Proč (taky) píšu do Vesmíru

Přiznám se, že mi dělá dobře, když mi přátelé, známí nebo i mně vcelku neznámí lidé při různých setkáních řeknou, že si něco ode mne ve Vesmíru přečetli. Dělá mi to dobře, i když taková zmínka není spojena s chválou. Vím, že jsem to nenapsal nadarmo.

Často dávám Vesmíru přednost i tehdy, když jde o vědeckou novinku nebo nějaký můj vlastní nápad, který by měli spíš číst mí kolegové psychiatři. Napíšu-li to totiž do „svého“ odborného časopisu, zapadne to jako kámen do vody, voda se za ním zavře a ani pes neštěkne.

K tomuto pesimistickému názoru mě vede nulová citační odezva na to, co v odborném časopisu publikuji. Neupadám proto do stihomamu, poněvadž se znovu a znovu přesvědčuji, že se s touto nulovou odezvou setkávají i publikace mnoha mých kolegů.

Práce českých autorů se u nás necitují. Práce vycházející na stejné téma později se tváří, jako by jejich autoři byli první, kteří přinesli do naší vědecky málo vyvinuté země zcela nové světlo z velkého zahraničního Světa Vědy. Děje se tak i tehdy, když tyto další práce mají ráz souborného referátu a vycházejí ve stejném časopisu, kde před několika měsíci nebo lety vyšla práce domácího autora, a to třeba i s originálními daty. Citace někoho z Nového Zélandu dodá autorovi lesku, citace někoho z Prahy nebo Brna lesku ubere. Prošlapával-li cestu, o které píšu, někdo z Kalifornie, je má zpráva o této cestě zajímavější, než když prozradím, že ji už prošlapávali v Hradci Králové nebo v Olomouci. Kdoví, zda za citace některé z mých prací v zahraničí nevděčím tomu, že jejím autorem je exot z postkomunistické země.

Toto však píšu především jako dotaz: Pěstuje se u nás tato ignorance (nebo utajování) také v jiných vědních oborech?