Babylonské horoskopy

Starověké národy Mezopotámie – Babyloňané a Asyřané – pevně věřily v možnost poznání budoucnosti, kterou jim odhalují bohové prostřednictvím různých znamení v přírodě nebo společnosti. Pozorováním těchto znamení a jejich výkladem se zabývali speciálně vzdělaní kněží-věštci, kteří se nazývali akkadsky bárú „vidoucí“ nebo šá’ilu „tazatel“. Svá pozorování i vyvozované závěry zaznamenávali písemně, a dali tak vzniknout rozsáhlé věštebné literatuře, již dnes nazýváme literatura omin. Tato omina jsou v Mezopotámii doložena od starobabylonského období (1. pol. 2. tis. př. n. l.) až do doby seleukovské (3.–1. stol. př. n. l.) pouze v akkadském jazyce. Jednotlivá omina byla seskupována do sbírek podle určitých obsahových kritérií. Každé omen se skládalo z předvětí (protaze) a závětí (apodoze), které vyjadřovaly vztah podmínky a důsledku, znamení a předpovědi. Mezi znamením a předpovědí většinou nebyl žádný logický vztah. Předpověď se také nutně nemusela splnit, byla chápána jako varování. Jestliže byl proveden náležitý odvracející (apotropaický) rituál, zlé následky ominózního znamení byly odstraněny. Takové rituály se nazývaly sumersky Namburbi – „Jeho zrušení“, tj. zrušení neštěstí ohlašovaného ominy.

Sbírky omin ze starobabylonského období jsou poměrně malé. Některá z nich přešla do rozsáhlejších pozdějších sbírek, jež jsou doloženy z období po roce 1200 př. n. l. Největší sbírky však vznikly v Babylonii a Asýrii až v 8. a 7. stol. př. n. l. Různé věštebné metody používané v Mezopotámii se pak šířily do Palestiny, Egypta a odtud do Evropy, ale i do Malé Asie a jejím prostřednictvím zřejmě k Etruskům. Mezopotamští věštci používali metody, které žádané znamení buď vyvolávaly, nebo je pouze registrovaly. Věštby se konaly ve prospěch jednotlivce nebo i celého společenství a s prosbou o jejich zdárný průběh se věštci obraceli k slunečnímu bohu Šamašovi či k bohu bouře a deště Adadovi.

Věštění z vnitřností, kouře i znamení viděných cestou

K nejstarším způsobům patřilo věštění z vnitřností zvířat (extispicium), zejména z ovčích jater (hepatoskopie). Texty, které se jím zabývaly, přesahují co do množství všechnu ostatní literaturu omin. Dochovaly se i texty o věštbách konaných na základě pozorování různých úkazů, k nimž docházelo při mísení oleje s vodou (lekanomanteiá); věštilo se však také z pohybu a tvaru kouře vystupujícího z kadidelnice (libanomanteiá). Velmi starou tradici mají i texty o věštbách konaných na základě neobvyklých událostí a jevů souvisejících s graviditou, potraty a porody u lidí i zvířat. Pozornost vzbuzovaly zejména různé malformace potraceného plodu a novorozence. Texty byly později shromážděny v rozsáhlou sbírku, která se akkadsky nazývala Šumma izbu – „Jestliže potracený plod“. Věštilo se však i z různých přírodních úkazů a z všemožných jevů v celé oblasti společenského života. Věštby tvořily rozsáhlou sbírku, která se akkadsky nazývala Šumma álu ina mélé šakin – „Jestliže město leží na výšině“. Existovala i diagnostická omina, která vytvořila sbírku nazvanou akkadsky Enúma ana bít marsi ášipu illiku – „Když se zaklínač ubíral do domu nemocného“. Všímala si různých znamení, s nimiž se kněz-zaklínač setkal cestou do pacientova domu a která zvěstovala pacientovo uzdravení nebo smrt, všímala si jeho vzezření a stanovovala stručnou prognózu jeho stavu. Věštby z různých vrozených nebo získaných tělesných znamení a ze způsobů lidského chování se začaly v Mezopotámii objevovat rovněž ve starobabylonském období. Jde o tzv. fyziognomická omina. Ze 7. stol. př. n. l. se dochovala sbírka snových omin, jejíž kořeny sahají stejně hluboko.

Konečně se věštilo i z astronomických úkazů. Přesvědčení o vzájemném propojení nebeské a zemské sféry, které nalezlo svůj odraz právě v takovém typu věštění, se velmi dobře zračí v úvodu jednoho akkadského textu, který bývá označován jako „Věštcova rukověť“: Nebe a země společně znamení nesou, každá (sféra) zvlášť, (leč) nejsou rozděleny, nebe a země spojeny jsou. Znamení, jež na nebi zlé je, je zlé i na zemi, jež na zemi zlé je, je zlé i na nebi.

