Vědci a veřejnost

Se zájmem jsem si přečetl článek socioložky Terezy Stöckelové „Polní pokusy s geneticky modifikovanými plodinami jako místa střetů výzkumu a veřejnosti“. Jak autorka článku sama říká, chtěla tímto článkem především provokovat. Mne vyprovokovala k tomu, abych okrajově, jako poučený laik, diskutoval nejen o problémech polních pokusů a zemědělské rostlinné výroby vůbec, ale také o pozici našeho živočišného druhu na planetě Zemi.

Aby doložila „nedostatečnou komunikaci orgánů s rozhodovacími pravomocemi s veřejností“, vybrala si Tereza Stöckelová jako příklad zakládání polních pokusů s geneticky modifikovanými rostlinami. Stejně tak ale mohla posloužit příkladem používání masokostních mouček pro krmení jatečného skotu, krevních konzerv při transfuzích nebo antibiotik proti nejrůznějším infekcím. Ani v jednom z těchto případů nelze podezřívat orgány s rozhodovacími pravomocemi a jejich odborné poradce ze zlých úmyslů poškodit veřejnost (a tím i sebe) neposkytnutím informací o závažných zdravotních rizikách – ta se ve všech uvedených případech objevila až později. Jestliže se zpočátku o rizikách vůbec neuvažovalo, bylo to dáno úrovní poznání odborníků v té době a lze si jen obtížně představit, že by rizika, dnes již obecně známá, odhalila včas laická veřejnost. V tom je však situace geneticky modifikovaných organizmů poněkud odlišná. Veřejnost neví přesně (a mnohdy to nevědí ani lidé z oboru), jaká rizika mohou širokým používáním geneticky modifikovaných rostlin vzniknout, ale bouřlivě na ně upozorňuje a snaží se tomuto využití vědeckého poznání zabránit, byť už po hodině dvanácté. S veřejností – a do té patří i vědečtí pracovníci – lze plně souhlasit v tom, že rizika určitě existují, protože nic není pouze černé nebo bílé. Vždy by si měl každý z nás uvědomit, jak je daná věc potřebná pro udržení existence našeho druhu a jaký prospěch lidem přináší. Snad každý z nás jednou v životě dostal od lékaře antibiotika a byl rád, že byly jeho zdravotní problémy rychle zažehnány a nemusel umřít na některou z chorob, na něž se před objevem penicilinu často umíralo. Postupem času se však nutně musel vynořit problém související s tím, že i bakterie chtějí žít a poměrně rychle a účinně vytvářejí bariéry, které je před jedovatým účinkem antibiotik chrání (viz Vesmír 78, 27, 1999/1, 78, 30, 1999/1, 78, 289, 1999/5). Odborná obec ví, že se v současnosti pohybujeme na hraně – proti obranným praktikám původců chorob už nebudeme mít co postavit a začneme houfně vymírat. Alternativou by bylo velice omezené používání antibiotik, které by u choroboplodných organizmů nevedlo k tak intenzivnímu hledání a nacházení obranných taktik. Byla by veřejnost ochotna na takovou alternativu přistoupit, kdyby to zároveň znamenalo okamžité ohrožení života každého z nás? Antibiotika se tedy používají dál, přestože v konečném důsledku mohou způsobit ohrožení zdraví nás všech.

T. Stöckelová používá v článku pojmy „oni“ (arogantní a chybně rozhodující vědecká obec) a „my“ (určitým způsobem informovaná laická veřejnost, která se těmto nezodpovědným rozhodnutím brání). Tak to mohou někteří jedinci pociťovat a současné znalosti i ekonomické možnosti jim bohužel dávají do rukou zbraně, jimiž mohou dát svůj nesouhlas razantně najevo. Nejde jenom o ničení pole, které někomu patří a majitel ho chce využívat podle svého uvážení. Někteří jednotlivci, kteří pociťují, že jsou omezováni ve svých možnostech prosadit svůj pohled na věc a být vůbec slyšeni, se rozhodnou například nakoupit hnojivo a naložit ho na nákladní vůz, vyhodit do vzduchu velkou veřejnou budovu, nebo se začnou shánět po kyanidu. Společnost většinou s takovým způsobem prosazování požadavků nesouhlasí, ale musí se s jeho existencí vyrovnat. Ničení soukromého majetku v podobě pokusných polí s geneticky modifikovanými rostlinami skončilo také trestem pro organizátora a účastníka akce. Dostalo se mu ale očekávané publicity, byl tedy slyšen.

