Rakovina

K zvířatům máme pořád ještě (jazykově) blízko. Občas něco vymňoukneme, rozkohoutíme se, zepsujeme kolegu, zkoníme práci, protivně hemzáme, načež se obrníme hroší kůží a všechno vyslepičíme sousedům. Častá bývala představa zvířete hlodajícího uvnitř lidského těla, která sice upadla v zapomnění, ale rčení, jež na jejím základě vznikla, dosud žijí: někdo má v hlavě brouky (divné myšlenky), mouchy (je protivný), popř. sršně (vzteká se), jiný má v nosu vosu (je vrtošivý), v krku červa (pálí ho žáha) atd. Tomu všemu se můžeme usmívat, pokud postižený nemá v útrobách raka.

Rakovina je druhou nejrozšířenější a nejškodlivější nemocí. Její název, nověji odvozený od substantiva rak, byl ve starší češtině s názvem živočicha totožný. Už tenkrát byla „nemoc maso sžírající a rozjídající“ dále členěna na několik typů: rak vláknatý, morkový, pokožkový nebo poblaničný, rosolový, svazečnatý… Už tenkrát motivovala různé paralely: …a řeč bludařů jako rak rozjídá se. A jak byla v minulosti popisována? Například: Rak slove otok neb nežit tvrdý, a počináť se podobně s tvrdostí a horkostí a jeho kořenové suť žíly okolo něho plny krve černé, a zarozující se obecně na ceckách neb na místech žlázovitých pod paží v tříslech. (Ranná lékařství arabského učence Rhazese a bolognského chirurga Salicettiho, překlad z 1. pol. 15. stol.)

Metaforické přenesení vycházející z představy, že rak v těle užírá postiženou část, však není domácího původu. Najdeme je v mnoha jazycích (viz něm. Krebs či lat. cancer), ale nejspíš proběhlo již v řečtině (karkínos – rak; odtud karkínóma – karcinom). S obrazem raka srovnávali nádor na ženském prsu či děloze starořečtí lékaři, podle jedněch byl původcem termínu Hippokratés (5.–4. stol. př. Kr.), podle jiných až Galénos z Pergamu (asi 129–199 př. Kr.).

Obávaná choroba se projevuje zhoubnými nádory, které nekontrolovaně přerůstají hranice napadené tkáně. České, resp. slovanské slovo nádor souvisí se slovesy nadrati či nadříti, přičemž praslovanské drati či derti se odvíjí od slovanských i předslovanských slov označujících dření z kůže. Nádor, odborně tumor (z lat. tumere – nadouvat se, puchnout) nabývá na objemu, tyje („tloustne“). Může být buď ohraničený, a tudíž nezhoubný, benigní (z lat. benignus – dobrotivý, vlídný, od bene – dobře), nebo zhoubný, maligní (z lat. malignus – zlý, špatný od male – špatně). Nádorem pojivové tkáně je sarkom (ř. sarkoma – nádor na tkáni, od sarx – maso). Příbuzná jsou např. slova sarkazmus (z ř. sarkadzo – trhám maso), tj. kousavý posměch, nebo sarkofág (z ř. sarkofagos – žeroucí maso), tj. posmrtná schrána pro rychlý rozklad těla. Sarkomy se dále dělí podle tkáně původu na fibrosarkom (lat. fibra – vlákno), myosarkom (ř. mys–myos – sval), liposarkom (ř. lipos – tuk), hemangiosarkom (ř. haima – krev), osteosarkom (ř. osteon – kost) ad. Dalším klíčovým slovem této choroby je blastom (ř. blastos – výhonek, výrůstek), jedním z nejzhoubnějších nádorů kůže je melanoblastom, tj. „černý výrůstek“. Pro zhoubné nádory jsou charakteristické metastázy, jimiž se prvotní ložisko nemoci „stěhuje“ do jiného orgánu. Toto slovo k nám přišlo přes evropské jazyky (něm. Metastase) z řečtiny (metastasis – přestěhování).

Mechanizmy vzniku rakoviny se zabývá onkologie (ř. onkos – hromada, objem). Objeveny již byly onkogeny, tj. geny podílející se na vzniku zhoubného bujení. U mnohých nádorů byly popsány předrakovinné stavy – prekancerózy, z nichž zmiňme např. leukoplakii sliznic (ř. leukos – bílý, plax–plakos – plocha), kterou lze popsat jako mapovitě členěné skvrny na sliznici.

S „rakem“ nejsou žerty. A když se zle rogidá vřed, bude nerovný a štětkami obrostlý, rak slove (Antonín Jungmann, přehled jmen neduhů, Krok 1836).