Astronomická omina předpovědí pro celou společnost

Astronomická (nebeská) omina byla zaznamenávána již na počátku 2. tis. př. n. l. Koncem 2. tis. byla shromážděna do sbírky, která se akkadsky nazývala Enúma Anu Enlil – „Když (bohové) Anu a Enlil“. Všímala si zejména Měsíce, Slunce, planet (zejména Venuše) a stálic, různých meteorologických úkazů, ale i zemětřesení apod. Jejich předpověď se však vždy vztahovala k celému lidskému společenství, respektive k osobě panovníka, který byl jeho představitelem. Věštila výsledek úrody, záplavy, povstání, vpád nepřátel, významné události v panovníkově rodině a jeho nejbližším okolí apod.; nikdy se ale nevztahovala k jedinci, osobě prostého člověka. Z tohoto hlediska se podobala předpovědím pozdější helénistické obecné (katholiké) astrologie. Předpovědi této sbírky mohly vypadat následovně: Jestliže (ve třetím měsíci), patnáctého dne (nastane zatmění Měsíce), král králi nepřátelství vyhlásí a král veškerenstva zemře. Jestliže šestnáctého dne, král bude zabit a jiný král se zmocní trůnu. Jestliže dvacátého dne, královský syn se vzbouří proti králi, déšť bude vzácný.

Převážná část těchto astronomických omin se dochovala v textech Aššurbanipalovy (668–627 př. n. l.) knihovny v městě Ninive, jehož zbytky se nacházejí na předměstí dnešního iráckého Mosulu.

Zbořil, stvořil – omina osobního rázu

Přibližně v 5. stol př. n. l. se začala v Mezopotámii objevovat kratší porodní omina, která spojovala narození dítěte s určitým astronomickým úkazem. Ta zase měla své předchůdce v ominech obsažených ve sbírce nazvané akkadsky Iqqur ípuš „Zbořil, stvořil“, která zaznamenávala měsíce příznivé či nepříznivé pro určitou činnost řemeslnou, zemědělskou, rodinnou, osobní, náboženskou apod., věnovala pozornost některým astronomickým nebo meteorologickým jevům a zdůrazňovala jejich příznivý nebo neblahý vliv podle okamžiku jejich projevu. Tato sbírka patřila zase k tradici tzv. hemerologií a menologií, babylonsko­asyrských textů, které určovaly příznivý nebo nepříznivý charakter dnů či měsíců v roce. Takové porodní omen věštící osud dítěte z astronomického úkazu, k němuž došlo v okamžiku jeho narození, mohlo vypadat takto: (Jestliže) se dítě narodilo v (souhvězdí) Býka, Nebeský býk (je) velký nebeský Anu, tento člověk bude znamenitý, jeho synové a dcery se vrátí a on bude mocný. (Jestliže) se dítě narodilo a v (době), kdy bylo kojencem, došlo k zatmění Slunce, zemře v cizím městě, dům jeho otce přijde vniveč.

Prvenství babylonským horoskopům přiznávali i Řekové

aTexty, jež můžeme označit jako horoskopy, které jsou blízké jiné větvi helénistické astrologie, tzv. genethlialogické (genethlialogiké) astrologii, zmiňující datum narození osoby následované astronomickou zprávou (a někdy předpovědí budoucnosti), pocházejí teprve ze samého konce 5. stol. př. n. l. Dnes známe 32 babylonských textů, včetně čtyř poznámek o narození, které můžeme považovat za nejstarší představitele tohoto druhu. Jejich převážná většina pochází z posledních tří století před změnou letopočtu, nejstarší z roku 410 př. n. l. a nejmladší z roku 69 př. n. l. Naproti tomu nejstarší dochovaný řecký horoskop se vztahuje k roku 72 př. n. l., ale zapsán byl pravděpodobně až okolo roku 22 př. n. l. Našel se ve sbírce jistého Římana jménem Balbillus, astrologa císařů Nerona (54–68 n. l.) a Vespasiana (69–79 n. l.). Tradice řeckých horoskopů pak pokračovala až do začátku islámského období, i když převážná většina známých dokladů pochází z prvních dvou století po změně letopočtu. Z těchto důvodů můžeme zcela nepochybně přiznat babylonským horoskopům jejich časovou prioritu. Tu jim ostatně neupírají ani sami autoři antického starověku. Vitruvius ve svém spise Deset knih o architektuře ¹⁾ říká: Ostatek nauky o hvězdách, tj. jaký má vliv 12 znamení, 5 planet, Slunce a Luna na lidský život, se musí ponechat výpočtům Chaldejců, poněvadž jejich oborem je genethlialogie, takže dovedou vysvětlit věci minulé i budoucí podle výpočtů z hvězd. Jejich objevy nám zanechali mužové, kteří vyšli přímo z národa chaldejského a kteří po této stránce byli velmi obratní a bystří. Byl to především Bérósos, který se usadil na ostrově Kóu v městě téhož jména a otevřel si tam školu, poté jeho přívrženec Antipatros, který po sobě také zanechal výklady genethlialogických vztahů ne na podkladě okolností narození, nýbrž při početí, potom Anténodoros.

