Dědičnost a medicína

Když F. Galton a jeho následovníci vytvořili na základě tehdejších znalostí a podle svých osobních představ vědu o dědičnosti lidských vlastností, věřili, že úcta k našim genům převáží nad uctíváním jejich nositelů. Byly to náznaky pozdějšího genetického determinizmu, který je čas od času oživován dodnes (např. v knize R. Dawkinse Sobecký gen, viz Vesmír 78, 218, 1999/4).

Původní návrhy eugeniků vycházely z představ, že v lidských populacích je možné úspěšně provádět umělý výběr – vyloučí se lidé s nežádoucími vlastnostmi a podpoří se nositelé vlastností žádoucích. Tyto představy byly nepochybně založeny na dlouholetém pozorování a šlechtitelské praxi (vyšlechtěno bylo mnoho žádoucích odrůd zemědělských plodin i plemen domácích zvířat). Úspěch každého takovéhoto výběru (ať přírodního nebo umělého) však závisí na tom, zda je zvolený znak dědičný či nikoliv. Přitom víme, že mnoho znaků je takového charakteru, že o nich nemůžeme jednoduše říci, zda jsou nebo nejsou dědičné, ale že jejich projev (fenotyp) je dědičnými vlohami podmíněn jen určitým dílem. Podíl dědičné složky projeveného znaku se vyjadřuje koeficientem dědivosti. Nedědí se totiž znaky jako takové, nýbrž dědí se vlohy, které se za přispění vlivu prostředí mohou, ale nemusí projevit, popř. se projeví jen do určité míry. Vliv prostředí je zvláště patrný u znaků kvantitativní povahy, které jsou podmíněny větším množstvím genů s malým účinkem.

Dědíme po svých rodičích inteligenci a chování?

Představy eugeniků o úspěšnosti umělého výběru v lidských populacích předpokládaly dědičné založení takových vlastností, jako jsou socioekonomické postavení, chudoba, morálka, vzdělanost, inteligence, zásadovost a svědomitost. Zakladatelé eugenického hnutí věděli o dědivosti jimi protežovaných lidských znaků a vlastností pramálo. Dnes již nelze pochybovat o tom, že některé ze zmíněných vlastností skutečně jsou do jisté míry předurčeny geneticky.

• Inteligence. Nejčastěji se hovoří o „dědičnosti inteligence“. Již na počátku 20. století byly ve Francii vypracovány testy, jejichž cílem bylo inteligenci kvantifikovat. Sloužit měly hlavně k identifikaci dětí s menšími poruchami vzdělatelnosti. Tyto testy odhalují rozmanité dovednosti, například krátkodobou paměť, deduktivní myšlení, schopnost rozpoznat odlišnosti v geometrických vzorech apod. Takový jednoduchý test sice nemůže určit všechny složky inteligence, ale přesto může být užitečný například tím, že odhalí, které děti potřebují ve škole speciální pozornost. Z genetického hlediska je hodnota inteligenčního kvocientu (IQ) spíš statistickou abstrakcí než skutečným měřítkem inteligence, přesto však jsou odhady IQ poměrně stabilní, neboť rozdíl mezi hodnotou IQ téže osoby testované v dětství a znovu v dospělosti bývá zanedbatelný. Na IQ tedy můžeme pohlížet jako na projev genů, podobně jako u jiných kvantitativně vyjádřitelných znaků.

  Při genetické analýze IQ je však zapotřebí vymezit podíl negenetických faktorů, tedy rodinného přenosu kulturních i jiných vlivů prostředí. Působení rodiny podobnost mezi příbuznými jedinci, a tedy i podobnost IQ zvyšuje. Tradiční typy studií, které tento kulturní přenos ignorují, vykazují dědivost IQ 60 až 80 %. Nejnižší odhady podle statistické analýzy uvedených hodnot připisují genům asi 30 %, kulturním vlivům zhruba také 30 % a asi z 32 % přispívají k rozmanitosti IQ nepřenosné vlivy prostředí. Zbývajících 8 % je připisováno nenáhodnému spolupůsobení genů a prostředí.

• Chování. Podobně i další vlastnosti, které bychom mohli souhrnně nazvat chování, jsou do určité míry předurčeny geny. Co znamená „do určité míry“? Lidské chování je složeno z mnoha různých aspektů, které jsou obtížně definovatelné a měřitelné, a proto nelze podíl zděděných genů na chování vyjádřit. E. O. Wilson v knize O lidské přirozenosti (viz Vesmír 72, 505, 1993/9) napsal, že shromážděné důkazy o značném podílu genetické podmíněnosti sociálního chování člověka jsou přesvědčivější, než si většina lidí, včetně genetiků, uvědomuje.
• Další genetická předurčení. Dnes již nelze pochybovat o tom, že také sklony k alkoholizmu a toxikomániím i určité způsoby chování jsou rodinné povahy, a tudíž jsou do určité míry předurčeny geneticky. Zcela jasná je pak dědičnost některých typů mentální retardace spojené například s neléčenou fenylketonurií ¹⁾ či Downovým syndromem ²⁾ . Nikdo si však dnes už nemyslí, že by naše geny mohly být odpovědné za hlad, chudobu či bezdomovectví.

Je dnes nežádoucích genů víc než dřív?

Zvyšuje se v lidských populacích četnost nežádoucích variant genů, a tím i množství nežádoucích znaků a vlastností? Nejprve je třeba vymezit, které varianty genů nebo poruchy na chromozomech považujeme za nežádoucí: jsou to ty, které negativně ovlivňují zdravotní stav jednotlivce a zhoršují kvalitu jeho života.

Četnost genů v populacích je určujícím faktorem genetické struktury populací, tedy četnosti jejich genotypů. Jedním z nejdůležitějších faktorů, které mohou měnit genetickou strukturu populace, je právě výběr (selekce), ať už přírodní nebo umělý. Výběr působí na změnu četností genů a genotypů tím, že někteří jedinci (genotypy) mají větší zdatnost než jiní. Rozdíly ve zdatnosti (darwinovské fitness) se projevují především jako rozdíly v životnosti a plodnosti jedinců. Ti, kteří mají v daném prostředí větší naději na přežití nebo mají více potomků než jiní, přispívají do genového fondu následující generace větším dílem. Výsledkem je, že v populaci vzrůstá počet takto zvýhodněných jedinců, a roste tedy četnost genu, který poskytuje výhodu.

V této souvislosti se často diskutuje o tom, zda se pokrok v lékařství a kvalitnější lékařská péče o nemocné s dědičnými defekty neobrátí nakonec proti společnosti v tom smyslu, že by se nahromadily škodlivé geny a neuměřeně vzrostla genetická zátěž populace. Z této obavy vycházely názory, že by lidem s dědičným defektem nemělo být umožněno, aby měli potomky a přenášeli škodlivé geny do dalších generací.

Geneticky podmíněné choroby jsou v populacích většinou velmi vzácné, tudíž je četnost vadné formy genu (defektní alely) velmi malá. Eugenické zásahy formou sterilizace všech postižených jedinců jsou nejen problematické z etického hlediska, ale také téměř neúčinné z hlediska genetického. Podle principů genetiky populací si můžeme vypočítat, že i kdybychom jedincům postiženým nějakou vzácnou chorobou zcela zabránili mít děti, a tedy předávat škodlivou alelu do následující generace, z populace bychom tuto alelu nevymýtili. Například fenylketonurii má asi jeden člověk z deseti tisíc. Počet škodlivých alel je však asi stokrát větší u zdravých heterozygotů než u postižených homozygotů. ³⁾ Při praktikování takového eugenického programu by například desetinásobné snížení četnosti alely pro fenylketonurii trvalo 900 generací, a navíc by se v daném genu spontánně objevovaly nové mutace.

