Souhrnně a solidně o současné religiozitě

I když u významných náboženských směrů, a tím i v celkovém souhrnu, pokračuje pokles počtu lidí, kteří se hlásí k nějakému vyznání, je už dnes jasné, že náboženství není odepsané. Spíše se individualizuje a mění svou podobu. Menší a relativně nové konfese se udržují nebo mírně rostou. Alternativní, dosud neusazené proudy dokonce rostou rychlým tempem. Lidé, kteří se spoléhají na útržky informací, pokládají současnou náboženskou scénu za panoptikum, či se nových hnutí bojí, nebo v nich zase vidí všelék na civilizační potíže. To je situace, kdy všichni potřebujeme uspořádané a spolehlivé informace.

Zatím se nepodařilo odstranit pochybnost kriticky myslících lidí, je-li vůbec možné spolehnout se na informace z této oblasti. Tradiční i nové směry se popisují, analyzují a hodnotí v hojné literatuře na toto téma. Z některých textů je zřejmé, že se v nich ten či onen náboženský směr sám představuje a hodnotící deskripce ostatních tvoří spíše jakési pozadí této sebeprezentace. Jiný okruh knih a článků je primárně polemický. Náboženství nebo některé jeho projevy, zrovna třeba současná religiozita, je nepřítelem, jehož je nutno potřít. Nemusíme zde podrobně zkoumat motivy, stačí říci, že mohou být obecně protináboženské nebo nábožensko-konkurenční. I to je v pořádku, pokud se autor k záměru otevřeně přiznává.

Zvláštní okruh tvoří spisy, které se tváří jako suchý, věcný popis, ale při bližším prozkoumání zjistíme, že výběr popisovaných skutečností je subjektivní, ba účelový. Je-li autorským záměrem čtenáře odradit, vybírá se vše nebo většina údajů z toho, co vyvolá nesouhlas, a naopak. Některé takové texty – tištěné nebo dostupné na webu – se prohlašují za religionistické. Není pak divu, že religionistika je podezírána jednou z toho, že je kryptoteologií, a pak zase z toho, že je vlastně a priori ateistickým přístupem k náboženství. Poukazuje se na historii jednotlivých zdejších pracovišť nebo na osobní zázemí jednotlivých religionistů.

Religionistika jako humanitní obor sotva může nárokovat vědeckou objektivitu ve smyslu exaktních matematických, fyzikálních a vůbec přírodovědných disciplín. Náboženství jako fenomén lidského života je sice objektem v noetickém smyslu, ve smyslu ontologickém je však nábožensky orientovaný člověk (na rozdíl od přírodních entit) subjektem. Otázka přiměřené metodologie humanitních oborů je dlouhodobě otevřená a zde jistě nejde o to diskusi uzavřít. Rozhodně je však možná objektivita ve smyslu nepředpojatosti. Religionista je v prostoru mezi vlastní subjektivitou, jíž se nějak osobně náboženské téma dotýká, a vědeckou objektivitou tehdy, není-li ve službách náboženských institucí ani ve službách jakékoli ideologie, snaží-li se pracovat na očištění svých přístupů i od plně nereflektovaných sympatií a antipatií.

Současnou religiozitu se snaží analyzovat zejména ze sociologických hledisek a se snahou o religionistickou serióznost brněnský religionista Dušan Lužný ve své publikaci Nová náboženská hnutí. ²⁾ Spíše popisně k nim přistupuje David V. Barret v knize vydané u nás pod titulem Sekty, kulty, alternativní náboženství, ³⁾ kniha však vystihuje ve svém šest let starém českém vydání spíše západoevropskou a americkou situaci. Český, v Bratislavě působící vydavatel F. R. Hrabal s přispěním českých odborníků a z různě hodnotných pramenů kompiloval a abecedně uspořádal informace o více než 3000 náboženských a podobných uskupeních z celého světa v díle Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společenství. ⁴⁾

Do této situace vstupuje PhDr. Zdeněk Vojtíšek, původně bohemista, později specializovaný na nové náboženské směry, který působil či působí na různých fakultách Karlovy univerzity, na Pedagogické fakultě v Hradci Králové a na Evangelikálním teologickém semináři v Praze. Je mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a šéfredaktorem popularizačního odborného časopisu Dingir, zaměřeného na současnou náboženskou scénu. ⁵⁾ Autor navazuje na dosavadní informace dostupné v našem prostředí novým zpracováním tématu. Na toto zásadní dílo se autor připravoval menšími publikacemi, zejména studie Netradiční náboženství u nás. ⁶⁾ Pravděpodobně nečerpal jen ze stovek publikací uvedených v soupisu literatury na s. 403–422, nýbrž také zpracoval bohatý materiál shromažďovaný po deset let v prostředí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. ⁷⁾

Ač se nová kniha nazývá Encyklopedie náboženských směrů v České republice, není podle očekávání řazena abecedně, nýbrž systematicky. Autor třídí skupiny a směry pro přehlednost do okruhů, přičemž v některých případech se konstrukce celého okruhu nebo zařazení jednotlivé skupiny do něj jeví jako diskutabilní. Podtitul knihy Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství reaguje na dosavadní literaturu.