Vznik babylonských horoskopů byl podmíněn několika důležitými předpoklady. Především to byla existence domácí věštebné tradice, o níž jsme se již zmínili. V této souvislosti byla důležitá především tradice věštění z astronomických úkazů, jejímž svědectvím jsou astronomická (nebeská) omina. K nim pak okolo poloviny 1. tis. př. n. l. přistoupil fenomén krátkých porodních omin věštících budoucí osud jedince z astronomického úkazu, k němuž došlo v okamžiku jeho narození. Dále to byla rozvinutá mezopotamská tradice astronomických pozorování a jejich záznamů, jejichž kořeny sahají zcela jistě až do 1. pol. 2. tis. př. n. l., a konečně to byl vznik představy o existenci dvanácti znamení zvěrokruhu, jejíž nejstarší doklady pocházejí z 5. stol. př. n. l. Na základě těchto zdrojů začaly být v Mezopotámii 5. stol. př. n. l. sestavovány horoskopy, zprávy o astronomických úkazech v okamžiku narození určité osoby, z nichž pak byly zřejmě vyvozovány závěry o jejích budoucích osudech.

Formulář horoskopu

Horoskopy byly sestavovány podle určitého standardního formuláře. Na samém začátku se obvykle konstatovalo, že se v (nočním) čase toho a toho měsíce narodilo dítě. Jméno novorozence horoskopy většinou neuvádějí. Z tohoto pravidla však existují dvě výjimky. V obou případech jde o texty z 2. pol. 3. stol. př. n. l., které zaznamenávají řecká jména nově narozených dětí – Aristokratés a Nikanor. Po úvodní části si tvůrce horoskopu všímá postavení sedmi nebeských těles v okamžiku narození, a sice postavení Měsíce, Slunce, Jupitera, Venuše, Merkura, Saturna a Marsu vzhledem k znamením zvěrokruhu. V okamžiku, kdy některá z pěti jmenovaných planet nebyla na obloze vidět, bylo její postavení určeno z efemerid. Jeden ze dvou nejstarších dochovaných horoskopů (viz obr. 1), který pochází z Babylonu (je sestaven pravděpodobně pro 29. duben 410 př. n. l.), vypadá takto: Měsíc Nisannu (1. měsíc), noc čtrnáctého [...] narodil se syn Nádin-achího, syna Nádin-šumího, potomka Dékého. Tenkrát byl Měsíc pod klepetem Štíra, Bílá hvězda (Jupiter) v Ocasech (Rybách), Ištar (Venuše) v Býku, Kajjamánu (Saturn) v Krabu (Raku), Salbatánu (Mars) v Blížencích. Šechtu (Merkur), jenž zapadl, nebyl viděn. (V měsíci) Nisannu první (den byl Měsíc viděn) 112 (minut), čtrnáctý (den byl Měsíc viděn) 17 (minut a) 36 (vteřin) [...] dvacátý sedmý den (Měsíc) zapadl. Čekají tě dobré věci [...] Měsíc Du’úzu (4. měsíc), dvanáctý rok, osmý rok [...]

Planety jsou obvykle zmiňovány v pořadí: Bílá hvězda (Jupiter); (Ištar z města) Dilbatu (Venuše); Šechtu – v akkadštině tento výraz doslova znamená „skok, útok, vyjití“, v řeckém přepisu Séches (Merkur); Kajjamánu – v akkadštině tento výraz doslova znamená „ustavičný, pravidelný, obvyklý“ (Saturn); Salbatánu – výklad jména nejasný, v řeckém přepise Selébatos (Mars). Toto uspořádání pochází z astrologického schématu, které planetám přisuzuje blahodárné či negativní působení a podle toho je též řadí. Z tohoto hlediska v babylonských horoskopech na prvních dvou místech stojí Jupiter a Venuše, jimž je přisuzován blahodárný vliv, uprostřed je obojaký Merkur a po něm následují neblahý Saturn a Mars. Naproti tomu řecké horoskopy řadí planety sestupně z hlediska jejich siderické doby oběhu, tj. jejich vzdálenosti od Země. Jejich pořadí je tedy Saturn, Jupiter, Mars, Venuše a Merkur. Příkladem může být horoskop pro 3. červen 235 př. n. l. (4. III. 77 seleukovské éry) pocházející z Babylonu, jenž je též jedním z oněch dvou zmiňovaných, které obsahují jméno narozeného dítěte. Rok 77, (měsíc) Simánu (3. měsíc), mezi čtvrtým a rozbřeskem pátého dne se narodil Aristokratés. Onoho dne byl Měsíc ve Lvu, Slunce 12,5° v Blížencích, Měsíc hleděl ze středu k vrcholku. Jestliže hledí ze středu k vrcholku, (je to znamení) zpustošení. Bílá hvězda (Jupiter) v 18° Ninurty (Střelce), ... Postavení Bílé hvězdy (Jupitera znamená): pokoj, zdraví, bohatství, vysoký věk, dlouhé dny. Ištar (Venuše) ve 4° Býka. Postavení Ištary (Venuše znamená): kamkoli půjde, (setká se s) přízní, bude mít syny a dcery. Šechtu (Merkur) v Blížencích společně se Sluncem. Postavení Šechtu (Merkura znamená): hrdina v čele bude kráčet. Významnější bude než jeho bratři. [...] Kajjamánu (Saturn): 6° Kraba (Raka). Salbatánu (Mars): 24° Kraba (Raka) ... dvacátý druhý (a) dvacátý třetí každého měsíce [...]