S argumenty opačného rázu je to podobné. Má se za to, že zvyšování zdravotní péče, která umožňuje např. fenylketonurikům podstatně zlepšit kvalitu života a mít potomky, vede k nárůstu četnosti škodlivé alely, a tedy k zvyšování genetické zátěže v populaci. Tento nárůst je však malý. Kdyby byli všichni fenylketonurici zavčas (hned po narození) diagnostikováni a léčeni a měli by v průměru tolik potomků jako zdraví lidé, zvýšila by se četnost škodlivé alely jen nepatrně. Navíc u mnoha takových genetických onemocnění, jejichž příčina je po genetické stránce přesně známa, existují i metody časné diagnostiky v začátku těhotenství, která umožňuje rodičům volbu zdravého dítěte (faktor, který působí proti zvyšování škodlivé alely v populaci). V současné době se diagnostika posouvá do ještě časnějších stadií – geneticky diagnostikován je již plod po oplození in vitro, před implantací do matčiny dělohy. I prenatální diagnostika a následná možnost přerušení těhotenství je forma eugenického zásahu, který je ovšem z pohledu budoucích rodičů zcela dobrovolný.

Jsou mezi lidmi rozdíly v genetické kvalitě?

Zatím jsme hovořili o nesporně špatných, nežádoucích variantách genů, které jsou vzácné a podmiňují závažná genetická onemocnění, jako jsou fenylketonurie, cystická fibróza (viz Marie Lipoldová, Vesmír 75, 365, 1996/7; Milan Macek a kol., Vesmír 79, 285, 2000/5), těžká kombinovaná nedostatečnost imunity a mnoho jiných. Existuje však mnoho dalších variant genů, které bychom za určitých okolností mohli také považovat za nepříznivé, neboť zvyšují náchylnost k určitým onemocněním. Dnes je například známo několik alel, jejichž nositelé mají zvýšené riziko vzniku zhoubného nádoru sítnice (retinoblastomu), rakoviny tlustého střeva, cukrovky vyžadující k léčbě inzulin nebo rakoviny prsu. Stále jsou nacházeny nové alely a genotypy spojované s určitým typem onemocnění. V našem genomu je ještě tolik neznámého, že si nikdo nemůže osobovat právo určovat, co je, nebo dokonce kdo je geneticky kvalitnější. Jisti si můžeme být jen tím, že každý z nás je nositelem mnoha nevýhodných, škodlivých, a dokonce i smrtících variant genů. Je jen otázkou náhody, zda se tyto alely přenesou do dalších generací a projeví se, nebo zda budou náhodně odstraněny.

Navíc známe příklady, že geny, které jsou pro své nositele výhodné v jednom prostředí, mohou být v jiném prostředí nevýhodné. Co je výhodné v Arktidě (např. bílá barva srsti), nemusí být dobré v tropech. U člověka známe klasický příklad, kdy jedinci, kteří nesou vysloveně škodlivou alelu pro srpkovitou anemii v heterozygotním stavu, jsou zvýhodněni v malarických oblastech. Genotyp je tedy třeba posuzovat jako komplex a ne jako sbírku jednotlivých genů.

Každý člověk je náhodnou a neopakovatelnou kombinací několika desítek tisíců genů svých rodičů, tak jako jeho rodiče zase nesou ve svém genomu náhodné kombinace genů svých rodičů atd. I když byl již přečten genom průměrného člověka, funkce většiny genů a jejich vzájemné interakce zůstanou ještě dlouho neznámé. Zajímají nás sice samotné geny, ale tento zájem se nesmí dotknout jejich nositelů vyjma případy, kdy jsme schopni zmírnit nebo odstranit jejich škodlivé účinky. Člověk je bytost, ne pouze schránka dobrých, průměrných a špatných genů.

Eugenici se domnívali, že je lepší být zdravý, inteligentní, zásadový než nemocný, hloupý, psychopatický apod. Ovšem svou genetickou konstituci si nikdo nevybírá, a nikdo tedy nemá právo přidělovat nějakou genetickou kvalitu druhým, nehledě na to, že je to z uvedených důvodů nemožné.

Jaké možnosti má eugenika v dnešní době?

Dnes jsou naše znalosti o dědičnosti stejně kontroverzní, jako byla kdysi jejich neznalost. S pokrokem molekulární genetiky vyvstalo mnoho etických otázek, kterými se musí společnost zabývat, i když jde spíš o osud jednotlivců než celého lidstva. Dnešní možnosti eugeniky (viz rámeček) spočívají v péči o genetické zdraví jedince a jeho potomků, a tím teprve o genetické zdraví celé populace. Cílená změna genetické struktury populací umělou selekcí je z uvedených důvodů nemožná, neúčinná a nepřípustná.