Svaz chovatelů aneb O pozitivní eugenice

Slovo „pozitivní“ budí u naivního čtenáře nadšené konotace jako opak něčeho ne-gativního, byť je odvozeno od latinského positus, položený, daný, a pozitivní právo či pozitivizmus jsou něco trošku jiného než třeba pozitivní naladění mysli (pozitivizmus kupodivu opakem negativizmu není, stejně jako třeba není beranice samičkou od berana – jazykové úzy jsou vždycky trochu zašmo-drchaná záležitost). Pod pojmem „pozitivní eugenika“ se, jak známo, skrývá „zlepšování lidského rodu“ nikoli vylučováním nežádou-cích a nehodných z rozmnožovacího procesu, ale naopak zvýšeným a cíleným zapojováním těch žádoucích. K „šlechtění“ (povšimněme si „pozitivní“ konotace tohoto termínu, jde o zušlechťování, nikoli mrzačení, byť vý-sledkem je třeba maltézský pinč) domácích zvířat se používá obojího – negativní selekce jako podmínky minimalistické a více či méně sofistikovaného připářovacího plánu nejvíce žádoucích jedinců jako vlastního prostřed-ku prohlubování a upevňování žádoucích znaků.

Ve vztahu ke zvířatům bylo jen velice zřídka zvykem ventilovat pohoršení nad takovýmito činnostmi, byť jde v extrémních případech v zásadě o způsob týrání minimálně násle-dujících generací anatomickými důsledky se-lekce (u monogamních tvorů typu domácích holubů je roztrhávání párů a jejich skládání podle chovatelových představ taky pěkné trauma, asi horší než u lidí, s jejichž mono-gamií to zase není tak horké). Mezi Galto-novým vystoupením a koncem druhé světové války bylo nadšení pro eugeniku ve většině zemí světa veliké (ba i jedna z papežských encyklik se tímto tématem opatrně zaobírá), pozitivní eugenika však nikdy nedoznala velkoplošných aplikací. Ne snad proto, že by u lidí podobné zásahy z principu neúčinko-valy. Jsem dalek toho tvrdit, že člověk je „ži-vočišný druh jako každý jiný“ – to právě není, mangabejové se o eugenice nebaví – ale není vcelku pochyb o tom, že umělý výběr i „tvůr-čí“ řízená reprodukce by se u nás dočkaly stejného úspěchu jako u jiných savců. Pomalé rozmnožování, pozdní dospívání a ještě pozdější exprese znaků, o které by mohlo jít (zda je architekt dobrý či špatný, se zřídka pozná před čtyřicítkou), by byly jistě určitou komplikací, ale třeba u koní tyto procesy také neběží nejrychleji.

Je s podivem, že systematických pokusů o zacílené „pozitivní“ chovatelství u lidí bylo v dějinách pramálo a oba mně známé pocházejí z Německa. Pouhá návštěva na větší výstavě holubů nebo psů by mohla fantazii per analogiam nechat běžet na plné obrátky. Už jenom přírodní variabilita lidí co do velikostí, typů postavy, barev pokožky i morfologie obličeje je převeliká, o obrov-ské psychické variabilitě i v rámci jedné populace ani nemluvě. Na druhém místě ze savců by asi byl hnědý medvěd, kde rozdíl mezi malým plavým syrským medvídkem a grizzlym také nechá diváka žasnout. Kdy-by se k lidem přistupovalo stylem muzejních entomologů a nevědělo se nic o typových přechodech mezi jednotlivými „lokálními formami“ a vzájemné neproblematické kři-žitelnosti, byly by výsledky asi všelijaké. Představme si muzejního pracovníka, který najde v uprášené krabici na špendlíku su-šeného Švéda s lokalitním lístkem Uppsala a na sousedním sušeného Nigerijce s lokalit-ním štítkem Lagos, nic víc. Podle zvyklostí obvyklých u hmyzu by materiál vydal na dva druhy, při velké snaživosti možná i na dva rody. Už tento přepestrý lidský „výchozí materiál“ by eventuálnímu „chovateli“ ský-tal veliké pole působnosti. S onou zvláštní svévolí, s jakou postupují „šlechtitelé“ no-vých plemen u zvířat, by si tu bylo možné představit stabilizované populace obrů kolem tří metrů výšky i trpaslíků sotva met-rových, plemena útlých leptosomů ve stylu chrtů či brněnských voláčů i podsaditých pořezů ve stylu holubů kingů či anglických buldoků, plemena s bizarně předlouhými či redukovanými nosy, ryze ozdobné formy s bohatými svítivě rudými vlasy atd. (Úplně odhlédněme od takových zlovolností, ve svě-tě domácích zvířat běžných, jako by byly sta-bilizované linie achondroplasických trpaslí-ků, odpovídající zhruba jezevčíkům v rámci psů. Lidé tohoto typu by se sice nerodili bez použití císařského řezu, ale chovatelé v tom-to smyslu také nelitují námahy – krátkozobá plemena holubů musejí být odchována pod „normálními“ adoptivními rodiči, někdy se jim musí pomáhat i ze skořápky.)

