Vnitřní a vnější

Protiklad mezi vnitřním a vnějším, podobně jako příbuzné protiklady mezi duchovním a tělesným, subjektivním a objektivním, soukromým a veřejným, přirozeným a umělým, svobodou a předurčeností, patří k notoricky problematickým. Stačí se jen zamyslet nad otázkou, zda tento protiklad sám, toto rozlišování samo, je vnitřní nebo vnější – a podobně u ostatních příbuzných protikladů. Existuje ovšem radikální řešení tohoto problému: prohlásit takové rozlišování za zdánlivé a všechno (zdánlivě) vnitřní převést na vnější, ex-plikovat (zbavit záhybů, vyžehlit, učinit z toho přehlednou rovinu, která nemá žádný vnitřek; stejně je tomu u anglického to ex-plain), přivést vše na světlo, osvětlit, vy-světlit. Zůstane ale jeden problém: bude nutné vysvětlit i ono zdání vnitřku. Toto zdání se totiž bude muset vysvětlit nakonec jako nějaká chyba, porucha fungování vnějšího. Tak třeba blud (podle behavioristů), že máme sebe-vědomí, vědomí svého vědomí. Správným převedením (tj. i s chybou) vnitřního na vnější se ovšem stane chyba – zdání – vnější, objektivní. Tak jaképak zdání, jakýpak blud?

Některá taková zdání máme společná se zvířaty – třeba bolest. Jenže bolest nás opravdu bolí a nic na tom nezmění, jestliže se tato bolest vysvětlí. Vnější bolest nebolí. Počítače nic nebolí a bolet nebude – mají jen vnější, a vnitřní mohou nanejvýš předstírat. Se zvířaty máme společnou patrně i další „poruchu“ – totiž strach. Pes se může bát, že mu pán napráská. Nemůže se však bát – jak říká Wittgenstein – že mu pán napráská zítra. Strach z budoucna je „porucha“ čistě lidská. A vůbec největší „poruchy“ jsou ty, které činí člověka člověkem. Jsou to „poruchy“ nazývané tradičně láska, naděje a víra.

Veronika Bromová se pohybuje na hranici mezi vnějším a vnitřním. Je to hranice děsivá a bolestivá. Její díla mohou působit šokujícím, ba odpudivým dojmem. Jsou to však díla hluboce lidská. Velmi známé a mnohokrát reprodukované jsou její „anatomické“ upravené fotografie, na nichž je např. část dívčí tváře odkryta jako na exponátech anatomických či patologických muzeí.

Protiklad vnitřního a vnějšího spolu s čarovnou proměnou vnitřního na vnější je i v pozadí pohádky o Krásce a Zvířeti. Veronika Bromová připravila roku 1997 pro České centrum v Paříži prostorovou instalaci inspirovanou touto pohádkou. Centrem této instalace byl velký zámotek, kokon, vytvořený z červenorůžového jemného peří. Červenorůžová je nejen symbolem lásky, ale i tělesného, organického. Láska proměňující.

V létě 1998 byla Veronika Bromová na tříměsíčním pobytu v New Yorku v rámci International Studio Program. V Centrálním parku tam chodívala do podzemního akvária, kde se jako v Platonově jeskyni promítaly na osvětlené skleněné stěny stíny návštěvníků pozorujících ledního medvěda. V New Yorku se tehdy cítila podle vlastních slov opuštěná jako nejopuštěnější zvíře na Zemi – polární medvěd. Naléhavě se jí přihlásila otázka po vnitřní a vnější hranici, doprovázená otázkou „Kdo nás to pozoruje?“ Otázka po hranici mezi svobodou a nesvobodou. Zbavena možnosti práce na počítači začala Veronika Bromová deformovat své vlastní tělo jak pomocí přilnavých pásů, tak zrcadlovými odrazy ve zkroucené aluminiové fólii. Po návratu do Prahy vytvořila na základě tohoto svého prožitku pro pražskou Novou síň instalaci, kterou nazvala Zemzoo – s pohyblivým ledním medvědem (opět po způsobu kokonu), modravou projekční stěnou, na níž se promítaly siluety návštěvníků výstavy doprovázené šepoty a výkřiky. Tato její instalace byla natolik výrazná, že s ní vyhrála první místo v konkurzu na zastoupení České republiky na 58. bienále současného umění v Benátkách v roce 1999.