Aktuální číslo:

2018/12

Téma měsíce:

Jednotky SI

Kámen úrazu zvaný transgresiv

 |  19. 1. 2004
 |  Vesmír 83, 8, 2004/1

„Po cestě kráčel šedivý osel, žvýkaje bodlák takto sobě děl…“ Transgresiv neboli přechodník umožňuje oslovi, aby sám sobě něco děl, aniž přestane žvýkat; poskytuje mu přechod mezi dvěma ději. Jak jednoduché a zároveň úsporné! Proč nám tedy autoři stručných příruček doporučují, abychom se přechodníkům raději vyhnuli? Smíme vůbec přechodníky používat? Univerzální návod neexistuje. Nikdo nám nebrání použít cokoliv, co náš jazyk obohatí, ovšem „když dva dělají totéž, není to totéž“. Jeden autor uplatňuje přechodníky úplně přirozeně, druhý je do textu pěchuje „proti srsti“, a přitom se zpozdile domnívá, že je ovládá. Kdybyste ho o půlnoci vzbudili, vychrlí na vás: -e, -íc, -íce, -v, -vši, -vše, načež z něj druhý den vypadne hybrid typu: sbírav odvahu jásal. Proč je to špatně? Buď dotyčný nejdřív sebral odvahu, a potom jásal: sebrav odvahu jásal (přechodník minulý). Nebo se jeho sbírání odvahy s jásáním překrývalo: sbíraje odvahu jásal (přechodník přítomný).

V čem je problém? Přechodníkem minulým (ze kmene minulého) vyjadřujeme předčasnost před dějem přísudku, a proto ho zpravidla tvoříme od dokonavého slovesa, tj. slovesa vyjadřujícího dokončení činnosti. Přechodníkem přítomným (ze kmene přítomného) vyjadřujeme souběžnost dějů, a tedy jej odvozujeme od nedokonavého slovesa, tj. slovesa vyjadřujícího činnost, která dosud probíhá. Co nás plete? Přísudkový děj se může odehrávat v minulosti (popíjejíc víno psala knihu), a přece jde o přechodník přítomný (obojí se dělo souběžně). Naopak se děj přísudku může odehrávat v přítomnosti (vypivši víno píše knihu), a přece jde o přechodník minulý – vypití vína se událo dřív než psaní.

Co vlastně je přechodník? V nejnovějších mluvnicích jej najdete už jen jako jeden ze slovesných tvarů neurčitých, vedle infinitivu, příčestí minuléhopříčestí trpného. Většinou však býval řazen k participiím, tj. k „podobám slovesa vyjadřujícím účast jednoho děje na druhém“. Jenže participium (z lat. participium od particeps – účastný) se u nás jednoho krásného dne objevilo v „polopřekladu“ příčestí (bylo to r. 1822, kdy vyšla Dobrovského mluvnice v češtině, přičiněním V. Hanky, jenž se inspiroval ruským termínem pričástije), a jakkoli bylo jen metamorfózou téhož, přechodníky už (na rozdíl od originálu) nezahrnulo. V důsledku zúženého významu „polopřekladu“ pak dnes bývá o přechodníky ochuzováno i originální participium. V brněnské „Příruční mluvnici češtiny“ z r. 1995 se dočteme, že „do konkurence s konstrukcí přechodníkovou vstupují konstrukce participiální“ (tj. přechodník a participium jsou dvě věci), naproti tomu v pražském „Akademickém slovníku cizích slov“ z r. 1995 najdeme, že „participium je přechodník nebo příčestí“. Co si o tom máme myslet? Jisto je, že se transgresiv emancipoval. A kdo z něj doslovným překladem udělal přechodník? Podle všeho to byl J. Gebauer (1838–1907), autor prvních Pravidel českého pravopisu.

Je přechodník knižní? Nepochybně – alespoň neznám nikoho, kdo by jej používal v konverzaci s kamarádem. Je zastaralý? Patrně ano, především však je starý (jako čeština sama). Tak starý, že u některých sloves zbude jen ustrnulá forma, která „dezertuje“ k příslovcím nebo předložkám. A k čemu je přechodník dobrý? Hlavně k zhuštění textu. Uvažujme větu z Palackého „Dějin národu českého“: „Mezitím přihnavše se Vršovci učinili útok na dům biskupský, chtějíce se násilím zmocniti hříšnice, avšak nenašedše ji, láli biskupovi…“ (náhradu přechodníků nechám na vás, až ji dokončíte, zkuste si porovnat počet úhozů). Jakkoli i ve staročeských textech značná část přechodníků odpovídá zmíněným pravidlům, existují četné výjimky. Pro zajímavost uveďme nespojitý přechodník: „Potom sediec za stolem a jedúce první krmi přišla jest dievka její…“ (nespojitost jistě objevíte sami).

Oslík z citované písně bude dnes tlačen k tomu, aby bodlák ukázněně žvýkal v příčestí minulém. Máme ho takto znásilňovat? Nemusíme, záleží však na tom, jak vládneme jazykem – „když dva dělají totéž, není to totéž“.

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Jaroslav Petr  |  13. 12. 2018
V čem udělali čínští soudruzi chybu? Čínský experiment odstartoval genetické vylepšování lidstva bezpříkladně zpackaným způsobem.
Tanec mezi pravděpodobnostmi

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Ondřej Vrtiška  |  3. 12. 2018
Forenzní genetička Halina Šimková donedávna v Kriminalistickém ústavu Praha analyzovala DNA a pomáhala odhalovat vrahy, násilníky a zloděje. To ji...
Sedm základních kamenů

Sedm základních kamenů

Ivan Boháček  |  3. 12. 2018
Začalo to metrem. Ve dnech, kdy jde toto číslo Vesmíru do tiskárny, probíhá ve Versailles 26. konference pro váhy a míry (CGPM, Conférence...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné