Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Hra na slepou bábu

Geneticky upravované versus šlechtitelsky upravované plodiny
 |  12. 11. 2004
 |  Vesmír 83, 646, 2004/11

Článek T. Stöckelové otvírá jeden z problémů, který v současnosti – někdy spíše skrytě, někdy zcela otevřeně – rozděluje naši (a nejen naši) vědeckou komunitu. Na jedné straně stojí renomovaní vědci, kteří používání geneticky modifikovaných rostlin propagují, na druhé straně jiní vědci, kteří před jejich použitím varují. Ostatní, laici i novináři pak bývají zmateni a oprávněně se ptají, jak to vlastně je, když se ani vědci nedokážou domluvit. Málokdo (i například z novinářů) se už obtěžuje zjistit, kdo jsou ti zastánci či oponenti, čím se zabývají, jaké jsou zkušenosti těch, na jejichž základě stavějí svou argumentaci. Tento problém bych chtěl ve svém příspěvku otevřít. Sám se počítám k odpůrcům bezhlavého a rychlého zavádění geneticky modifikovaných plodin do přírody. Vedou mne k tomu mé vlastní zkušenosti. Právě ve zkušenostech odpůrců a v nedostatku zkušeností, popřípadě opovrhování jimi u zastánců vidím jádro problému.

Mezi zastánci užití geneticky modifikovaných rostlin jsou především velmi zkušení molekulární biologové, kteří rozumějí mechanizmům na molekulární úrovni. Často jsou to lidé, kteří tyto geneticky modifikované plodiny dovedou připravit, a mají tedy přímý zájem na uvedení výsledků své práce do praxe. V žádném případě nezpochybňuji jejich znalosti, vytýkám jim však, že nejsou ochotni si přiznat neznalosti v oblastech, jež jsou odbornou doménou jiné skupiny, sdružující převážně lidi pracující s rostlinami v přírodě, ať už se zabývají křížením rostlin, jejich šířením či ekologickými vztahy. Já sám bych si, vědom si svých nevědomostí, nedovolil říkat, že v molekulární genetice, respektive v technologiích na ni navázaných, něco je či není možné. Divím se proto suverenitě kolegů, kteří v přírodě s rostlinami nepracovali, a přesto se odvažují velmi jasně říkat, že rizika neexistují, nebo tato rizika bagatelizují. Rostliny samy o sobě mají řadu odlišností, které podstatně omezují možnosti generalizace. Jednou z nich je velká variabilita reprodukčních systémů, jež jsou různě kombinovány; tato variabilita je i vnitrodruhová. Druhou takovou vlastností je daleko větší míra křížení mezi druhy, než se vůbec kdy myslelo (a bylo to dokázáno právě zavedením molekulárních metod). Třetí vlastností je vytváření množství lokálních populací, které se v řadě parametrů geneticky podmíněných liší od ostatních. Jako poslední z vlastností zmiňme schopnost šíření: jakmile se jednou rostlina dostane do přírody, začne se chovat nezávisle na našich přáních.

Abych mluvil konkrétně: Většina plodin pěstovaných u nás má v naší flóře příbuzné druhy, se kterými je schopná se křížit, nebo si již v přírodě vytvořila své vlastní (polo)trvalé populace. A právě tyto potenciálně křižitelné rostliny jiných druhů či téhož druhu jsou možným rizikem pro únik genů a jejich další nekontrolované šíření. Přehled zmíněných rostlin jsem již zveřejnil 1) a případné zájemce o něj odkazuji na tab. I obrázek. Z plodin u nás pěstovaných jsem nenalezl potenciálního příjemce pouze u kukuřice. Zastánce rozšiřování geneticky modifikovaných plodin bych chtěl poprosit, aby se pokusili sami sobě zodpovědět otázku, zda dovedou vyjmenovat dva druhy, s nimiž je schopna se křížit pšenice ve střední Evropě (a to mluvím o případu, který jsem zmiňoval na několika konferencích) a aby ze své schopnosti vyvodili, zda mají takové znalosti, které je opravňují k velmi rigidním tvrzením o nemožnosti úniku. Odpověď na tuto otázku je v rámečku na konci článku 1 .