A což teprve selektování vlastností dušev-ních – lze si představit celá plemena mimo-řádně agresivních a tělesně zdatných profe-sionálních zápasníků či válečníků ve stylu andaluských býků či bojovných kohoutů. (Kdo nevěří na určitou míru dědivosti agresi-vity, ať si tato zvířata někdy dobře prohlédne, a to i v samičím pohlaví – slepice bojovných plemen mají při vodění kuřat takovou kuráž, že prý vyřídí i jestřába.) Obskurní salony v západním pohraničí by zajisté bylo možno obsazovat dívkami z linií se stabilizovanou nymfománií a alespoň jakýms takýms vzhle-dem, jen si s tím chovatelsky pohrát. Bylo by si lze představit také celé chovy vynikajících matematiků či hudebníků – tyto talenty, sobě navzájem ostatně příbuzné a v jedné rodině někdy i alternující, se dědí mnohem výrazněji nežli třeba nadání pro malování či psaní pró-zy, a básnictví se nedědí už vůbec. To vzniká spíš jakousi pomalou a kultivovanou formou autodestrukce a nezřídka nikoli nepodstatně krátí život. A co teprve bedlivě pěstované linie úředníků, obezřetných, nevzrušivých a formálně dokonalých… Z jakého že důvo-du se tato prapodivná vize, „technicky“ jistě možná, nikdy neuskutečnila, ač se historicky vzato děly na lidech ještě mnohem horší špat-nosti a zvěrstva? (Je ostatně typické, že pro mimořádnou ohavnost používáme právě to-hoto termínu – ne že by se snad hovádka cho-vala ve stylu rousseauovských ušlechtilých divochů, často právě naopak, ale člověk je přece jen přetrumfne i ve věcech neblahých.) Hlavním důvodem je nepochybně to, že gene-rační doba selektovaného a selektátora je zde stejná – i ty 3 až 4 roky do úplné dospělosti u koní jsou velmi málo, porovnají-li se s pá-nem tvorstva.

Zdá se, že je kupodivu velmi obtížné udržet „plemenný ideál“ po dlouhou dobu nějak in-stitučně – jeden individuální chovatel, který s celým procesem začne a celý život se mu věnuje, je, zdá se, v počátcích takovýchto po-činů nezbytný. Neexistují ani výrazné kultur-ní formy rostlin s dlouhou generační dobou – tak například nemáme rozmanité kulturní varianty dubů, ač by se velmi hodily – duby s velkými sladkými žaludy k přímému konzu-mu, duby s obzvlášť tvrdým dřevem, v minu-losti duby s výrazně přímým růstem na lodní stožáry (holandští loďaři si je pěstovali, ale ne jako kulturní sortu, nýbrž pracným odvět-vováním po mnoho desetiletí). I u ovocných stromů, s člověkem věkem srovnatelných, se generační doba musí uměle zkracovat pomo-cí roubování, které nakonec i žádoucí jedince „nakonzervuje“ po neomezeně dlouhou dobu, což řekněme u krav pohříchu nelze. Zemí, která by se zdála být pro podobné pokusy ideální, se jeví stará Čína, civilizace velmi stabilní a zároveň rafinovaná, produkující rozmanité zaumné živé perverze typu bon-sají, závojnatek či deformovaných dámských nožek, navíc institucionálně neobyčejně kon-tinuální. Nezaujatý pozorovatel by přímo če-kal nějaký mnohasetletý projekt k vyšlechtění ideálních mandarínů pro státní správu či ale-spoň specializovaných řemeslníků či umělců. Netroufám si říci, že znám mnohatisíciletou historii Číny dobře, ale nic podobného mi od-tud není známo (budu velmi vděčen, pokud někomu z laskavých čtenářů snad je).