Autor se zabývá historií náboženských směrů ve světě a u nás spíše ilustrativně a okrajově. Důležitá je pro něj jejich současnost. Tu je však velmi nesnadné pojednat s patřičným odstupem. Vojtíšek si dal úlohu náboženské směry především popsat. Kdybychom v druhém plánu hledali motivaci či praktické uplatnění, můžeme říci, že se ujal úkolu zachovat rovnováhu mezi ochranou religiózních minorit před politickými, žurnalistickými, právnickými, policejními a všemožnými byrokratickými útoky na jedné straně a péčí o lidi zasažené destruktivním vlivem náboženství na straně druhé. Autoři píšící na toto téma s tím mívají nesnáze a odráží se to i v kvalitě popisu samotného. Vojtíšek se v uplynulém desetiletí propracovával k zdravé rovnováze. V recenzované knize se mu to v mnoha případech daří. Jednotlivým směrům se snaží věnovat nejprve věcný popis, často s ukázkami z jejich textů, a na to navazuje kapitolka nazvaná vždy Diskuse. V ní se uvádějí různé názory, včetně kritických a odmítavých.

Při obrovském množství faktů obsažených v knize se nemůžeme divit, že se do textu vloudily nepřesnosti. Současným sídlem lefébvristického ⁸⁾ centra je Econe, nikoli již Rickenbach (s. 53). Slezská evangelická církev sotva má v současnosti kolem 35 000 členů (s. 70), když před třemi lety při posledním sčítání lidu se k ní hlásilo 14 038 obyvatel. ⁹⁾ Mazdaizmus dnes nežije jen v Indii (s. 77), nýbrž i ve své vlasti, v Íránu. ¹⁰⁾ Odhaduje se, že jde o několik desítek tisíců vyznavačů v převážně muslimské zemi. Vojtíšek mluví o Swedenborgově neortodoxním výkladu Boží trojice (s. 219); ten však říká, že křesťanská Trojice, Otec, Syn a Duch svatý jsou aspekty Boha právě tak jako duše, tělo a aktivity jsou aspekty každého z nás. Zdá se vhodnější říci, že je tu trojiční učení odmítnuto. Ježíš Kristus je ctěn jako Pán a Bůh. ¹¹⁾

Různé údaje se během přípravy knihy změnily. V čele Evangelické církve augsburského vyznání v České republice není Andrej Hliboký (s. 71), nýbrž (od 1. ledna 2003) Dušan Tillinger. ¹²⁾ Neaktuální jsou též informace o rabínech v Česku na s. 138–139. ¹³⁾

Čtenáře často překvapí autorovo třídění jevů, jimž se věnuje. Mimořádně přetížena se jeví kategorie Západní ezoterizmus. Hnutí Nového věku nebo Teozofie k němu patří menší částí své agendy, ufologie snad vůbec. Co vede Z. Vojtíška k zařazení rosikruciánů, svobodných zednářů a mystiků k Filantropickým společnostem? Nakolik je Carl Gustav Jung s teozofií myšlenkově spřízněn a nakolik se k ní může řadit, jak by se zdálo podle s. 242? U scientologie (s. 258–261) a Silvovy metody (s. 261–263) můžeme hledat vzdálené souvislosti se západním ezoterizmem, ale běžně se řadí k hnutím lidského potenciálu, k nimž je Encyklopedie překvapivě neřadí.

Obsáhlá Vojtíškova kniha je přes diskutabilní klasifikaci jevů, navzdory občasnému autorovu jednostrannému hodnocení a bez ohledu na několik neaktuálních či nepřesných informací solidním, užitečným zdrojem informací. Poslouží jako učebnice a praktická příručka. Může přispět k vyrovnanému a klidnému hodnocení současné religiozity veřejností. Budeme-li si její informace doplňovat a podle potřeby ověřovat, máme v rukou silný nástroj. Zmíněná Společnost pro studium sekt se díky této publikaci může posunout ještě o několik dalších dlouhých kroků od pokušení být polemicky vyhrocenou, ideologicky zabarvenou antisektářskou organizací k poloze akademického, byť ne ryze teoretického pracoviště pro studium současné religiozity a mezináboženských vztahů. Rýsuje se taková možnost ve spolupráci s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.