Zrození z kalusu

Co vlastně znamená slovo kalus? Lat. callus je ztvrdlá kůže, mozol. Pro botanika nebo lesního inženýra je to hojivé parenchymatické pletivo, „mozol“, který si dřevina vytváří na poraněných místech nebo na srůstu podnože a roubu, lidově zával. Pro lékaře je to novotvořená vazivová či kostní tkáň spojující úlomky zlomené kosti, takzvaný svalek. Callus definitivus je spojení úlomků, které již získalo charakter kostní tkáně, Callus luxurians je nápadný mohutný val, jenž narostl kolem silně vychýlené zlomeniny, která nebyla zavčas odborně srovnána a fixována. Pro molekulárního biologa či genetika, zvyklého provádět experimenty v laboratoři, je to však útvar tvořený nediferencovanými rostlinnými buňkami. Pěstuje se na živné půdě, kde z něj za určitých okolností vzniká embryo nebo pupen, který se vyvine v celou rostlinu. Využívá se mimo jiné k přípravě transgenních rostlin (viz Vesmír 83, 630, 2004/5). A proč se mu říká kalus? Nejspíš proto, že na Petriho misce vytváří „mozol“ či bochánek, významovým pojítkem ale může být i nediferencovanost buněk nebo určitá beztvarost.

Jak máme slovo kalus skloňovat? Vyjděme z toho, co nám nabízí teorie. První možností je vypustit při skloňování koncovku -us, jako to děláme s mnoha neživotnými maskuliny latinského původu (viz cyklus bez cyklu či úzus bez úzu). Druhou možností je koncovku ve slově ponechat (humus bez humusu, fikus bez fikusu). Zbývá třetí možnost – vynechat koncovku už v prvním pádě (tak jsme získali například bacil místo bacillus či sex místo sexus). Všemi třemi způsoby můžeme skloňovat slovo virus (virus bez viru, virus bez virusu i vir bez viru). Zkusme obdobně napsat na papír kalus bez kalu, kalus bez kalusu, kal bez kalu – a teď to přečtěme nahlas! Také si myslíte, že nás čistě teoretický přístup zavedl do slepé uličky? Vyhovuje nám jen druhá možnost, první i třetí zavrhneme, protože pozice jsou už dávno obsazeny mnohem průbojnějším homonymem.

Slovo kal (nečistota, usazenina, bahno) je tak staré, že si ani nejsme jisti jeho původem, ale s kalusem etymologicky nesouvisí (i když odumřelý kalus bývá kalný až až). Hledají se souvislosti se staroindickým kala (tmavomodrý nebo černý), s řeckým pelos (hlína, bláto) nebo s latinským squalus (pokrytý blátem, špinavý), ale žádná z teorií není dokonalá. Spíš než původ kalu můžeme vystopovat jeho odvozeniny, některé objevíme hned – kaliště, kálet, kaluž, výkal, zákal, jiné až za chvíli. Například kalina obecná (Viburnum opolus) rostla kdysi hojně mezi močály, kalous ušatý (Asio otus) býval považován za ptáka nečistého a zlověstného (jeho hlas „věštíval smrt“). Znečištěný kalem = kalný, kdežto kalý (řádný) je protiklad k nekalý (ze staročeského nekajilý – nekajícný). A teď si dovolím chvilku jen tak „kalit vodu“, resp. jazykově zatřepat třeba buněčnou suspenzí v kapalném médiu: kalý zákal v kultivační baňce mi prozradí, že suspenze roste, nekalý kal mě varuje před bakteriální či kvasinkovou kontaminací.

Přestože jsem gramaticky bezúhonné skloňování odvrhla jen kvůli homonymii, nemám v úmyslu proti ní bojovat – a ani by to nešlo. Kalus může být také nářeční (lašská) obměna kalouse nebo třeba příjmení (které nesouvisí s callus, nýbrž se jménem Gallus, tj. obyvatel Galie, česky Havel). A nejspíš existují další kalusy či kalusové, na něž jsem zapomněla.

Co máte na poli, v zahradě na roli, ječmen, suržice, žito, pšenice – dary, za něž se panu hospodáři a paní hospodyňce vzdává dík v závěru valašské lidové vánoční hry. Neurodilo se pokaždé. A zatímco si tu povídáme, možná se někde z kalusu rodí další rostlinka, která má větší šanci přežít. „Suržice“ to nebude (nejde o druh, nýbrž o směs žita s pšenicí, sourež), ale nějaké otrlé obilí by to být mohlo. Zda bude otužilá rostlinka navíc „hodná“, to už zřejmě záleží na jejích tvůrcích.

Za námět i odbornou konzultaci děkuji paní Dr. et RNDr. Fatimě Cvrčkové.