Vzdělanost?

Je cosi nepovedeného v našem systému vzdělávání, a zejména v chápání toho, co to vlastně ta vzdělanost je. Záplava televizních soutěží a kvízů navozuje v národě, který tyto soutěže masově sleduje, pocit, že člověk prokázal svou vzdělanost, jestliže se mu podařilo v podobné soutěži úspěšně obstát, uspokojivě odpovědět na otázky, které mu byly položeny. Málokdo se však zamyslí nad tím, že samotné otázky mohou svou formulací prokazovat nevzdělanost a ubohost myšlení svého autora. Přitom otázka zpravidla předchází odpovědi – a otázka hloupě formulovaná už předem vylučuje moudrou odpověď.

Řekl bych, že myslící člověk ještě dřív, než se pustí do hledání odpovědi na položenou otázku, by měl začít uvažovat nad její smysluplností.

Ve své roli učitele (což není má role výhradní, protože mne naštěstí život obsazuje i do rolí podstatně jiných) se poměrně často setkávám s tím, že po mně studenti požadují to, co by se dalo označit jako návod k jednání. A protože přednáším aplikovanou matematiku, což je pro studenty předmět metodologické povahy, požadují po mně vzorce. Chtějí, abych jim předložil návod, jak v dané situaci dosazovat do takového vzorce data, jejichž pořízení jim objasním – a oni tak bezpečně dospějí k řešení. Moje vysvětlení, že jediným univerzálně použitelným vzorcem je pochopení podstaty problému a že v životě je každá situace jedinečná a vlastně opakovatelná jenom v určitých modelových omezeních, která si musí člověk naformulovat sám na základě vlastních i cizích životních zkušeností, bývá často přijímáno jako vytáčka a ne jako odpověď. S podobnými potížemi přijímají mou informaci, že v životě je často tou základní součástí řešení problému potřeba ujasnit si a definovat, co vlastně takovým řešením je anebo může být, jaká jsou kritéria rozhodující o tom, co je řešením problému.

V životě to bývá tak, že mnohdy dokážeme určitý problém vyřešit, aniž bychom byli schopni si uvědomit, jak, a hlavně proč jsme to udělali právě takhle. Zdá se být snazší jednat než vlastní jednání analyzovat, a hlavně zdůvodnit jeho racionalitu.

Vzdělaný není ten, kdo dokáže pohotově odpovědět na každou otázku (včetně těch hloupých) a jehož strategie řešení začíná prohledáváním paměti jako možného archivu odpovědí. Vzdělanost podle mne spočívá v tom, že jsem schopen v první řadě zhodnotit smysluplnost položené otázky a její podnětnost jako výchozího kroku k formulaci problému v uchopitelné podobě. Dalo by se to nazvat model problémové situace. Její uchopení pak spočívá ve vymezení podstatných elementů její struktury jakož i vztahů mezi těmito elementy, jejichž existenci je rozumné předpokládat. Řešením problému bývá identifikace a nalezení konkrétní formy některého z těchto vztahů – s tím, že plán řešení navrhne, co všechno je potřeba změřit nebo odhadnout a jak. Život se prostě vůbec nepodobá účasti v nějaké televizní soutěži.

Jedno přísloví, jehož obměny lze najít v mnoha jazycích, mluví o tom, že je dobré dát hladovému bochník chleba, ale lepší je naučit ho chleba péct. Samozřejmě včetně pravidel interakce pekaře se sedlákem pěstujícím obilí a mlynářem meloucím mouku. Své studenty bychom měli vzdělávat v duchu této zásady. Může být užitečné naučit je jistým konkrétním postupům, užitečným pro léčení nemocných, stavění domů a pěstování lesů. Můžeme však pro své studenty učinit víc, jestliže je naučíme hledat takové postupy, seznámíme je s metodami hledání a ověřování pravdivosti i účelnosti nalezeného. To druhé je těžší než to první – je to méně bezprostřední, je to abstraktnější.

Ale právě to druhé je to, co z tvora rodu Homo dělá druh Homo sapiens sapiens.