Konec East side story

Karl Popper defi noval vědeckou teorii jako takovou, kterou je možné vyvrátit. Proto otázky o existenci Boha nebo původu života nejsou vědecké, ale metafyzické. Donedávna byla kvůli nedostatku nálezů fosilií nevyvratitelná i takzvaná East side story. Tuto hypotézu vytvořil v roce 1981 francouzský paleoantropolog Yves Coppens,1 který byl spoluobjevitelem světově proslulé Lucy. Tato samice hominida zvaného australopiték žila v etiopském Hadaru před více než 3 miliony let a její objevitelé ji nazvali podle písně Beatles Lucy in the sky with diamonds, kterou v době nálezu právě poslouchali. Odlitky kostry, která se zachovala téměř ze tří čtvrtin, je možné vidět v různých muzeích, ale originál je uložen v trezoru antropologického oddělení Národního muzea v hlavním městě Etiopie Addis Abebě.

Y. Coppens vycházel z toho, že kolébkou lidí je Afrika a že všechny nálezy nejstarších předků člověka – hominidů – pocházely z oblasti na východ od Východoafrického příkopu (viz obrázek). Tento geologický zlom z údobí před 8 miliony let se táhne od jihu na sever napříč východní částí černého kontinentu. Coppens dospěl k názoru, že zlom změnil podnebí Afriky a rozdělil velké africké lidoopy na vegetariány, kteří zůstali na západě v oblasti pralesů s hojností ovoce (z těch vznikli dnešní šimpanzi a gorily), a na lidoopy, kteří se ocitli na východě (proto East side story – povídka o východní oblasti a také parafráze na slavný americký fi lm West side story). Tam změnil geologický zlom vlhké podnebí pralesů na suchou savanu. Lidoopům zmizely lesy s obvyklou rostlinnou potravou a stali se z nich masožravci. Mršiny, červy, hmyz a později lovnou zvěř museli hledat ve vzdálenosti mnoha kilometrů, a tak se z nich vyvinuli dvounozí hominidi a později lidé.

V únoru roku 2003 otiskl časopis La Recherche nový článek Y. Coppense East side story už neexistuje. Tomuto prohlášení o pohřbení hypotézy, která vysvětlila vznik lidí z masožravých lidoopů, předcházely dva nálezy předků lidí na západ od afrického zlomu – oba z Čadu, který leží v místě pravěkých pralesů na jih od Libye a dva a půl tisíce kilometrů na západ od dosavadních východoafrických nalezišť.

První objev učinil Michel Brunet roku 1995 v Koro Toro. Šlo o čelist australopitéka starého 3–3,5 milionu let a podobného Lucy. Dostal jméno Australopithecus bahreighazali. Žil ve vlhkých lesích, neznal oheň a byl prvním hominidem nalezeným na západ od velkého zlomu.

Předloni v červenci ohlásil francouzský paleontolog Michel Brunet se svými třiceti sedmi kolegy (Nature 418; 133, 145 a 152; 2002) senzační objev lebky hominida, který žil před 7 miliony let v oblasti Toros-Menalla v Džurabské poušti. Tato nejstarší fosilie hominida byla nazvána vědeckým jménem Sahelanthropus tchadensis (viz obrázek). Neformálně mu objevitelé začali říkat Tumaj, což v jazyce goran, jímž místní obyvatelé mluví, znamená „naděje na život“. Hominid byl malého vzrůstu a jeho mozkovna s pouhými 350 cm³ byla stejně velká jako u dnešních šimpanzů.

Srovnáme-li nálezy předků člověka podle stáří v milionech let (viz též Vesmír 76, 563, 1997/10), dostaneme následující výčet: Tumaj (7) – Orrorin (6) – Ardipithecus (5) – australopitékové (4–3) – Homo habilis (2) – Homo ergaster (1,5) – Homo erectus (1) – neandertálci a moderní člověk (0,2). Lidé začínají rodem Homo, který osídlil celou zeměkouli, ale my sami patříme k poslednímu druhu Homo sapiens, což lze s trochou nadsázky přeložit jako člověk rozumný.

Přestože zuby a týlní otvor Tumaje svědčí pro to, že to byl hominid, Brunetovu analýzu zpochybnil hned v říjnu Milford H. Wolpoff z Michiganské univerzity (Nature 419, 581, 2002), který Tumaje (podle lebky) označil za fosilního lidoopa. Nevíme, zda Tumaj chodil po dvou či po čtyřech. Chůze po dvou by svědčila pro lidskou linii. Podobně jako M. Wolpoff považuje Tumaje za lidoopa i Brigita Senutová, objevitelka dosud nejstaršího hominida (Orrorin tugenensis). Rozdíly našich nejstarších prapředků od prapředků šimpanze jsou tedy i pro odborníky velmi nezřetelné. Sám Yves Coppens se však přiklonil k názoru, že čadská lebka patří našemu předku a nikoliv lidoopovi, a svou původní hypotézu zamítl.

East side story má tedy závěr poněkud melancholický, ale přírodní vědy už jsou takové. Jejich rozvoj je tak překotný, že každý vědec zažije během své životní kariéry zrody a pády mnoha teorií. Zároveň to připomíná moudrý výrok slavného norského dramatika Henrika Ibsena: Normální pravdy žijí zpravidla sedmnáct, osmnáct, maximálně dvacet let. Jen zřídka déle.