Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Zavlečená slova

 |  15. 3. 2004
 |  Vesmír 83, 128, 2004/3

Invaze rostlinné a jazykové mívají shodné rysy, z nichž nejvýraznější je nezřetelná hranice mezi „agresivními přistěhovalci“ a „mírumilovnými kytičkami“ rozhojňujícími diverzitu. Latinská kvítka anděl, kostel, škola či košile zdomácněla už dávno. Košile bližší než kabát stačila dokonce zlidovět, přestože předchůdci obou klíčových slov (lat. casula a staroper. kaba) znamenají tolik co „svrchní plášť“ a detailní měření jejich blízkosti k tělu nutno přenechat historikům odívání.

Můžeme si obléci něco, co k nám nepřiputovalo invazí? Z pulovru čiší angličtina (pull over), ze svetru poněkud páchne sweat. Elegantní blůza i šála zvukově připomínají sladkou Francii, byť první z nich etymologicky sahá přinejmenším do Říma (pelusia), spíše však do Egypta (do kraje Pelusium, kde se prý vyráběly tuniky barvené indigem), druhá bývá odvozována od indického místního jména Šáliát. Sporná je „francouzská“ vesta – při pohledu do minulosti nezapře latinu (vestis – oděv, šat), z našeho pohledu je ale „německá“ (převzali jsme ji z něm. Weste). Kalhoty jsou na první poslech Italky (caligotte), jenže jazykový stopař dříve či později vyčenichá latinskou botu (calig), na niž patrně přiléhavé caligotte navazovaly, přičemž bota sama (botte) k nám nemohla doťapat odjinud než – opět – z Francie. Českého rodu není ani punčocha, přestože už našim prarodičům v ní Mikuláš na okýnku nechával oříšky. Připutovala k nám prostřednictvím středohornoněmeckého buntschuoch (dnes Bundschuh), což ovšem byla jen další bota. K noze se připoutávala řemínky, a teprve později se její název přenesl na pletenou punčochu připoutávanou tkanicemi. Dnes ženy nosí punčocháče a muži ponožky, ty ale náš předek nosit nemohl, neboť ještě v 18. století označovala ponožka ptáčníkovo pouto, jímž přivazoval vábicího ptáka („za nožku přiwieže ponožku,“ uvádí J. Jungmann). Kravata vznikla v 17. stol. z francouzského názvu Chorvatů (Croate), chorvatští žoldnéři ve francouzských službách totiž nosívali umně vázaný šáteček kolem krku. Pléd jsme převzali od Skotů, pončo od Mexičanů. S odporem jsme zavrhli germánské kšandy a místo nich zavedli mdlé (rovněž germánské) šle. Chci-li si přece jen obléknout něco nepřejatého, můžu si vzít sukni (ze sukna), co ale zbude mužům? Snad už jen pásek, který mohou doplnit podkolenkami (pořád lepší než prolhané Kniestrümpfe, které v Německu nekryjí kolena o nic víc než u nás).

Ukázkou se snažím naznačit, že přejímání slov provázelo češtinu odjakživa. Nejdřív čerpala z latiny a němčiny, později z francouzštiny a dalších neslovanských jazyků. Teprve v národním obrození začala cíleně sahat po slovanské slovní zásobě. Z polštiny do ní buditelé svévolně vpašovali lodyhu, pyl, rozpravu, odvahu, vzor, z ruštiny nápěv, postup, přízrak. Některé z přejímek se ujaly, zejména příroda, která z češtiny kdysi dávno vypadla a v podobě obrozenské přejímky z ruštiny (priroda) do ní byla navrácena. Horší než s přejímkami to bylo s obrozenskými kalky. V krkolomných překladech odtažitýsrostitý skoro nerozeznáme originály (abstraktní a konkrétní), o slovech potažitýnepotažitý (relativní a absolutní) ani nemluvě.

Po obrození zas čeština otevřela dveře jazykům neslovanským. V přejímkách z angličtiny se koncem 19. století počešťovala spíš výslovnost (hokej, fotbal), v dalších vlnách (po válce a po r. 1989) spíš pravopis, což trvá dodnes (mítink, drajv). Přejatá slova prý představují asi třetinu původní české slovní zásoby. Přijde ovšem na to, čemu říkáme původní. Tak jako za „původní“ rostliny dnes považujeme ty, které se objevily po ustálení dnešního klimatu, původní slova jsou (zjednodušeně) ta, která se objevila po vyčlenění Slovanů. Nepředstavujme si ale, že tito lidé byli němí, dokud praotec Sláv spočinuv na kameni nevymyslel jejich jazyk. Měl-li hypotetický praotec na hlavě klobuk, pak sice nevíme, jak tato pokrývka hlavy vypadala, můžeme však rekonstruovat její předchozí neslovanský název.

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné