Očkování proti nikotinu

Jsem rád, že ve Vesmíru opět vyšel článek o kouření a jeho léčbě. V roce 1994 jsem do časopisu Československá psychologie odeslal článek „Proč kouříme (O teoriích kouření)“. Redakce na něm provedla mnou neautorizované změny – podtitul změnila na „K psychologii kouření“ a vynechala úvod, který se zabýval v podstatě nejdůležitějším sdělením, totiž nebezpečností a smrtelností kouření. Domnívám se, že škodlivost kouření vylíčená autorkou (5 milionů úmrtí za rok) nebo Vesmírem (100 milonů obětí kouření v minulém století) nestačí. Skutečný počet mrtvých si totiž nikdo nedovede ani představit. Cituji zde proto zmíněný úvod, který jsem r. 1994 napsal a dosud nebyl publikován:

Kouření je příčinou mnoha onemocnění. Nejznámější jsou rakovina plic a infarkt myokardu, ale i rakovina hrtanu, úst, jícnu, močového měchýře a ledvin. Kouření je příčinou zvýšené úmrtnosti u oběhových nemocí (např. arteriosklerotického aneuryzmatu aorty či cerebrovaskulárních onemocnění). Podíl kouření na vzniku chronické obstrukční bronchopulmonální nemoci odhaduje Světová zdravotnická organizace na 75 % (v USA až 90 %). Kouření postihuje imunitní systém člověka a podle zjištění Bristolské univerzity dokonce i generaci vnoučat kuřáka. Tabákový kouř tedy ovlivňuje budoucí generace mnohem dříve, než jsme se dosud domnívali. Perinatální úmrtnost, peptický vřed i alergie jsou důsledkem kouření. Statistiky Světové zdravotnické organizace hovoří jasnou řečí – 30 % všech úmrtí nastává v důsledku kouření. Tím je kouření jako kauzální faktor na prvním místě ze všech příčin nemocí a úmrtí. Daleko v poli „poražených“ jsou úrazy všeho druhu, virová a bakteriální onemocnění, všechny ostatní toxikomanie dohromady. Přehledy o zdravotních následcích kouření nalezne čtenář v publikacích M. Nováka a kol. (O kouření, Avicenum, Praha 1980) či J. Kozáka (Kouření nebo zdraví, ÚNZ, Praha 1988), a zejména v zahraniční literatuře. Kauzální souvislost mezi zvýšenou úmrtností i nemocností mezi zvýšenou úmrtností i nemocností a kouřením prokazuje okolo 50 000 prací. Z vlastních pitevních zkušeností mohu říci, že při pitvě připomínají plíce kuřáka houbu s dehtem namočenou do prachu. Třetina až polovina hmotných částic tabákového kouře se totiž usazuje v alveolách. Plíce nemají žádný mechanizmus, jímž by se mohly usazeného dehtu zbavit. Kuřák umírá asi tak s 3 kg dehtu v plicích. Vliv zveřejňovaných statistik je omezený – jak v čase, tak záběrem co do počtu osob. Převedou-li se statisky do obrazů, je jejich účinek o něco vyšší. Pokusme se o to na tomto místě: Odhaduje se např., že na 100 milionů obyvatel v industriálních např., že na 100 milionů obyvatel v industriálních státech umírá denně na následky kouření 2000–3000 lidí. To je takové množství, jako kdyby každý den uhořelo 5 Jumbo-Jetů. V Evropě by tedy šlo o nějakých 25 letadel denně. Za takových okolností by do letadla po dvou dnech už nikdo nevstoupil. Přesto ze 100 lidí jich 30–50 bezmyšlenkovitě kouří denodenně. Zahyne-li v Evropě v jednom autobuse 60 lidí, dozví se to celý svět. Zahyne-li 60 automobilistů ve svých autech, dovědí se to pouze rodinní příslušníci. Zahyne-li denně 2000–3000 kuřáků, také se to dovědí pouze rodinní příslušníci. Následující text jsem tenkrát vypustil při autocenzuře: Měli by se to ale dovědět. Rakouská tabáková společnost Austria Tabak „přispěla“ po zaplacení daní do státního rozpočtu částkou 808 milionů šilinků za rok 1993. Pro ministry financí jistě částka nikoli přehlédnutelná. Argumenty o škodách na zdraví a předčasné úmrtnosti každého z nich jenom utvrdí v postoji, že na prodej tabáku nemůže rezignovat. Předčasná úmrtnost totiž pro minstra financí znamená úsporu na důchodech. Tyto úspory plus tabáková daň zřejmě převyšují částku, kterou je nutno vynaložit na uzdravení pacientů. Nehledě na to, že snížením výdajů na zdravotnictví lze zvýšit počet úmrtí v důsledku kouření a tím jaksi opět vylepšit platební bilanci. Tento ekonomický, lépe řečeno cynický, postoj k lidem lze shrnout do věty: „Existuj určitou dobu, a pak rychle zemři!“ Snížení tabákové toxikomanie je tedy také problém politicko-ekonomický a zahrnuje otázku jak tento všeobecný cynizmus neboli „ekonomické“ myšlení změnit.