Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Svaz chovatelů aneb O pozitivní eugenice

 |  6. 10. 2003
 |  Vesmír 82, 590, 2003/10

Slovo „pozitivní“ budí u naivního čtenáře nadšené konotace jako opak něčeho ne-gativního, byť je odvozeno od latinského positus, položený, daný, a pozitivní právo či pozitivizmus jsou něco trošku jiného než třeba pozitivní naladění mysli (pozitivizmus kupodivu opakem negativizmu není, stejně jako třeba není beranice samičkou od berana – jazykové úzy jsou vždycky trochu zašmo-drchaná záležitost). Pod pojmem „pozitivní eugenika“ se, jak známo, skrývá „zlepšování lidského rodu“ nikoli vylučováním nežádou-cích a nehodných z rozmnožovacího procesu, ale naopak zvýšeným a cíleným zapojováním těch žádoucích. K „šlechtění“ (povšimněme si „pozitivní“ konotace tohoto termínu, jde o zušlechťování, nikoli mrzačení, byť vý-sledkem je třeba maltézský pinč) domácích zvířat se používá obojího – negativní selekce jako podmínky minimalistické a více či méně sofistikovaného připářovacího plánu nejvíce žádoucích jedinců jako vlastního prostřed-ku prohlubování a upevňování žádoucích znaků.

Ve vztahu ke zvířatům bylo jen velice zřídka zvykem ventilovat pohoršení nad takovýmito činnostmi, byť jde v extrémních případech v zásadě o způsob týrání minimálně násle-dujících generací anatomickými důsledky se-lekce (u monogamních tvorů typu domácích holubů je roztrhávání párů a jejich skládání podle chovatelových představ taky pěkné trauma, asi horší než u lidí, s jejichž mono-gamií to zase není tak horké). Mezi Galto-novým vystoupením a koncem druhé světové války bylo nadšení pro eugeniku ve většině zemí světa veliké (ba i jedna z papežských encyklik se tímto tématem opatrně zaobírá), pozitivní eugenika však nikdy nedoznala velkoplošných aplikací. Ne snad proto, že by u lidí podobné zásahy z principu neúčinko-valy. Jsem dalek toho tvrdit, že člověk je „ži-vočišný druh jako každý jiný“ – to právě není, mangabejové se o eugenice nebaví – ale není vcelku pochyb o tom, že umělý výběr i „tvůr-čí“ řízená reprodukce by se u nás dočkaly stejného úspěchu jako u jiných savců. Pomalé rozmnožování, pozdní dospívání a ještě pozdější exprese znaků, o které by mohlo jít (zda je architekt dobrý či špatný, se zřídka pozná před čtyřicítkou), by byly jistě určitou komplikací, ale třeba u koní tyto procesy také neběží nejrychleji.

Je s podivem, že systematických pokusů o zacílené „pozitivní“ chovatelství u lidí bylo v dějinách pramálo a oba mně známé pocházejí z Německa. Pouhá návštěva na větší výstavě holubů nebo psů by mohla fantazii per analogiam nechat běžet na plné obrátky. Už jenom přírodní variabilita lidí co do velikostí, typů postavy, barev pokožky i morfologie obličeje je převeliká, o obrov-ské psychické variabilitě i v rámci jedné populace ani nemluvě. Na druhém místě ze savců by asi byl hnědý medvěd, kde rozdíl mezi malým plavým syrským medvídkem a grizzlym také nechá diváka žasnout. Kdy-by se k lidem přistupovalo stylem muzejních entomologů a nevědělo se nic o typových přechodech mezi jednotlivými „lokálními formami“ a vzájemné neproblematické kři-žitelnosti, byly by výsledky asi všelijaké. Představme si muzejního pracovníka, který najde v uprášené krabici na špendlíku su-šeného Švéda s lokalitním lístkem Uppsala a na sousedním sušeného Nigerijce s lokalit-ním štítkem Lagos, nic víc. Podle zvyklostí obvyklých u hmyzu by materiál vydal na dva druhy, při velké snaživosti možná i na dva rody. Už tento přepestrý lidský „výchozí materiál“ by eventuálnímu „chovateli“ ský-tal veliké pole působnosti. S onou zvláštní svévolí, s jakou postupují „šlechtitelé“ no-vých plemen u zvířat, by si tu bylo možné představit stabilizované populace obrů kolem tří metrů výšky i trpaslíků sotva met-rových, plemena útlých leptosomů ve stylu chrtů či brněnských voláčů i podsaditých pořezů ve stylu holubů kingů či anglických buldoků, plemena s bizarně předlouhými či redukovanými nosy, ryze ozdobné formy s bohatými svítivě rudými vlasy atd. (Úplně odhlédněme od takových zlovolností, ve svě-tě domácích zvířat běžných, jako by byly sta-bilizované linie achondroplasických trpaslí-ků, odpovídající zhruba jezevčíkům v rámci psů. Lidé tohoto typu by se sice nerodili bez použití císařského řezu, ale chovatelé v tom-to smyslu také nelitují námahy – krátkozobá plemena holubů musejí být odchována pod „normálními“ adoptivními rodiči, někdy se jim musí pomáhat i ze skořápky.)

