Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

MILOSLAV NEVRLÝ: Chvály Zadní země. Labské pískovce

Vydala Alena Beňadiková, VESTRI, Liberec 2002, fotografie © Vladimír Širlo, 152 stran, náklad neuveden, doporučená cena 368 Kč, ISBN 80-903029-1-2
 |  6. 10. 2003
 |  Vesmír 82, 593, 2003/10

Zadní země – to je v pojetí Miloslava Nevrlého opuštěná, a tudíž nejkrásnější část Labských pískovců, neobydlený cíp někdejšího Niederlandu (dolní země), táhnoucí se podél státní hranice s Německem zhruba od Jetřichovických stěn po Hřensko. Autor – biolog ze Severočeského muzea v Liberci – se tou zemí toulal dny, týdny, ba roky ve všech ročních obdobích. Ve vedru i v mrazu přenocoval pod převisy a v tichu samoty naslouchal, jak zrnka drolícího se pískovce odpočítávají čas. Pil rudočernou kyselou vodu z kališť i neméně kyselou zelenavou vodu kapající ze skal obrostlých mechem. Pozoroval čápy černé, sledoval, jak se do této krajiny po mnoha letech vracejí sokoli stěhovaví, rysové, vydry, bobři, lososi. O večeři se dělil s plchy zahradními, průchod mezi skalami hledal podle stop divočáků – zkušený rover dobře ví, že kudy projde divoké prase, tudy projde i člověk. Prodíral se vlhkými roklemi, kde nalézal kapradiny (pérovník pštrosí, vláskatec tajemný, žebrovici různolistou) a mechy (chudozubík Brownův, který u nás neroste nikde jinde). Jen velevzácnou skalní kapradinu blánatec kentský (Hymenophyllum tunbridgense), která tu údajně byla objevena před sto padesáti lety, přes veškeré úsilí nenašel. Napřed jsem si obstaral botanickou literaturu. Pak jsem tajně štípnul, jinak se to nedá nazvat, nepatrný kousek blánatce z Anglie ve starém herbáři na pražské Přírodovědecké fakultě, ale žádnou velkou škodu jsem jim neudělal! A pak už jsem se jen plazil desítkami roklí Zadní země, skláněl se ke stovkám zelených rostlin, ale všechno marně. Přicházel jsem tak do míst, kam bych bez vidiny blánatce nikdy nezavítal, sladce něžná rostlina mi však zatím uniká. Když již klesám na duchu, otevřu si znovu časopis Živa z roku 1965 a na straně 89 si přečtu velebné řádky známého botanika a ochranáře, které moji hynoucí naději zase oživí: „…nelze vyloučit, že v území labského pískovcového pohoří kdysi opravdu rostoucí, řádně odtamtud doložené Hymenophyllum tunbridgense dosud někde v hustých až nepřehledných roklinatých bludištích Českosaského Švýcarska roste.“

Pobýval s německými strousedlíky, s trempy z osad, s místními podivíny. Prolézal archivy a studoval staré mapy. Shromažďoval literaturu geologickou, archeologickou i historickou, zapisoval příběhy, které mu vyprávěli pamětníci. Německá jména překládal do češtiny, mapy překresloval, a pak podle nich hledal stará koňská stání, smolné pece, kapličky ve skalách, k nimž už dávno nevedou cesty, vytesané hraběcí znaky, kříže, kalichy, zapisoval nápisy a letopočty. Sbíral staré německé pohledy a díky jednomu z nich odhalil v divoké opuštěné rokli hluboko pod koberci rašeliníku někdejší německou silnici. Byla vystavěna z důkladných, hladce opracovaných kvádrů, mohly po ní jezdit i kočáry. Přemýšlel o významu pomístních jmen a uvěřil, že nebyla volena náhodně. V hlavě mu ležela skála s německým názvem Trafborn (Traufe – okap). Na místě, kde mohla ze skály kapat voda, odhrabal písek a objevil kamennou jímku na vodu, kterou si tu kdysi vytesali lesní dělníci.

Na rozdíl od jiných vynikajících znalců tento kraj nejen důkladně prostudoval, ale prožil jej na vlastní kůži, splynul s ním. Barvitá, nezvyklá slova nevymýšlel, přicházela mu do úst sama. Proto se jeho kniha čte jedním dechem, jako dobrodružný cestopis proložený úvahami, které poutníka napadají před usnutím či za rozbřesku. Za předjarních úplňků vstupuje Zadní země nejhlouběji do srdce. V bledém světle za sebou řadí lesnaté hřebeny do dáli. Nad nimi rychle táhnou máchovskou nocí rozervané mraky. Hukot vichru, jako by mrtví letěli nad skalami, jen stěží nepropadneš úzkostem lidí z kamenných dob, kteří si nebyli jisti, vyjde-li druhý den opět slunce. Tím jásavější je dubnové jitro po tak tíživé noci. Zpívají nejobyčejnější ptáci, pěnkavy, kosi a červenky. Černým datlům ztvrdly jarním vzrušením hlavy, zběsile bubnují do suchých sosen nad můstkovou roklí. Přes údolí houká doupňák, o kus výš hřivnáč, holubí dvojzpěv. Slunce zahnalo paleolitické strachy a na dnech roklin rozpouští poslední ztvrdlý sníh. Po letech letí opět nad lesy hejno křivonosek, dlouho jsi už neslyšel jejich hlas nad Zadní zemí. Veselý pohled na světle zelené osiky na okrajích lesů: z větví jim pučí jehnědy podobné zeleným cecíkům, každou hodinou se víc a víc nalévají a mohutní, beze studu obnažují svou dívčí krásu, své jarní dospívání.

Po dlouhém čase putování soutěskami Vlčího potoka, Křinice, Srbské a Chřibské Kamenice či Jetřichovické a Suché Bělé dospěje autor-poutník k mohutné řece, kterou tyto vody napájejí: Vstoupil jsem v děčínském přístavu na velkou osobní loď (dnes takové lodě již po Labi nejezdí) a plul dolů vodou. Napřed byly Čechy po obou březích, pak již jen na pravém břehu, a nakonec se labské vody valily už jen saskou zemí. Loď přistála v Bad Schandau. Na první pohled bylo patrné, že Sasové pečují o své Švýcarsko víc než Češi. Muzeum, výpravné fotografické publikace, odborné knihy, několik řad vlastivědných časopisů věnovaných saskému skalnímu kraji, spolky, pamětní tabule, mapy, turistické ubytovny. V Čechách bylo a dodnes je po této stránce pusto a holo. Ale knihy, spolky ani turistické herberky nejsou všechno, v Českém Švýcarsku se příroda navracela po poválečném vysídlení Němců rychleji ke svému základu, rokle osaměly, zarůstaly mechem, taková osamělost se mi zamlouvá víc.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné