování, v kapitole „Exaptace“ popisují autoři klitoridální orgazmus coby vedlejší produkt selekce směřující k evoluci senzibility penisu a pro samice coby možnost manipulace se svými partnery, resp. jejich spermiemi. Je ovšem třeba tento mužský šovinizmus („vedlejší produkt selekce“) poopravit a pro upřesnění dodat, že klitoris je podstatně více inervován a je vzrušivější než penis. Taky je možné uvést, že ejakulace je možná i bez orgazmu (a naopak). Především ale myslím, že netřeba hledat další adaptivní významy samičího orgazmu – nenapsali přeci autoři zcela jasně a přesvědčivě již v kapitole „Co si myslíme, když hrajeme evoluční hry“, že, „potomstvo se dělá nedopatřením, protože máme rádi sex“ (jak mimo jiné ze slavných prohlásil i John Lennon)? Abychom se (lépe řečeno naše alely) rozmnožovali, musíme z toho coby individua něco mít. S tímto vysvětlením souhlasím. Protože ale k sexuálnímu rozmnožování je třeba dvou, nelze a netřeba potom hledat pro to něco u jednoho každého z nich jiné pohnutky. Samičí orgazmus se jistě nevyvinul proto, aby samice samci mohly manipulovat, ale proto, aby i ony byly sexu vůbec nakloněny. (Záměrně vybírám příklady z oblasti sexu a rozmnožování – kteréžto ostatně evoluční teorii dominují a také v knize je jim věnována patřičná pozornost – abych, znaje dobře čtenářky a čtenáře, ještě více je pro knihu naladil.)

Tož tedy ještě snad jedno upřesnění z oblasti morfologie. Není zcela přesné tvrzení (v kapitole „Adaptace a kladistika“), že nám – oproti např. opicím – ubylo chlupů. Počet, a tedy ani hustota chlupových folikulů se nezmenšily, jenom jejich produkt, lidský tělový chlup, je jaksi nedomrlý. Hustota ochlupení člověka a šimpanze se však výrazně neliší.

Nechci ale dále upřesňovat drobné nepřesnosti – jednak jsem jich o mnoho víc už v knize nenašel, jednak nechci vzbudit dojem hnidopicha a všeznalce. Kniha má z mého pohledu jen jednu podstatnou vadu – abych parafrázoval jednu televizní reklamu – a to, že jsem ji nenapsal sám.