Den, měsíc a Měsíc

Horoskopy dále udávaly počet dnů předcházejícího měsíce, den, kdy byl Měsíc v úplňku spatřen po východu Slunce, obvykle okolo čtrnáctého dne v měsíci, a konečně den, kdy byl Měsíc naposledy spatřen před východem Slunce. Horoskop pro 1. březen 142 př. n. l. (6. XII. 169 seleukovské éry) pocházející z Uruku například uvádí: Rok 169, Démétrios (byl králem) [...] měsíc Addaru (12. měsíc), (jehož první den je totožný s) třicátým (dnem předcházejícího měsíce), noc šestého, na počátku noci byl Měsíc jeden loket před ŠUR GIGIR šá SI (západně od hvězdy beta souhvězdí Býka), šestého (dne) za rozbřesku se narodilo dítě. V tomto čase byl Měsíc na počátku Blíženců, Slunce v Ocasech (Rybách), Bílá hvězda (Jupiter) ve Vahách, Ištar (Venuše) a Salbatánu (Mars) v Kozorybě (Kozorohu), Kajjamánu (Saturn) ve Lvu. Onoho měsíce čtrnáctého (dne) Měsíc zapadl po Slunce východu, dvacátého sedmého (dne) byl Měsíc naposledy spatřen před Slunce východem. Rok 170, (měsíc) Nisannu (1. měsíc), čtvrtý den, (jarní) rovnodennost. V zářícím (?) příbytku Bílé hvězdy (Jupitera) dítě se narodilo.

Vedle těchto tří lunárních údajů horoskopy zaznamenávaly měsíční a sluneční zatmění, včetně těch, která nebyla v Babylonii vidět, dále konjunkce Měsíce s určitými hvězdami ekliptiky a data rovnodenností a slunovratů daného roku. Řada těchto údajů byla přebírána z astronomických záznamů jiného druhu, zejména z efemerid, astronomických deníků a astronomických ročenek (almanachů).

Propojení astronomického jevu s okamžikem narození

Převážná většina známých horoskopů neobsahuje žádné předpovědi o budoucích osudech bytosti, pro niž byly sestavovány. V tomto ohledu jsou zde vybrané příklady spíše výjimkou. Můžeme nicméně předpokládat, že horoskopy měly poskytnout informaci o budoucnosti člověka, o níž panovala představa, že je nějakým způsobem zaznamenána v nebeské sféře. O tom, jak byly horoskopy dále interpretovány, může svědčit následující soubor omin pocházející z jihomezopotamského Uruku (odtud pochází též astronomická tabulka s vyobrazením planet a souhvězdí, viz obr. 2). Z rozsáhlejšího textu jsme vybrali dvě ukázky (viz rámeček). První z nich je seznamem astrologických předpovědí vztahujících se ke každému z dvanácti znamení zvěrokruhu; druhá je seznamem předpovědí spojujících určitý astronomický jev s okamžikem narození dítěte. Stojí za povšimnutí, že například omen vztahující se k východu Venuše je totožné s předpovědí horoskopu pocházejícího z Babylonu, který byl sestaven pro malého Aristokrata. Horoskopy tedy nepředstavují zcela novou formu astrologie, ale jsou variantou věštění z nebeských úkazů, vyrostlou z tradice astronomických (nebeských) omin a porodních omin, která byla v posledních čtyřech stoletích před změnou našeho letopočtu přepracována a přizpůsobena novým poznatkům, společenským podmínkám a požadavkům. Můžeme se právem domnívat, že babylonské horoskopy byly prototypem, z něhož vyrostly pozdější řecké horoskopy a tradice helénistické genethlialogické astrologie.