Zelení a jaderní

Odmítání jaderných elektráren má několik hnacích agregátů: zelené fundamentální dogma, černé uhelné loby a fialovou laickou iracionální obavu ze všeho, co září. (Nečetl jsem to už někde? Polemiky v této oblasti jsou už obnošené.) Citace uvedená kolegou Bochníčkem (Vesmír 82, 67, 2003/2) z brožury Hnutí Duha, že „odstavení výkonu odpovídajícího Temelínu nepomůže severočeskému regionu…“, bohužel ukazuje, že naši „ochránci životního prostředí“, podobně jako politici, nedokážou myslet v delší perspektivě. Mohl by někdo z nich – třeba Vojtěch Kotecký – zveřejnit svou vizi, jak bude vypadat chemický průmysl a naše krajina, až dojdou zásoby fosilních uhlíkatých surovin, které dnes barbarsky ničíme jako palivo, byť v odsířených elektrárnách? Nevidí za tímto horizontem celou krajinu posetou řepkou, abychom měli alespoň MEŘO? Podle mého názoru by zodpovědný ochránce přírody měl trvat na zastavení těžby těchto surovin pro výrobu energie a na získávání energie úsporami, alternativními zdroji a ten zbytek (asi 70 % dnešní spotřeby) z jaderné energie. Zoufalé hledání surovin pro chemický průmysl po vyčerpání fosilních zdrojů považuji za daleko větší hrozbu pro přírodu než skleníkové plyny z jejich nezodpovědného ničení.