A což teprve selektování vlastností dušev-ních – lze si představit celá plemena mimo-řádně agresivních a tělesně zdatných profe-sionálních zápasníků či válečníků ve stylu andaluských býků či bojovných kohoutů. (Kdo nevěří na určitou míru dědivosti agresi-vity, ať si tato zvířata někdy dobře prohlédne, a to i v samičím pohlaví – slepice bojovných plemen mají při vodění kuřat takovou kuráž, že prý vyřídí i jestřába.) Obskurní salony v západním pohraničí by zajisté bylo možno obsazovat dívkami z linií se stabilizovanou nymfománií a alespoň jakýms takýms vzhle-dem, jen si s tím chovatelsky pohrát. Bylo by si lze představit také celé chovy vynikajících matematiků či hudebníků – tyto talenty, sobě navzájem ostatně příbuzné a v jedné rodině někdy i alternující, se dědí mnohem výrazněji nežli třeba nadání pro malování či psaní pró-zy, a básnictví se nedědí už vůbec. To vzniká spíš jakousi pomalou a kultivovanou formou autodestrukce a nezřídka nikoli nepodstatně krátí život. A co teprve bedlivě pěstované linie úředníků, obezřetných, nevzrušivých a formálně dokonalých… Z jakého že důvo-du se tato prapodivná vize, „technicky“ jistě možná, nikdy neuskutečnila, ač se historicky vzato děly na lidech ještě mnohem horší špat-nosti a zvěrstva? (Je ostatně typické, že pro mimořádnou ohavnost používáme právě to-hoto termínu – ne že by se snad hovádka cho-vala ve stylu rousseauovských ušlechtilých divochů, často právě naopak, ale člověk je přece jen přetrumfne i ve věcech neblahých.) Hlavním důvodem je nepochybně to, že gene-rační doba selektovaného a selektátora je zde stejná – i ty 3 až 4 roky do úplné dospělosti u koní jsou velmi málo, porovnají-li se s pá-nem tvorstva.

Zdá se, že je kupodivu velmi obtížné udržet „plemenný ideál“ po dlouhou dobu nějak in-stitučně – jeden individuální chovatel, který s celým procesem začne a celý život se mu věnuje, je, zdá se, v počátcích takovýchto po-činů nezbytný. Neexistují ani výrazné kultur-ní formy rostlin s dlouhou generační dobou – tak například nemáme rozmanité kulturní varianty dubů, ač by se velmi hodily – duby s velkými sladkými žaludy k přímému konzu-mu, duby s obzvlášť tvrdým dřevem, v minu-losti duby s výrazně přímým růstem na lodní stožáry (holandští loďaři si je pěstovali, ale ne jako kulturní sortu, nýbrž pracným odvět-vováním po mnoho desetiletí). I u ovocných stromů, s člověkem věkem srovnatelných, se generační doba musí uměle zkracovat pomo-cí roubování, které nakonec i žádoucí jedince „nakonzervuje“ po neomezeně dlouhou dobu, což řekněme u krav pohříchu nelze. Zemí, která by se zdála být pro podobné pokusy ideální, se jeví stará Čína, civilizace velmi stabilní a zároveň rafinovaná, produkující rozmanité zaumné živé perverze typu bon-sají, závojnatek či deformovaných dámských nožek, navíc institucionálně neobyčejně kon-tinuální. Nezaujatý pozorovatel by přímo če-kal nějaký mnohasetletý projekt k vyšlechtění ideálních mandarínů pro státní správu či ale-spoň specializovaných řemeslníků či umělců. Netroufám si říci, že znám mnohatisíciletou historii Číny dobře, ale nic podobného mi od-tud není známo (budu velmi vděčen, pokud někomu z laskavých čtenářů snad je).

Oba již zmíněné experimenty s „pozitivní eugenikou“ u lidí pocházejí z Německa. Tím prvním byl „chov“ pruských granátníků v 18. století. K tomuto elitnímu pluku, kde vysoká postava vojáků hrála jednak ozdobně-repre-zentativní funkci, jednak při ručním vrhání náloží hrála svou ryze užitnou roli v dlouhé „páce“ ruky i větší výšce těžiště nad terénem, byli odváděni nadprůměrně vysocí mladíci. Po demobilizaci byli pak vysloužilci usazo-váni ve zvláštních vesnicích a ženěni s nad-průměrně vysokými dívkami, celá záležitost jim byla „ochucována“ daňovými úlevami a celkově vysokou společenskou prestiží – ne-dělo se jim tak „za trest“, ale „za odměnu“. Jejich synové, jestliže byli dostatečně velcí, nastupovali na vojnu opět ke granátníkům a cyklus se opakoval. Selekce na jeden znak je samozřejmě úkolem pro chovatele-začá-tečníky z éry „starého Frice“. Ambicióznější program systematického chovu nordických ýbrmenšů měla organizace Lebensborn v na-cistickém Německu, pro své metody právem prohlášená za zločinnou a po válce stíhaná. (Pro úplnost budiž dodáno, že jako všechno, co organizovala SS, i ona „pracovala“ nejen beze všech skrupulí, ale také značně zideolo-gizovaně, takže ignorovala i značnou část dobových znalostí o lidské genetice.) Rela-tivně plastický obraz o její činnosti, ovšem bez nepravděpodobně romantické centrální zápletky, může čtenář získat z českého filmu Pramen života, vzniklého před několika lety. Kromě „řízené plemenitby“ patřilo k nejbru-tálnějším praktikám tohoto spolku zejména rutinní odebírání dětí matkám, sice „rasově vyhovujícím“, ale často pocházejícím z neně-meckých národů střední Evropy.

Je příznačné, že drtivá většina eugenických praktik uskutečněných v historii patřila do oblasti eugeniky „negativní“, zejména proto, že je celkově nesrovnatelně levnější. Někoho sterilizovat stojí řádově pár stovek, pozitivní eugenika, pokud by se měla dít nějakým ne-zločinným způsobem, by musela mít formu nějakých „rozmnožovacích stipendií“ pro obzvlášť žádoucí páry – náklady na řekně-me osm dětí plus plat pro guvernantku by nechaly při velkoplošnější aplikaci státní kasu prasknout ve švech, zatímco trocha chirurgického hedvábí a skalpel jsou skoro zadarmo. (Je ostatně pozoruhodné, jak má-lo se v průběhu historie uplatňovala kastrace mužů, úkon tak jednoduchý, že by jej svedlo desetileté dítě, pokud by ovšem čtyři po-mocníci dotyčného drželi. I v zemích typu staré Číny či Osmanské říše tvořili eunuši jen zlomek procenta všeho obyvatelstva a těžiště jejich činnosti bylo spíše ve specia-lizovaných úkolech státní administrativy, kde bylo nutné bránit vzniku „dynastií“, nežli jen v hlídání harémů. Nikdy a nikde se neprosadilo například masové kastrová-ní přemožených nepřátel, které by vítězům umožňovalo nejen zanechávat přehojné po-tomstvo s jejich ženami, ale je samé zachovat i jako pracovní sílu a pro vítěze i příjemný zdroj pocitu převahy nad potupeným a z re-produkčního procesu vyřazeným ňoumou. Kupodivu se tak nedělo, a příslušné teorie mají tedy někde mezeru.) Nepředstavujme si, že negativní eugenika patří minulosti – dnes sice v Evropě nikdo není kastrován či sterilizován, „eutanazii“ třetí říše však v transmutované podobě známe, pouze se liší věk zásahu – prenatální diagnostika umožňuje ubíjet děti řekněme s Downovým syndromem či spina bifida dávno před naro-zením, nikoli třeba v pěti letech jako tehdy (tím nechci tuto praktiku zpochybnit, jen nazvat pravým jménem).

Jisté prvky pozitivní eugeniky však má vět-šina společností tak jako tak. Už přídavky na děti štědrého sociálního státu působí na zcela nenáročné jako „rozmnožovací stipen-dia“. Řada vrstev ve společnosti je více či mé-ně endogamních, představa úplné panmixie jako, řekněme, v populaci zdivočelých koček je větši-ně společností zcela vzdá-lená. Tak máme po mnoho generací rodiny úřednic-ké, muzikantské, pastorské a kdovíjaké jiné, kde se bez plánování a zásahů zvenčí dělá v mírném měřítku vý-běr podobný zásahům cho-vatelů. V Indii představuje systém kast vystupňovanou formu téhož, původně šlo o jakési „linie“ intelektuá-lů, vojáků, pracujících atd., odlišné i vzhledem – vý-raz pro kastu v původním slova smyslu je varna, bar-va. Na celých velkých plo-chách, nejen v Říši středu, ale třeba i v České kotlině, probíhala po staletí ze stra-ny mocných selekce na přizpůsobivost a po-volnost poddaných – ty vzpurné není třeba přímo věšet na šibenici, stačí je někam mimo dosah vypudit, a tím z reprodukčního spole-čenství vyloučit.

Už Darwin, a po něm zejména Konrad Lorenz (je typické, že v raných čtyřicátých letech) upozornili na tzv. autodomestikaci člověka – skutečnost, že člověk má některé morfologické i etologické rysy, které jsou ji-nak typické pro jeho domestikanty (gracilní kostru, zejména čelisti, sklon k ochabnutí svalstva a zatloustnutí, roztažení reproduk-čního období na dobu celého roku, zvýšenou plodnost, schopnost snášet se s množstvím sobě podobných na malé ploše, nechat se manipulovat a ovládat atd.). Věc je poněkud zkomplikována tím, že nikde neexistuje „di-voká“ populace člověka – i ty nejjednodušeji žijící lovecko-sběračské národy jsou inkultu-rované, byť jinak než my. Srovnání s vyššími primáty kulhá, nicméně kdo má oči k vidění, těžko tuto skutečnost zcela přehlédne. Řada lidských domestikantů má v dospělosti i ně-které juvenilní rysy (v extrémním případě třeba neuzavřené fontanely na lebce, jaké mají někteří luxusní psíci, navíc ve spojení s dětsky roztomilým chováním), což nápad-ně koresponduje s Bolkovou-Portmannovou teorií o člověku jakožto primátovi s rysy per-manentní juvenility, v zásadě neotenie, ale to už by byla jiná kapitola. Je dobře, že pozitivní (ani negativní) eugenika nezapustila v našich zemích hlubší kořen – už vidím svým vnitř-ním zrakem ty nekonečné tahanice, protekce a rádoby odborně se tvářící expertizy, kdo že bude jakožto reprezentant pravého češství, evropanství či lidství hoden reprodukční podpory a kdo utlumování.

Problém dneška je jiný – jak v Evropě udr-žet porodnost alespoň na takové úrovni, aby populace nestárla a nevymírala. I když se mladí dynamičtí Číňané a Bangladéšané jistě budou na uvolněné niky jen hrnout a budou se o naše penze dobře starat, i při vší oblibě pro jiné kultury a multikulturalizmus jistě kapička nostalgie zbývá. Sociální zabezpeče-ní, které zcela odpřáhlo například výši penzí od počtu, a zejména společenského uplatnění potomstva (tak jako antikoncepce odpřáhla sex od plození), k vymírání populace nutně vede – kdo by se s nimi zdržoval a vztekal, když cesta na Kanárské ostrovy je zajímavější, německý ovčák poslušnější a televize se dá vypnout, když se jí nabažíme. I sociobiologie a příbuzné disciplíny ukazují pěkný příklad toho, jak reprodukční tematiku pojednávat, aniž bychom se s ní prakticky potřísnili, trochu ve stylu toho, čemu psychologie říká kompenzace (chudé to jaksi nutí mluvit a snít o penězích, podvodníky o spravedlnosti atd.). Tematika, jíž se dnes už zaniklá „kla-sická“ eugenika zabývala, není, jak ukazují spisky rozmanitých samozvaných „badatelů“, vůbec mrtvá, ba je dokonce obtížno říci, že spí. Druhým koncem pravdy je nikoli už nej-novější poznatek Gótama Buddhy, že bytí je strastné, plodem žádostí je utrpení a cílem cesty je vyvanout a nebýt.

Citát

bakalářské práce Zbyňka Dolejšího

Už Ernst Haeckel založil v Německu Monistickou ligu, která měla před první světovou válkou tisíce členů. Liga se snažila prosadit aplikaci biologických zákonů na společnost. Jejím hlavním cílem bylo přežití některých ras – samozřejmě těch nejlepších – na úkor těch ostatních. Haeckel to odůvodňoval: „Selekční teorie učí, že v lidském i zvířecím a rostlinném životě všude a vždy může existovat jen malá menšina vyvolených, kdežto převážná většina strádá a více nebo méně předčasně hyne... Lze této skutečnosti hluboce litovat, nelze ji však ani zapřít ani změnit. Všichni jsou povoláni, ale jen málo je vyvolených“.

Haeckel věřil, že evolučním osudem Německa je zbavit se všech podřadných: „Němci se od společného opičího základu člověka vzdálili nejvíce... Po psychologické stránce mají nižší rasy blíž ke zvířatům než k civilizovaným Evropanům. Je proto nutné přiřadit jejich životům zcela jinou hodnotu.“

Ke stažení

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...
Je na obzoru fit pilulka?

Je na obzoru fit pilulka? uzamčeno

Stanislav Rádl  |  2. 12. 2024
U řady onemocnění se nám kromě příslušné medikace od lékaře dostane také doporučení zvýšit svoji fyzickou aktivitu. Lze ji nahradit „zázračnou...