Opuštěné zaječí chodníčky

Kam se zajícem?

Zajíci (Lagomorpha) – dříve zajícovci nebo zcela původně dvojitozubci – představují bezpochyby jednu z nejzajímavějších skupin savců. Už jenom skutečnost, že po desítky let putují v zoologickém systému „z místa na místo“, je pozoruhodná (viz Vesmír 81, 330, 2002/6). Původně byli zajíci řazeni k hlodavcům, ale poté převládl názor, že jejich vzájemná podobnost a příbuznost může být zdánlivá, vycházející z obdobného způsobu života, a zajíci byli odděleni do samostatného řádu. Uvažovalo se o možných příbuzenských vztazích s hmyzožravci, primáty, či dokonce vačnatci (samci zajíců mají stejně jako vačnatci šourek nezvykle umístěný před penisem). Nakonec byli za jejich pravděpodobné předky „vybráni“ primitivní prakopytníci. Přispěly k tomu nejen tehdy známé paleontologické nálezy, ale i některé životní projevy zajíců – například v požírání prvních (řídkých) výkalů lze spatřovat jakousi obdobu přežvykování. Nové výzkumy na buněčné a biochemické úrovni však vracejí opět do hry původní myšlenku, že mezi zajíci a hlodavci přece jenom nějaká spojitost existuje. Oživila se také idea společné skupiny (kohorty) Glires, řazené s primáty do jednoho ze čtyř nově navržených nadřádů – Euarchontoglires. Převratné změny jsou navrhovány v celém systému savců, ale na přepsání učebnic je asi ještě čas – molekulární biologové a paleontologové si zatím dosti rozdílné pohledy na savčí systematiku porovnávají a třídí, takže se ještě můžeme dočkat lecjakých změn.

Vraťme se ale k zajícům. Zatímco se stávají „hitem“ taxonomických a fylogenetických studií, nesrovnatelně mnohem méně pozornosti se věnuje ohroženým druhům. A není jich málo – aktuální verze Červeného seznamu IUCN¹⁾ uvádí 29 druhů (včetně pišťuch), což odpovídá více než třetině současných zástupců řádu; stejný poměr platí i u vlastní čeledi zajícovitých (21 druhů, tj. asi 36 %; viz obrázek).

Ohrožení králíci

Z ohrožených druhů se toho asi nejvíc ví o králíku lávovém (Romerolagus diazi), pojmenovaném podle někdejšího ministerského předsedy Mexika Dona Romea. „Teporingo“ nebo „zacatuche“, jak mu domorodci říkají, se dnes vyskytuje ve třech menších izolovaných populacích na svazích vulkánů Popocatépetl a Iztaccíhuatl (Sierra Nevada) a El Pelado a Tlaloc (Sierra Chichinautzin) poblíž Ciudad de México v nadmořské výšce 2800–4200 m. Dříve obýval i některá další hornatá území středního Mexika. Králík lávový připomíná vzhledem spíš pišťuchu než králíka – a to jak malou velikostí (ani v dospělosti není o moc větší než morče, měří nanejvýš 32–35 cm a váží 0,5–0,7 kg), tak zejména krátkýma nohama, drobnými zaoblenými boltci (3,5–4,5 cm), nezřetelným ocasem i některými znaky ve stavbě lebky. Rodinné kolonie o 2–5 jedincích obývají nepříliš hluboké nory (do 40 cm pod povrchem) v řídkých borových lesích s hustým podrostem aromatických travin. Poslední odhady z konce šedesátých let 20. století hovoří o 1000–1200 jedincích, novější početní údaje k dispozici nejsou; jisté však je, že se areál výskytu zmenšil a kolonie králíků zvolna mizejí. Jednu z příčin naznačil již před mnoha lety G. Durrell, který králíka lávového v přírodě sledoval: „Je drobný, vůbec se nehodí k jídlu, a ačkoliv je přísně chráněný zákonem, cvičí se na něm místní lovci ve střelbě a zaučují na něm psy.“ Když k tomu připočteme nadměrnou pastvu skotu i ovcí, rozšiřování zemědělské půdy a časté požáry na svazích hor, máme obraz jeho ohrožení úplný. Chov v zajetí byl založen nejprve v zoo Jersey Wildlife Preservation Trust na ostrově Jersey v Lamanšském průlivu, další záchranný program se rozeběhl před několika lety v zoo Chapultepec v Ciudad de México.

Králík říční (Bunolagus monticularis) bývá řazen mezi 20 nejvzácnějších druhů savců vůbec. Vyskytuje se totiž na území o rozloze pouhých několika desítek km2 v polopouštní kapské oblasti Karroo na jihu Afriky, kde obývá břehy řek zarostlé hustým bušem (oblasti okolo sídel Beaufort West, Williston, Sutherland a Victoria West), které jsou součástí soukromých farem. Dorůstá poloviční velikosti našeho zajíce polního (33–47 cm, 1,4–1,9 kg), avšak plachtovitými boltci o délce bezmála čtvrt metru ho předčí. Má nenápadné, šedavé zbarvení s načervenalým zátylkem, žlutobílou bradou a hnědým ocasem. Vlnitá srst mu zcela pokrývá i chodidla. Jako jediný z afrických králíků si hrabe pro odchov mláďat nehluboké nory. Bývá pozorován nepravidelně, v mnohaletých odstupech, naposledy r. 1987. Koncem osmdesátých let 20. století se jeho početnost odhadovala zhruba na 1400 jedinců, nynější bilance se předpokládá hodně pod 1000 jedinců. Záchranné chovy se podařilo úspěšně založit nejprve v De Wildt Cheetach Research Center poblíž Pretorie (1987–1988), později i v národním parku Karroo (1994).