Oba již zmíněné experimenty s „pozitivní eugenikou“ u lidí pocházejí z Německa. Tím prvním byl „chov“ pruských granátníků v 18. století. K tomuto elitnímu pluku, kde vysoká postava vojáků hrála jednak ozdobně-repre-zentativní funkci, jednak při ručním vrhání náloží hrála svou ryze užitnou roli v dlouhé „páce“ ruky i větší výšce těžiště nad terénem, byli odváděni nadprůměrně vysocí mladíci. Po demobilizaci byli pak vysloužilci usazo-váni ve zvláštních vesnicích a ženěni s nad-průměrně vysokými dívkami, celá záležitost jim byla „ochucována“ daňovými úlevami a celkově vysokou společenskou prestiží – ne-dělo se jim tak „za trest“, ale „za odměnu“. Jejich synové, jestliže byli dostatečně velcí, nastupovali na vojnu opět ke granátníkům a cyklus se opakoval. Selekce na jeden znak je samozřejmě úkolem pro chovatele-začá-tečníky z éry „starého Frice“. Ambicióznější program systematického chovu nordických ýbrmenšů měla organizace Lebensborn v na-cistickém Německu, pro své metody právem prohlášená za zločinnou a po válce stíhaná. (Pro úplnost budiž dodáno, že jako všechno, co organizovala SS, i ona „pracovala“ nejen beze všech skrupulí, ale také značně zideolo-gizovaně, takže ignorovala i značnou část dobových znalostí o lidské genetice.) Rela-tivně plastický obraz o její činnosti, ovšem bez nepravděpodobně romantické centrální zápletky, může čtenář získat z českého filmu Pramen života, vzniklého před několika lety. Kromě „řízené plemenitby“ patřilo k nejbru-tálnějším praktikám tohoto spolku zejména rutinní odebírání dětí matkám, sice „rasově vyhovujícím“, ale často pocházejícím z neně-meckých národů střední Evropy.

Je příznačné, že drtivá většina eugenických praktik uskutečněných v historii patřila do oblasti eugeniky „negativní“, zejména proto, že je celkově nesrovnatelně levnější. Někoho sterilizovat stojí řádově pár stovek, pozitivní eugenika, pokud by se měla dít nějakým ne-zločinným způsobem, by musela mít formu nějakých „rozmnožovacích stipendií“ pro obzvlášť žádoucí páry – náklady na řekně-me osm dětí plus plat pro guvernantku by nechaly při velkoplošnější aplikaci státní kasu prasknout ve švech, zatímco trocha chirurgického hedvábí a skalpel jsou skoro zadarmo. (Je ostatně pozoruhodné, jak má-lo se v průběhu historie uplatňovala kastrace mužů, úkon tak jednoduchý, že by jej svedlo desetileté dítě, pokud by ovšem čtyři po-mocníci dotyčného drželi. I v zemích typu staré Číny či Osmanské říše tvořili eunuši jen zlomek procenta všeho obyvatelstva a těžiště jejich činnosti bylo spíše ve specia-lizovaných úkolech státní administrativy, kde bylo nutné bránit vzniku „dynastií“, nežli jen v hlídání harémů. Nikdy a nikde se neprosadilo například masové kastrová-ní přemožených nepřátel, které by vítězům umožňovalo nejen zanechávat přehojné po-tomstvo s jejich ženami, ale je samé zachovat i jako pracovní sílu a pro vítěze i příjemný zdroj pocitu převahy nad potupeným a z re-produkčního procesu vyřazeným ňoumou. Kupodivu se tak nedělo, a příslušné teorie mají tedy někde mezeru.) Nepředstavujme si, že negativní eugenika patří minulosti – dnes sice v Evropě nikdo není kastrován či sterilizován, „eutanazii“ třetí říše však v transmutované podobě známe, pouze se liší věk zásahu – prenatální diagnostika umožňuje ubíjet děti řekněme s Downovým syndromem či spina bifida dávno před naro-zením, nikoli třeba v pěti letech jako tehdy (tím nechci tuto praktiku zpochybnit, jen nazvat pravým jménem).

