Sopečnou krajinou Kapverdských ostrovů

Kapverdské ostrovy leží v Atlantském oceánu u západního pobřeží Afriky, necelých 500 km od Zeleného mysu (Kap Verde), podle nějž byly pojmenovány. Vznikly sopečnou činností, která byla vázána na oslabenou část zemské kůry pod dnem hlubokooceánské pánve. Na ostrovech převažují různé typy čedičů, zastoupeny jsou také andezity i světlejší trachyty a znělce. Nejstarší horniny pocházejí z druhohor, nejproduktivnější tu byly mladotřetihorní vulkány (mapku Kapverdských ostrovů viz Vesmír 81, 163, 2002/3). Výskyt mořských usazenin (vápenců, vápnitých pískovců aj.) a některé povrchové tvary reliéfu, např. stupňovité plošiny (abrazní terasy), svědčí o tom, že pobřežní partie byly vlivem tektonických procesů několikrát ponořeny pod hladinou. Pro většinu ostrovů jsou typické příbřežní roviny (fajas) nebo tabulové plošiny. Někdejší sopky na Kapverdských ostrovech byly nepochybně mohutné a vysoké, ovšem zachovala se z nich už jen torza (horské štíty a hřbety). Reliéf se tu totiž vyvíjel poměrně rychle. Mezi zdejšími sopečnými tělesy převládají stratovulkány, v nichž se střídají pevné horniny z utuhlé lávy s vrstvami méně kompaktních tufů – produktů sopečných výbuchů. Ty rychleji podléhají erozi, zvětrávání a svahovým procesům. Od konce srpna do října tu vydatně prší, eroze prohlubuje skalnaté rokle (ribeiry) a strhává jejich svahy. Na většině Kapverdských ostrovů lze vidět několik sopečných generací.

Fogo znamená oheň

Jedinou činnou sopkou je na Kapverdách Fogo, jedna z nejvyšších hor v Atlantiku (2829 m n. m.), ale i ona má už možná svá nejlepší léta za sebou. Krátce po objevení ostrova (r. 1460) vzbudila pozornost velkou erupcí (r. 1500). V průběhu 17. a 18. století byly její lávové produkce tak vydatné, že prý sloužily námořníkům k orientaci při plavbě východním Atlantikem. Právě tehdy byla sopka a po ní i celý ostrov nazvána Fogo (oheň), původní jméno Sao Filipe si ponechalo jen správní město na západním pobřeží. Tato sopka je typický stratovulkán, v základních rysech připomíná Vesuv (i zde se zachovala troska mohutného dávného kráteru – kaldery – nad níž ční strmý, dokonale souměrný sopečný kužel). Momentálně se Fogo chová mírumilovně, o její aktivitě svědčí už jen fumaroly, průduchy, jimiž odcházejí horké plyny a páry. Obě její erupce ve 20. století se obešly bez lidských obětí a bez větších materiálních škod. V roce 1951 stékala láva po svazích až k mořskému břehu a v osadách uprostřed kaldery zničila políčka a vinice. Erupce v dubnu 1995 se omezila pouze na jihozápadní neobydlené temeno sopky. Na svazích Foga se zachovala pestrá galerie tvarů sopečného reliéfu, k vidění jsou tu dokonalé ukázky provazových a blokovitých láv, lávových kup a kuželů (hornitos), a zejména desítky bočních kráterů z nasypaného sopečného tufu.

Stovky „čertových zdí“

Pro krajinu většiny z Kapverdských ostrovů jsou typické táhlé a členité horské hřbety, které jsou pozůstatkem dlouhodobé sopečné činnosti. Dokonce i rovinatým ostrovům, jakými jsou například Sal, Boavista nebo Maio, dominují sopečná kuželovitá návrší, převyšující okolí o několik set metrů. Horské partie nejsou tvořeny jen tvrdými, odolnými horninami z utuhlé lávy, ale na mnoha místech též „měkčími“ tufy. Ty by nepochybně už dávno podlehly erozi i jiným vnějším činitelům, kdyby je na mnoha místech nedržely pohromadě žíly (tzv. dajky) z pevných lávových hornin. Čedičovými, trachytovými i jinými žílami je doslova propleten ostrov São Nicolau. Díky nim má zdejší horská krajina poněkud neobvyklý ráz – členité skalní scenérie podél žil, které jsou někde až několik set metrů téměř přímé, jinde různě zprohýbané. Mnohde byly žíly vypreparovány z měkčího okolí a vystupují v podobě úzkých zdí. Kterému českému geologovi by se při pohledu na tyto působivé útvary nevybavila čedičová Čertova zeď v Podještědí? Hojné „čertovy zdi“ na Kapverdách jsou však mnohem vyšší, delší a v krajině téměř pusté také nepoměrně výraznější.