Podle jiných názorů je nejvzácnější pralesní králík krátkouchý (Nesolagus netscheri), známý pouze z Barisanského pohoří na jihozápadě Sumatry (600–1400 m n. m.). Celkovou délkou 35–40 cm patří spíše k menším druhům a na rozdíl od pouštních králíků a zajíců má neobyčejně krátké uši (4,5 cm). Přestože je už 20 let chráněn, mizí stejně rychle jako pralesy, které obývá. Jeho poslední pozorování pochází z roku 1998, kdy se ho podařilo zachytit automatickou kamerou, předtím byl spatřen před 26 lety. Zoogeografickou zajímavostí je nález velmi podobného králíka v Annamitském pohoří na pomezí Laosu a Vietnamu, zhruba 1500 km severně od nalezišť sumaterského druhu. Ruští zoologové ho na základě rozdílů ve stavbě lebky popsali jako nový druh králík pruhovaný (Nesolagus timminski), což později podpořily i výsledky genetického srovnání obou druhů, které musely být geograficky odděleny už koncem třetihor, v pliocénu. Údaje o početnosti a skutečném areálu zatím chybějí.

Králík japonský (Pentalagus furnessi) se vyskytuje v husté lesní vegetaci na dvou malých ostrovech Amami-Óšima a Tokuno-Šima v japonském souostroví Rjúkjú na celkové ploše asi 400 km. Přiléhavou srst má převážně tmavě hnědou, na bocích s načervenalým odstínem, spodina těla bývá poněkud světlejší. Má krátké boltce a silné, zahnuté drápy, na králíka nezvykle dlouhé (1–2 cm). Jejich účel není dosud objasněn, snad slouží při hrabání nor, dlouhých až 1 m. V rámci zajícovitých je tento králík výjimečný řadou vývojově primitivních morfologických znaků na lebce i kostře. Počátek nápadného úbytku druhu, pozorovaného od počátku minulého století, padá plně na vrub intenzivního lovu. Teprve později se projevilo rozdrobení stanovišť a pronásledování psy, popřípadě kočkami, kteří na ostrovech zdivočeli. Odhady početnosti z roku 1995 se pohybují v rozmezí 2700–6500 jedinců. Pro Japonce se vzácný králík sice stal národní památkou, ale devastace ostrovů pokračuje (např. výstavbou golfových hřišť, volným chovem koz nebo vysazenými promykami).

Z asijských druhů má na červeném seznamu stálé místo i králík štětinatý (Caprolagus hispidus) z jižního podhůří Himálaje. Když pozorněji pohlédneme na jeho tmavě hnědou srst, vidíme, že z jemné husté podsady vyčnívají hrubé, jakoby štětinaté pesíky. Dosavadní pozorování naznačují jeho výskyt od Bangladéše přes Nepál a Bhútán po severozápadní Ásám, ale jak současné rozšíření skutečně vypadá, nikdo neví.

Ohrožení zajíci

Mezi vlastními zajíci má status nejvíce ohroženého druhu zajíc mexický (Lepus flavigularis), žijící v úzkém pruhu písečných dun a křovinaté vegetace (2,5–4 km) podél mořských lagun v zálivu Tehuantepec na tichomořském pobřeží Mexika. Až dosud mu byla věnována minimální pozornost, a tak je možné, že vymizí dříve, než se podaří zorganizovat cokoli na jeho záchranu. Jeho stanoviště rychle mizejí pod tlakem rozšiřujícího se zemědělství a turistického ruchu, nemalý podíl na jeho úbytku má i nekontrolovaný lov. Ostatní ohrožené druhy zajíců jsou řazeny do „nižších“ kategorií (viz obrázek).

Jestliže je řeč o zajících, nelze se alespoň krátce nezmínit o „našem“ zajíci polním (Lepus europaeus). Do sedmdesátých let 20. století byl běžným až hojným druhem kulturní krajiny nížin a středních poloh, a to navzdory každoročním vysokým úlovkům (v některých letech až přes 1,1 milionu kusů – viz obrázek). V uvedeném období však přišel náhlý populační zlom (úlovky klesly sotva na pětinu někdejší úrovně) a zajíci se stali vzácnými. O příčinách zaječí „katastrofy“ bylo napsáno už mnoho – je evidentní, že je výsledkem souhry řady civilizačních, navzájem souvisejících činitelů. Jejich společným jmenovatelem je ztráta diverzity krajiny (tj. nabídky potravy i úkrytů) a způsob zemědělského hospodaření (náhlý nedostatek potravních zdrojů po sklizních na velkoplošných pozemcích, následné problémy se střevními symbiotickými bakteriemi, zátěž zbytků pesticidů a těžkých kovů používaných dříve k moření osiva). Působení civilizačních faktorů snižuje životaschopnost zaječích populací – zajíci trpí podvýživou, mění se jejich fyziologické parametry (např. krevní obraz), jsou náchylnější ke kokcidiózám²⁾ a jiným onemocněním, trpí stresem, hůře snášejí výkyvy počasí, mění se i jejich poměrně složitá sociální struktura.V této souvislosti je pozoruhodné, že dosud nepadl žádný návrh na zařazení zajíce polního mezi ohrožené druhy živočichů, přestože pro výše uvedený dlouhodobý (a statistikou úlovků dobře dokumentovaný) zlom populace lze podle platných kritérií pro červené seznamy bez problémů najít odpovídající odůvodnění a kategorii ohrožení.