Jisté prvky pozitivní eugeniky však má vět-šina společností tak jako tak. Už přídavky na děti štědrého sociálního státu působí na zcela nenáročné jako „rozmnožovací stipen-dia“. Řada vrstev ve společnosti je více či mé-ně endogamních, představa úplné panmixie jako, řekněme, v populaci zdivočelých koček je větši-ně společností zcela vzdá-lená. Tak máme po mnoho generací rodiny úřednic-ké, muzikantské, pastorské a kdovíjaké jiné, kde se bez plánování a zásahů zvenčí dělá v mírném měřítku vý-běr podobný zásahům cho-vatelů. V Indii představuje systém kast vystupňovanou formu téhož, původně šlo o jakési „linie“ intelektuá-lů, vojáků, pracujících atd., odlišné i vzhledem – vý-raz pro kastu v původním slova smyslu je varna, bar-va. Na celých velkých plo-chách, nejen v Říši středu, ale třeba i v České kotlině, probíhala po staletí ze stra-ny mocných selekce na přizpůsobivost a po-volnost poddaných – ty vzpurné není třeba přímo věšet na šibenici, stačí je někam mimo dosah vypudit, a tím z reprodukčního spole-čenství vyloučit.

Už Darwin, a po něm zejména Konrad Lorenz (je typické, že v raných čtyřicátých letech) upozornili na tzv. autodomestikaci člověka – skutečnost, že člověk má některé morfologické i etologické rysy, které jsou ji-nak typické pro jeho domestikanty (gracilní kostru, zejména čelisti, sklon k ochabnutí svalstva a zatloustnutí, roztažení reproduk-čního období na dobu celého roku, zvýšenou plodnost, schopnost snášet se s množstvím sobě podobných na malé ploše, nechat se manipulovat a ovládat atd.). Věc je poněkud zkomplikována tím, že nikde neexistuje „di-voká“ populace člověka – i ty nejjednodušeji žijící lovecko-sběračské národy jsou inkultu-rované, byť jinak než my. Srovnání s vyššími primáty kulhá, nicméně kdo má oči k vidění, těžko tuto skutečnost zcela přehlédne. Řada lidských domestikantů má v dospělosti i ně-které juvenilní rysy (v extrémním případě třeba neuzavřené fontanely na lebce, jaké mají někteří luxusní psíci, navíc ve spojení s dětsky roztomilým chováním), což nápad-ně koresponduje s Bolkovou-Portmannovou teorií o člověku jakožto primátovi s rysy per-manentní juvenility, v zásadě neotenie, ale to už by byla jiná kapitola. Je dobře, že pozitivní (ani negativní) eugenika nezapustila v našich zemích hlubší kořen – už vidím svým vnitř-ním zrakem ty nekonečné tahanice, protekce a rádoby odborně se tvářící expertizy, kdo že bude jakožto reprezentant pravého češství, evropanství či lidství hoden reprodukční podpory a kdo utlumování.

Problém dneška je jiný – jak v Evropě udr-žet porodnost alespoň na takové úrovni, aby populace nestárla a nevymírala. I když se mladí dynamičtí Číňané a Bangladéšané jistě budou na uvolněné niky jen hrnout a budou se o naše penze dobře starat, i při vší oblibě pro jiné kultury a multikulturalizmus jistě kapička nostalgie zbývá. Sociální zabezpeče-ní, které zcela odpřáhlo například výši penzí od počtu, a zejména společenského uplatnění potomstva (tak jako antikoncepce odpřáhla sex od plození), k vymírání populace nutně vede – kdo by se s nimi zdržoval a vztekal, když cesta na Kanárské ostrovy je zajímavější, německý ovčák poslušnější a televize se dá vypnout, když se jí nabažíme. I sociobiologie a příbuzné disciplíny ukazují pěkný příklad toho, jak reprodukční tematiku pojednávat, aniž bychom se s ní prakticky potřísnili, trochu ve stylu toho, čemu psychologie říká kompenzace (chudé to jaksi nutí mluvit a snít o penězích, podvodníky o spravedlnosti atd.). Tematika, jíž se dnes už zaniklá „kla-sická“ eugenika zabývala, není, jak ukazují spisky rozmanitých samozvaných „badatelů“, vůbec mrtvá, ba je dokonce obtížno říci, že spí. Druhým koncem pravdy je nikoli už nej-novější poznatek Gótama Buddhy, že bytí je strastné, plodem žádostí je utrpení a cílem cesty je vyvanout a nebýt.