Odpůrci polních pokusů s geneticky modifikovanými rostlinami upozorňují mimo jiné na to, že snížení biodiverzity na polích ohrožuje životní prostředí člověka. Je však třeba si uvědomit, že se tak děje na jakémkoliv poli a že rostlinná produkce je vždy velkým nepřirozeným zásahem do životního prostředí i do života rostliny. Výskyt jakýchkoliv rostlin v rozsáhlé monokultuře je naprosto nepřirozený a není vlastní žádné rostlině, neboť jí to přírodní podmínky neumožňují. Udržení života rostlin na každém poli vyžaduje četné razantní zásahy člověka, především proti plevelným druhům, ale i proti plísním, bakteriím a virům. Kdyby se tak nedělo, neměli bychom co jíst. V tomto směru není rozhodující, jestli na poli roste rostlina geneticky modifikovaná nebo vyšlechtěná klasickým způsobem. Intenzivní činnost „proti biodiverzitě“ existuje už od dob, kdy v důsledku „přemnožení“ člověka na Zemi přestala pro zachování druhu stačit potrava opatřovaná sběrem nebo lovem. Lov je ostatně také velmi účinnou metodou snižování biodiverzity. Protože „přemnožení“ našeho živočišného druhu na Zemi existuje i nadále, potřebné potravinové zdroje (a proti ostatním živočichům a rostlinám i nadbytečné zdroje energií) musíme získávat na úkor jiných druhů. I když populace v České republice klesá a nemusíme se obávat hladomoru, celosvětově problém nedostatku potravin přetrvává a s nárůstem populace se stále zvětšuje. Kdyby byly vybrány správné druhy geneticky modifikovaných rostlin, vhodné pro oblasti postižené nedostatkem potravin, vzrostly by šance těchto lidí na přežití. Jestliže však jsou podmínky pro využití nové biologické technologie mnohem příhodnější v technologicky vyspělých státech, je logické, že se první pokusy provádějí s rostlinami rozšířenými v těchto končinách. Není vždy nutné podrobit každou takto upravenou rostlinu polním pokusům. Například rostliny produkující mnohem účinněji biologicky aktivní látky, jejichž produkce původními organizmy je velmi drahá a někdy (v případě virů) i nebezpečná, a přitom jsou (např. v lékařství nebo průmyslu) potřeba v malých množstvích, by se mohly pěstovat ve sklenících či jiných kultivačních zařízeních. Některé rostliny jsou ale potřeba ve větším množství, a protože se mohou na poli chovat jinak než ve skleníkových podmínkách, nezbývá než ověřit stabilitu očekávaných vlastností geneticky modifikovaných rostlin v polních pokusech. Uplatňuje se také ekonomické hledisko, jak správně upozorňuje T. Stöckelová. Náklady na přípravu biologicky aktivních látek při použití rostlin jsou desetkrát až padesátkrát nižší než při použití bakterií a dalších mikroorganizmů.

Výzkum zaměřený na genetické úpravy již dnes vede k produkci sloučenin a dosud neznámých materiálů. Příkladem může být neobyčejně pevné a pružné pavoučí vlákno, které se připravuje z geneticky modifikovaného tabáku či brambor, nebo dokonce z mléka geneticky modifikovaných koz. Pokud kromě produkce zvládneme i zpracování této nové suroviny, bude využití pavoučího vlákna znamenat velký přínos pro medicínu, výrobu optických vláken či stavebních materiálů. Vše z toho může být využito (pro přežití lidstva na Zemi, popř. i ve vesmíru), ale také zneužito. Totéž lze však říci o kuchyňském noži. S neopominutelným rizikem, které předem nelze vyloučit, přicházejí i nové netušené možnosti, jak si na Zemi pomoci. A je pravděpodobné, že některé potřeby lidstva skutečně bez využití nových vlastností získaných genovými úpravami některých organizmů v potřebně krátké době vyřešit nepůjdou. Mám na mysli likvidaci průmyslového znečištění půdy a vody nebezpečnými látkami nebo přípravu obnovitelných zdrojů energie. I zde jde o závod s časem (tak jak je tomu v případě výroby nových účinných léčiv). Pokud však společnost, která si je většinou těchto potřeb vědoma, připadne na nějaké lepší řešení (účinnější, rychlejší, popřípadě šetrnější k životnímu prostředí), bude to jenom ku prospěchu nás všech, což nelze tak úplně říci o negativním přístupu k vědecké obci a k některým novým postupům řešení problémů ohrožujících existenci našeho živočišného druhu. Náš druh přitom teprve musí svou úspěšnost (schopnost přežití) prokázat, neboť se na této planetě vyskytuje zatím velice krátce.