Protože o odborných důvodech svého skepticizmu vůči zavádění plodin jsem již několikrát psal, nechci se opakovat a případné zájemce o poučení odkazuji na citovaný článek. Rád bych se zastavil ještě u jedné skupiny neméně významných argumentů, které kupodivu nepadají často. Mám na mysli ignorování zemědělské praxe. Ta nikdy nebude taková, jaká by měla být v ideálním případě. Vždy čas od času přijde situace, která v lepším případě znemožní sklizeň a ta zůstane na poli (krupobití, dlouhotrvající deště), popřípadě je z pole odnesena. (Nemusí jít o povodně, jaké byly v letech 1997 a 2002, stačí velké lokální bouřky.) Kolik sklizně semen či plodů je ztraceno jenom na cestě z pole, o tom se může přesvědčit každý, kdo uvedené rostliny zná. Okraje silnic, železnic či břehy řek jsou plné plodin pocházejících ze ztracených semen. Mimochodem, tato skutečnost velmi zpochybňuje jeden z argumentů zastánců geneticky modifikovaných plodin, kteří říkají, že možnost křížení a šíření lze omezit třeba současným zavedením pylové sterility a cizího genu, například rezistence. Ostatně v každé učebnici populační biologie rostlin je uvedeno, že geny se šíří semeny či pylem… Jak lze v takovém případě zabránit znečištění krajiny a pozemků těch, kteří geneticky modifikované plodiny pěstovat nechtějí, se nikdo vysvětlit nepokouší. A nebrat v úvahu lidský faktor, například různou odpovědnost jednotlivých uživatelů, považuji za vrchol ignorantství. Stačí se podívat, jak jsou ještě i dnes skladována hnojiva a pesticidy, jak se krajinou prohánějí jejich obaly…

Domnívám se, že celý proces zavádění geneticky modifikovaných plodin musí být posuzován technicistně, jako hodnocení rizik. Zejména jde o stanovování pravděpodobností možných úniků. A ty jsou již z principu zcela jiné, jde-li o malý pokus na parcele s upraveným okolím, nebo o velkoplošné pěstování v krajině, kde se ta která plodina potkává s různými populacemi potenciálně křižitelných druhů za velmi rozličných ekologických podmínek. To je opět jeden z faktorů, který nebývá brán v úvahu. To, co se po řadu let nedaří (např. hybridizace), pak najednou jeden rok funguje (a co si budeme předstírat, jen málokdy jsme schopni bezpečně říci, proč tomu tak je). Na hodnocení rizik by měli být zainteresováni především ti odborníci, kteří nemají na zavedení plodiny žádný zájem (to by mělo být samozřejmostí, ale je tomu tak vždy?) a kteří mají ty zkušenosti, jež je k to mu opravňují. Otevřeně však říkám, že takové hodnocení nemůže být splněno v krátkých správních řízeních. Musí být minimálně tak dlouhé, jak trvá povolování zemědělských odrůd do praxe. Právě závislost výsledků na klimatických podmínkách je jedním z důležitých faktorů, které musejí být posuzovány. Např. druhy, jež spolu obvykle nekvetou, mohou spolu kvést jednou za čas, např. při pozdním nástupu vegetace. To jsou ale již zcela technické problémy.

Mé zkušenosti s křížením rostlin, jejich variabilitou i šířením mne vedou k opatrnosti. Jsem si stále vědom svých neznalostí. A proto se snažím být opatrný. Jak jsem již zmínil, jakmile jednou gen či druh unikne do přírody, přestává se chovat podle mých přání, i když jsou sebelépe motivována.

Geneticky orientované zastánce zavádění geneticky modifikovaných plodin bych chtěl požádat, aby si sami před sebou vážně zhodnotili, zda je jejich znalosti např. toho, co všechno se děje v genomu po hybridizaci či polyploidizaci, skutečně opravňují k tomu, aby mohli zcela odpovědně říci, že se nic nemůže stát. Nevím. Mé pocity po přečtení řady článků z poslední doby, týkajících se uvedených témat, mne vedou spíše k opačnému názoru.

Poznámky

1) Krahulec F.: Pěstování GM rostlin nemusí být bez rizik, Úroda 12, 14–15, 2002/12.

S KTERÝMI DRUHY VE STŘEDNÍ EVROPĚ SE DOKÁŽE KŘÍŽIT PŠENICE

Pšenice je schopna křížit se s druhem pýru Elytrigia intermedia, který je rozšířen poměrně velmi hojně v teplejších oblastech Čech i Moravy. Tento druh se kříží velmi snadno s pýrem plazivým (Elytrigia repens). Dalším druhem, který se kříží s pšenicí, je Elytrigia obtusiflora; tento pýr pochází z jihovýchodní Evropy a v současné době se šíří v Německu podél silnic, železnic a na březích říčních kanálů (jeho rozšíření k nám je jen otázkou času). Na okraj bych chtěl upozornit na skutečnost, že zemědělská šlechtitelská literatura používá rodové jméno Thinopyron, v případě Elytrigia obtusiflora pak Thinopyron elongatum. O křížení pšenice s druhy rodu Thinopyron existuje velké množství prací, což si může ten, kdo má přístup na Web of Science, snadno ověřit. Přitom v žádném našem dostupném díle není rodové jméno Thinopyron zmíněno, běžného uživatele databází ani nenapadne, že je u nás přítomen. Bez dobré znalosti synonymiky není snadné takové případy dešifrovat.

Ke stažení

O autorovi

František Krahulec

RNDr. František Krahulec, CSc., (*1952) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. V Botanickém ústavu AV ČR se zabývá populaní ekologií. Je členem vědecké rady ústavu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné