Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Solné pouště Bolívie

Na Marsu, nebo na Zemi?
 |  12. 11. 2004
 |  Vesmír 83, 620, 2004/11

Surrealistická, fantasmagorická, halucinogenní, nadpozemská – takovými přívlastky bývá často označována krajina solných pouští na pomezí Bolívie, Chile a Argentiny. Největší solná poušť na světě – Salar de Uyuni – a několik dalších slaných pustin (např. salares Coipasa, Chalviri, Atacama, Arizaro) se nacházejí na místě bývalých vnitrozemských jezer Lago Minchín a následně Lago Tauca, které se rozlévalo po jihozápadní Bolívii ještě před 10 000 lety. Jeho dnešními pozůstatky jsou Lago Poopó, Lago Uru Uru nedaleko hornického města Oruro (proslaveného pitoreskní fiestou La Diablada) a několik zmíněných slaných pouští.

Sci-fi krajina…

Solné pouště leží na bolívijském Altiplanu – „náhorní rovině“. Ze západu jsou sevřeny pohořím Cordillera Occidental, z východu nikoli pohořím Cordillera Oriental, jak by se dalo očekávat (to leží dále severovýchodněji), ale masivem Cordillera de las Chichas. Koncem druhohor byla oblast dnešního Altiplana širokým a hlubokým údolím mezi strmými štíty vysokých hor. Jejich postupná eroze naplnila údolí vrstvou sedimentu silnou několik kilometrů a vytvořila základ pro náhorní plošinu.

Geomorfologická pestrost oblasti salares je výjimečná. V sousedství písčitých, kamenitých a slaných pouští, které se po dešti mění v obrovská vodní zrcadla, najdeme vývěry bahenních plynů a fumaroly na lokalitě Sol de Manana (Ranní slunce), skalní útvary vypreparované větrem – Rocas de Salvator Dalí (Skály Salvatora Dalího) a Arbol de Piedra (Kamenný strom) – či termální prameny Termas de Chalviri.

Část unikátního území salares je od roku 1973 chráněna jako Reserva Nacional de Fauna Andina „Eduardo Avaroa“ (Národní přírodní rezervace andské fauny generála Eduarda Avaroy). V roce 1981 byla rezervace rozšířena na dnešní plochu 7147 km2, na níž žije necelých 700 obyvatel. Celé území se nachází v departamentu Potosí, jehož stejnojmenné hlavní město je často považováno za nejvýše položené město na světě (4070 m n. m.). Prvotním důvodem k založení rezervace byla potřeba chránit tři druhy plameňáků, nandu menšího, lamy a další vzácné organizmy.

…a sci-fi životní podmínky

Extrémní není jen zmíněná geomorfologická pestrost oblasti, ale i její klima. V bolívijských „slaniskách“ je průměrná roční teplota 2,3 °C, denní rozdíly ovšem mohou dosahovat až 50 °C. Zimní měsíce (květen až srpen) jsou suché, letní (prosinec až duben) vlhčí; ročně naprší pouhých 65 mm srážek.

Převládajícím biotopem je puna, čili horská „tundra“ ohraničená nejvyšší hranicí lesa a nejnižší oblastí s trvalou sněhovou pokrývkou. V severních oblastech Jižní Ameriky (ve Venezuele, Kolumbii, Ekvádoru) se podobný biotop jmenuje páramos, je však vlhčí a méně mrazivý než jižnější puna (v Peru, Bolívii, na severu Argentiny a v Chile), kde roční srážky nepřesahují 400 mm. V obou případech jde o velmi chudou křovinatou či bylinnou vegetaci, většinou trsovitého charakteru, jen kolem potoků či ve vlhčích roklinkách se udržují zakrslé stromy rodu Polylepis (lidově označované jako queñua) z čeledi růžovitých (Rosaceae). Přibližně dvě desítky druhů rodu se vyskytují pouze ve středních a vyšších polohách And. Protože je to jediná původní dřevina v extrémních nadmořských výškách, stala se mimořádně významným zdrojem palivového i stavebního dříví pro místní obyvatelstvo. Z původní rozlohy přirozeně monokulturních polylepisových lesů zůstává zachována jen desetina. Je útočištěm nejen pro hospodářská zvířata, ale i pro některé z nejvzácnějších jihoamerických ptáků, např. tyrančíka velehorského (Anairetes alpinus) nebo kriticky ohroženého hrnčiříka skorcovce aricomského (Cinclodes aricomae), jehož populace nepřesahuje 100–150 jedinců. Polylepis je nejvýše se vyskytující krytosemennou dřevinou na světě, navíc je porost druhů Polylepis tarapacanaP. tomentella v nadmořské výšce 5100 m na sopce Sajama 1) v západní Bolívii nejvýše položeným lesem na zemi vůbec.

Puně dominují suché stepní porosty trav rodů Calamagrostis, 2) Festuca 3)Stipa. 4) Ve výšce nad 4000 m tvoří na podmáčených místech (tzv. bofedales) a terénních depresích některé rostliny typickou polštářkovitou vegetaci, jež je adaptací na mráz a vítr. Jsou to např. druhy Distichia muscoides, 5) Oxychloe andina 5) nebo Plantago rigida, 6) v sušších oblastech pak i bizarní Azorella compacta, která na první pohled vypadá jako obrovský koberec mechu (viz Vesmír 80, 95, 2001/2), patří však do čeledi miříkovitých (Apiaceae). Tato ne zcela typická mrkev může vytvářet několikametrové koberce velice tvrdé zelené hmoty, kterou indiáni štípají sekerou a používají jako palivo.

V sušších písčitých oblastech rostou pouštní rostliny Lampaya sp., 7) křovitá Parastrephila lepidophylla 11) či kostřava Festuca ortophylla. Vegetace v okolí slaných jezer je adaptována na vysoké koncentrace solí a tvoří bohatá halofytní společenstva (např. Anthobryum sp., 8) Distichlis humilis, 9) Salicornia pulvinata 10) nebo starček Senecio pampae 11) ).

Švindlující strnadi a pracovité lysky

Nejnápadnějšími a nejpočetnějšími živočichy jsou samozřejmě ptáci. Ornitofauna je sice druhově velice chudá, ale nepochybně zajímavá. Mezi typické zástupce lze počítat tinamy rodů NothoproctaNothura, písečníky (Thinocoridae) či holoubky rodu Metriopelia.

Pro laika je nejatraktivnějším druhem kondor andský (Vultur gryphus), ovšem šance vidět tohoto plachého opeřence není příliš velká. Největším ptačím obyvatelem salares je nandu menší (Pterocnemia pennata), dříve označovaný jako nandu Darwinův. Ten vytváří dvě oddělené populace, jednu v křovinatých stepích Patagonie, druhou právě na Altiplanu. Někteří autoři ji považují za samostatný druh (P. garleppi).

Do neskutečné krajiny dobře zapadá i bizarní lyska rohatá (Fulica cornuta), která pravděpodobně vymírá. Někdy si staví hnízdo na ostrůvku z kamenů, který si sama dále od břehu navrší. Celá stavba váží až 1,5 tuny! Příbuzná lyska velká (Fulica gigantea), která dorůstá velikosti naší kachny divoké, si staví jedno z největších hnízd v ptačí říši – plovoucí vor z rostlinného materiálu o průměru až 3 m. Používá jej k hnízdění i více let po sobě.

Do extrémních nadmořských výšek vystupují i nejpopulárnější američtí ptáčkové – kolibříci. Všichni tvorové v Andách čelí nízkým teplotám, ale u kolibříků je vzhledem k miniaturní velikosti těla problém s termoregulací obzvláště významný. Proto např. výškový extremista kolibřík fráčkový (Oreotrochilus estella) v zimě sestupuje z výšky až 5000 m n. m. do „pouhých“ 2500 m. Některé druhy také upadají do strnulosti (torporu) v souvislosti s denními změnami teplot nebo po bouřích. Aby zabránili tepelným ztrátám, nevíří někteří kolibříci při sběru potravy ve vzduchu, ale sedí přímo na své „živné“ rostlině. V extrémních výškách se vyskytuje i největší ze všech kolibříků, olbřímý kolibřík velký (Patagona gigas), jenž dosahuje délky těla přes 20 cm.

Nejpočetnější jsou zde (jako skoro všude jinde) zástupci pěvců. Biogeograficky zajímavou skupinou jsou „zemní tyrani“ – tyranovci rodu Muscisaxicola. Jejich výškově členité rozšíření je důsledkem zalednění i tektonických a sopečných procesů v extrémních vysokohorských podmínkách And. Tyranovci rodu Muscisaxicola jsou v rámci čeledi tyranovitých (Tyrannidae) výjimeční tím, že žijí převážně na zemi (připomínají naše bělořity), a čistě šedým zbarvením (jednotlivé druhy se od sebe prakticky liší jen zbarvením hlavy).

Nepřehlédnutelní jsou i většinou pěkně zelenožlutě zbarvení strnadi rodu Sicalis. Právě strnad šafránka zelenavá (Sicalis olivascens) byl zjištěn i v pravděpodobně nejvýše položeném společenstvu na Zemi – u geotermálních pramenů na sopce Socompa v severním Chile ve výšce přes 6000 m n. m.

K zástupcům plazů zde však nepatří jen ptáci, ale např. také dva nově objevené druhy rodu Liolaemus 12) popsané ze severní Argentiny v roce 2003, které byly nalezeny i v rezervaci Eduarda Avaroy. Rod Liolaemus je velkou skupinou leguánovitých plazů asi se 150 druhy. Vyskytují se v řadě lesních i otevřených biotopů od nížin až do neuvěřitelných 5000 m n. m.

V puně dokonce nalezneme i endemickou žábu Telmatobius huayra, 13) která je k vysokohorským podmínkám přizpůsobena specifickou úpravou hemoglobinových molekul. Její příbuzná z jezera Titicaca T. culeus má kožní lemy zvětšující povrch těla natolik, že díky kožnímu dýchání se už ani nemusí z vody vynořovat.

Křečci pijící slanou vodu a promiskuitní morčata

Nejviditelnějšími a zároveň největšími savci jsou domestikované lamy vyskytující se všude kolem lidských sídel, především lama krotká (Lama glama) a v menší míře i alpaka (Lama pacos). Salares a okolí bylo jedno z posledních míst, kde byla v Bolívii ještě k vidění guanako (Lama guanicoe). Poměrně snadno se zde dá vidět i nejvzácnější jihoamerická vikuňa (Vicugna vicugna). Rostoucí počty tohoto nejmenšího jihoamerického velblouda v chráněných oblastech jsou zřetelným ochranářským úspěchem posledních desetiletí. Dlouho se předpokládalo, že předkem obou domestikovaných forem byla guanako, poslední molekulární analýzy však ukazují, že alpaka pochází z vikuně a byla v peruánských Andách domestikována minimálně před 6000 lety.

Po ústupu pumy z celého Altiplana jsou šelmy zastoupeny drobnějšími formami, např. psem horským (Pseudalopex culpaeus) nebo velmi vzácnou kočkou horskou (Oreailurus jacobita). Jejich hlavní potravou jsou menší hlodavci, většinou z podčeledi amerických křečků, například rod Akodon. V potravě některých křečků tohoto rodu bylo nalezeno až 80 % hmyzu, takže se dá říci, že na Altiplanu zastupují hmyzožravé savce, jako jsou drobní vačnatci nebo hmyzožravci, kteří na velké části jihoamerického kontinentu chybějí. Typickou šelmou Altiplana zasahující svým rozšířením na jih až do Patagonie je skunk velký (Conepatus chinga). Na rozdíl od předcházejících šelem je oblíbenou potravou tohoto nočního predátora hmyz a další bezobratlí. Na vyhrabávání potravy žijící v zemi je velmi dobře vybaven mohutnými dlouhými drápy a na skunka netypicky protáhlým čenichem. Zajímavostí je jeho vysoká odolnost proti chřestýšímu jedu, přestože nejnovější analýzy skunčí potravy neukazují, že by plazi obecně byli její důležitou složkou.

Jinými hlodavci, výtečně adaptovanými na extrémní klima a slané pouštní prostředí, jsou drobné dlouhoocasé a velkouché formy: křečci rodu Eligmodontia, kteří dokážou pít i velmi koncentrovanou slanou vodu, nebo rodu Phyllotis, kteří za nepříznivých podmínek upadají do strnulosti podobně jako zmiňovaní kolibříci. V místech s bohatším vegetačním pokryvem nechybějí ani morčatovci, jako je koloniálně žijící morče lasicovité (Galea musteloides). To je známé lineární hierarchií mezi samci i samicemi, kdy má každé zvíře jednoho nadřazeného a jednoho podřazeného jedince – není-li ovšem na nejvyšší, nebo naopak nejnižší příčce hierachie. Samice jsou značně promiskuitní. Více než 80 % vrhů mívá více než jednoho otce a mláďata pocházející z těchto vrhů jsou v průměru životaschopnější než ta od maminek věrných.

Dalšími zajímavými morčatovci na místech s bohatší vegetací jsou příbuzní osmáků tukotukové (rod Ctenomys) vytvářející rozsáhlé systémy podzemních chodeb. V kamenitých oblastech žije činčilák šedý (Abrocoma cinerea) i činčila ušatá (Lagidium viscacia). Omezené potravní zdroje způsobují, že se zde téměř nevyskytují potravní specialisté – všichni se snaží využívat co nejširší spektrum potravy. Dalšími adaptacemi na život ve vysokohorské poušti je výkonnější vylučovací systém savců, produkce vysoce koncentrované moči a nízká míra ztráty vody při dýchaní.

Nejadaptabilnější savec

Extrémní nadmořská výška a teplota, téměř žádné srážky a silný výpar, kamenitý povrch a vysoký obsah solí v půdě znemožňují pěstovat jakékoli plodiny. Lze jen těžko uvěřit, že v podmínkách salares mohou lidé vůbec žít. A přece jsou tu doma. Kromě Kečuánců tu žijí i indiáni Aymarové, kteří sem přišli již před třemi tisíci let ze středního Peru. Je to neuvěřitelně tvrdý národ pastevců a horníků, schopný odolávat nejen nepříznivým klimatickým vlivům, ale i nejrůznějším vlivům kulturním. Nezlomila je rozsáhlá incká expanze na přelomu 15. a 16. století, nezlomili je ani španělští kolonizátoři. Do dnešních dnů žijí poměrně tradičním způsobem života. Právě Aymarové byli hlavními iniciátory nepokojů, které přivedly Bolívii v minulém roce na pokraj občanské války.

Puna tedy byla celá století ovlivňována lidskými aktivitami. Pastva ovcí, koz a lam, kácení polylepisových lesů na podpal a šíření pastvin zde probíhá tak dlouho, že není zcela jasné, zda je puna v dnešní podobě a rozsahu původním biotopem či lidským výtvorem. To jí však, stejně jako fascinujícím salares, neubírá na zajímavosti.

Poznámky

1) Volcán Sajama je se svými 6542 m nejvyšším bolivijským vrcholem.
2) třtina,
3) kostřava,
4) kavyl,
5) sítinovité (Juncaceae),
6) jitrocelovité (Plantaginaceae),
7) čeleď Verbenaceae,
8) čeleď Frankeniaceae,
9) lipnicovité (Poaceae),
10) merlíkovité (Chenopodiaceae),
11) hvězdnicovité (Asteraceae).
12) čeleď Tropiduridae,
13) čeleď hvízdalkovití (Leptodactylidae).

Ke stažení

O autorech

Tomáš Grim

Radim Šumbera

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné