Hledat ostrůvky pozitivní deviace?

Co bychom měli dělat a co skutečně děláme pro zlepšení své budoucnosti?

Jestliže většina lidí nějakým způsobem plánuje, tak jaké věci považují za důležité pro dosažení úspěchu v budoucnosti? Jaká je laická prognóza nároků na budoucí úspěšné muže a ženy podle názorů české veřejnosti? Do skupiny nejčastěji zmiňovaných podmínek úspěchu v budoucnosti patří schopnost učit se novým věcem, umět se přizpůsobit okolním podmínkám, umět spolupracovat s druhými, domluvit se cizím jazykem a usilovně pracovat. Vesměs jde tedy o pružnost a výkonnost, což jsou kompetence dobře ladící s obecně sdílenou vizí modernizace země a s aspiracemi větší části obyvatelstva budovat supervýkonnou turbospolečnost. Jde tudíž o kompetence, o kterých se hodně mluví a které zdůrazňují jak odborníci, tak např. zaměstnavatelé. Do sdílené vize moderní společnosti informačního věku zapadá i další skupina kompetencí: nápaditost, tvořivost a talent, jež považuje za podmínky budoucího úspěchu 88 % respondentů. Za méně důležité – i když zdaleka ne nedůležité – jsou považovány společenské kontakty (85 %), peníze a majetek (83 %) a formální kvalifikace (77 %). Jako nejméně důležitá se respondentům jevila snaha vyniknout nad ostatní (70 %).

Z výše uvedeného plyne, že Češi očekávají do budoucna poněkud meritokratičtější společnost než nyní. V moderní společnosti se podle nich bude třeba nepřetržitě učit a umět spolupracovat s druhými. Na druhé straně schopnosti vyniknout už takový význam nepřikládají, jako by úspěch měl přijít sám, jen když člověk tvrdě maká. Anebo je snad snaha vyniknout stále ještě považována za něco neetického? Jisté rozpaky vzbuzuje i relativní nedůležitost formální kvalifikace. Celá pětina považuje formální kvalifikaci, osvědčení či diplom pro budoucí úspěch za nedůležité. Jinak jsou očekávání lidí ohledně podmínek úspěchu v budoucí české společnosti velmi optimistická. Data nepotvrzují fatalismus typu: „Za peníze půjde koupit všechno!“ či „Úspěchu se dá dosáhnout jen podvodem!“ Na druhé straně občané neočekávají ani snížení významu peněz či kontaktů, i když předpokládají, že v budoucnu budou osobní kvality přece jen o něco důležitější než známosti a bohatství.

Představy o tom, co by bylo třeba dělat, je jedna věc, skutečná realizace věc druhá. Co tedy lidé skutečně pro zlepšení své budoucnosti dělají? Nejčastěji se snaží pečovat o své zdraví. Tento názor uvedlo 84 % dotázaných. Následuje šetření, spoření (76 %), usilovná práce (71 %) a péče o příbuzné (69 %). Z této orientace se poněkud vymyká další skupina aktivit – práce na sobě, která následuje až s jistým odstupem. Jen 56 % respondentů se nějakým způsobem vzdělává a pouze o něco málo více respondentů uvedlo, že hodně čte. Další vzdělávání je samozřejmě zásadně ovlivněno věkem respondenta. Zatímco podíl respondentů v produktivním věku, kteří se dále vzdělávají, lze považovat za zcela nedostatečný, vezmeme-li v úvahu požadavek celoživotního učení, je potěšitelné, že existuje značný podíl starších respondentů nad 70 let, kteří uvedli, že se dále vzdělávají.

Obecně lze říci, že občané peníze spíše spoří, nežli je investují do sebe (např. do vzdělávání). To je velmi zarážející strategie, zvláště v dnešní době, kdy investice do vzdělání mají mnohonásobně vyšší návratnost než spoření peněz, kde úroková míra nepokryje ani inflaci. Získaná data naznačují nejen stále nepříliš velkou ochotu vzdělávat se, ale také malou schopnost hospodařit s penězi a dobře je investovat. Ještě více zarážející je to, že většina respondentů nespojuje zlepšení svého osobního života v budoucnosti s ovlivňováním širšího společenského kontextu. Pouhá třetina dotázaných občanů se snaží zlepšovat věci ve své obci a jen čtvrtina se snaží navazovat kontakty s významnými lidmi. I z těchto dat plyne, že většina obyvatelstva na ovlivňování věcí veřejných prostě rezignovala.

Celkově lze dominantní individuální životní strategii charakterizovat jako osobní a výkonovou (ovšem při snaze zachovat si zdraví), ale bez ochoty riskovat a investovat do rozvoje svých osobních kvalit.